...další články

Miroslav Táborský exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste zde s one-man-show Blázinec… Patnáct rolí v jednom herci. Je to náročné?

M. Táborský: Určitě ano. Jedná se vlastně o hodinu a dvacet pět minut trvající monolog v poměrně vysokém tempu a s rychlým střídáním postav. Já mám ale náročné divadelní kousky rád. Autorem této hry je Jaroslav Gillar a napsal ji v podstatě pro mě.

Plzeňský herec a jindřichohradecký rodák Antonín Kaška takto pojal Cyrana z Bergeracu, v němž ztvárnil dokonce 28 rolí, a letos se s tím dostal do Guinnessovy knihy rekordů. Kde je podle vás strop? Co se počtu rolí v jednom herci týče…

M. Táborský: Já myslím, že strop tady možná vůbec není. Hodně záleží na tom, jak se hra napíše a jak se vymyslí proměny postav. Herec v takovéto hře se samozřejmě nemůže při každé změně kompletně převlékat, to nejde. Jsou to pouze náznaky a ty právě někdo musí vymyslet tak, aby to ve výsledku fungovalo. Jaký je strop…? To bych docela rád věděl.

Máte za sebou obrovskou spoustu divadelních, televizních i filmových rolí. Řečnická otázka… Jaký je to pocit, když ten neutuchající zájem tvůrců vidíte?

M. Táborský: Pochopitelně dobrý. Ten neutuchající zájem je ale diskutabilní. Měl jsem období, kdy jsem pro určitou skupinu režisérů hrál opravdu hodně, jenže tito režiséři teď netočí, a tomu odpovídá i aktuální množství mého filmového hraní.

Populární nesporně jste, dlouhodobě. Není někdy popularita trochu na obtíž? Mám na mysli tzv. syndrom známého ksichtu…

M. Táborský: Víte, tohle už k mému řemeslu patří. Svůj ksicht svým způsobem prodávám. Důsledky faktu, že je člověk známý, mohou někdy i trochu obtěžovat, ovšem ve své podstatě mi ten zájem dělá radost. Lepší, než kdyby mi lidi nadávali.

O vašich hereckých schopnostech není pochyb. Na divadelní fakultu jste se ale dostal až na čtvrtý pokus. V čem byl problém?

M. Táborský: Problém byl v kádrovém profilu mých rodičů. O divadelní fakultu jsem se začal pokoušet v roce 1978, tedy v době hluboké normalizace, kdy politika hrála v takovýchto věcech významnou roli. Uspěl jsem až v roce 1983.

Do té doby jste na pedagogické fakultě vystudoval fyziku. Proč zrovna fyziku? Ta má k divadlu dost daleko…

M. Táborský: Na základní škole jsem měl samé jedničky, a když jsem pak šel na gymnázium, rodiče mě nechali umístit do matematickofyzikální třídy. Předpokládali totiž, že po gymnáziu se vzhledem k jejich pošramocenému kádrovému profilu dostanu jedině na vysokou školu technického zaměření, kde politika nepředstavovala takovou překážku. A když mě nevzali na divadelní fakultu, musel jsem najít náhradní variantu. Pokud bych tak neučinil, čekala by mě vojna. Díky mému zařazení na gymnáziu jsem měl na pedagogické fakultě slušnou šanci s fyzikou, a tak jsem se přihlásil tam. Původně jsem si myslel, že zde zůstanu jen do dalších přijímaček na umělecké fakultě, ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo a já tuto školu dokončil.

Učil jste někdy?

M. Táborský: Kdepak. Jenom v pátém ročníku během povinné praxe.

Vystudovaný pedagog nicméně jste. Jak se vám naše školství zamlouvá?

M. Táborský: Situaci ve školství sleduju a můžu říct, že se ze mě stal velký odpůrce státních maturit. A důvod? Myslím si, že se jedná o velký zásah státu do pravomocí pedagogů. Podle mě je to zkrátka chyba. Při anonymním hodnocení vzniká spousta chyb. Důkazem je fakt, že letos byla proti hodnocení písemných maturitních prací obrovská spousta odvolání. Didaktické testy jsem viděl a připadají mi jako všechno možné, jen ne didaktické. Nemluvě o podrazu státu na děti, které mají specifické poruchy učení. Na dysgrafiky, dyslektiky atp. Jeden konkrétní případ z mé blízkosti… Dítě chodí od základní školy do poradny, byl mu upraven systém přezkušování, ale stát se státní maturitou s didaktickým testem na ně a jeho problémy kašle. Pětadvacetiprocentní navýšení času je čistý alibismus. Podstatná je naprostá nevhodnost úloh.

Je školství zpolitizováno?

M. Táborský: To si nemyslím. Stát jen zasahuje do stále více oblastí lidských činností a tím vlastně lidem znepříjemňuje život. Cpe se prostě tam, kam se cpát nemá.

Zpět k vaší branži… Hlavně v minulosti jste byl hojně obsazován do rolí padouchů. Nevadilo vám to?

M. Táborský: Nevadilo. Já jsem se vždycky snažil vybírat si dobrý padouchy. (smích) Co se filmových rolí týče, měl jsem různá období. Období blbců, období pétépáků, období padouchů včetně estébáků… Poslední dobou hraju spíš v komediích. Mám rád všechno hraní, a pokud je možnost, tak typy rolí střídám.

V tzv. nekonečných televizních seriálech se nevyskytujete. Je to váš záměr? Vyhnout se těmto produkcím?

M. Táborský: Nevím, jestli bych to nazval záměrem, ale zatím jsem žádnou takovou nabídku nepřijal. Jiné práce, která není tak časově zavazující jako zmíněné seriály, mám poměrně hodně a dosud jsem neměl chuť do něčeho takového jít. Práci herců v seriálech respektuju, je to taky práce v oboru, ale já mám raději něco jiného. A když už seriál, tak jen několikadílný.

Seriálové role jsou solidně honorované a vy se tudíž svým postojem k nim připravujete o peníze. Lze říct, že honorář pro vás není vždy tím nejdůležitějším?

M. Táborský: Neměl by být. V době, kdy jsem v Praze musel pro rodinu vybudovat bydlení, jsem na peníze myslel víc, teď se však snažím myslet především na to, aby moje práce byla pěkná a uspokojovala mě. A finanční nouzí přesto netrpím.

Jste jedním z mála českých herců, kteří se objevují i v amerických filmech. Kletba bratří Grimmů, Duna, krvák Hostel… Jak se český herec dostane k takovým produkcím?

M. Táborský: Svého času byla taková doba. Zahraniční filmaři k nám přijížděli natáčet filmy a do menších rolí obsazovali i herce české. A já několikrát shodou okolností přišel také k rolím viditelnějším. Některým režisérům jsem se z nějakého důvodu zdál zajímavý. Dnes už to funguje jinak. Zdejší castingové agentury vedou cizinci, třeba Američani, a soustřeďují vesměs herce anglicky mluvící. Navíc s termíny natáčení jsem nyní seznamován zpravidla ještě před castingem a mnohdy už dopředu vím, že mi termíny filmařů kolidují s divadlem a na casting proto ani nejdu. Dřív byl casting prvním krokem, a pokud jsem ty lidi během něj zaujal, dokázali se s tuzemskými produkcemi nějak porovnat a mému stálému angažmá se přizpůsobit.

Zmínil jsem kasovní trhák Hostel… Jiří Menzel kdysi natočil horor Upír z Feratu, ale když jsem s ním před časem mluvil, řekl mi, že ten film nikdy neviděl. Vy jste Hostel zhlédl?

M. Táborský: Ne. Moje role sice hororová nebyla, ale slyšel jsem, že ten film je docela síla. Horor rozhodně není žánr, který bych vyhledával. Na pražskou premiéru Hostelu jsem pozván byl, ale z časových důvodů jsem na ni nemohl. Zastoupil mě tedy starší syn, který horory rád má. A říkal, že prý dobrý.

Kromě herectví se věnujete i namlouvání audio knih. Jedná se čistě o přečtený text nebo o jeho dramatizaci?

M. Táborský: Většinou je to v podstatě s patřičným přednesem načtená kniha. Režie jen někdy zařadí hudební podbarvení, hudební předěly kapitol atp. Dramatizace textu je samozřejmě časově i finančně náročnější.

Nehrozí, že mladé takováto zpracování odvedou od knih papírových?

M. Táborský: Já myslím, že ne. Vidím to spíš pozitivně. Audioknihy mohou lidem umožnit potěšit se příběhem, na jehož přečtení by neměli čas, a naopak je k papírové knize mohou přivést. Tvrzení, že lidi dnes nečtou v takové míře, jako četli dřív, je ošemetné. Podle mě už v takové míře číst ani nelze. Zdrojů příběhů a jiných zážitků je moc a s časem je tomu přesně opačně. Já sám poslouchám audioknihy na cestách.

Při natáčení filmu 2Bobule jste si utrhl vazy v koleni, ale to své jste si přesto odehrál do konce. Nebyl to trochu hazard se zdravím?

M. Táborský: Ale ne. Po úrazu jsem měl na noze ortézu a jen jsem trochu kulhal. Záběry se pak pořizovaly tak, aby to nebylo vidět, a pokud se na to divák vyloženě nesoustředí, ničeho si nevšimne.

Příští rok s manželkou oslavíte stříbrnou svatbu. Je to tak?

M. Táborský: Prý jo. (smích)

Plánujete pro paní Kateřinu nějaké překvápko?

M. Táborský: To bych asi měl, že jo? Vážně už příští rok?

To si pište.

M. Táborský: Hm, no jo. Tou dobou, jestli se nepletu, budeme zřejmě na dovolené. A hezká dovolená je taky dárek, že ano? Zvláště, když moje žena má dovolené a cestování ráda.

Bulvár napsal, že vám manželství mimořádně klape.

M. Táborský: To nejspíš čerpáte z nějakého staršího článku, protože zrovna před pár dny jsem si v bulváru přečetl, že jsem doma děsně pod pantoflem. Si představte.

Možná vám to klape právě proto, nemyslíte?

M. Táborský: Jistě, na tom může něco být.

Byl na vás bulvár někdy hodně nepříjemný?

M. Táborský: Hodně, to nevím, ale bulvár nepříjemný být umí. Já se mu snažím vyhnout a moc krmení mu nenabízím. Onehdy si novináři vytáhli pelmel informací asi z deseti článků o mně, poslepovali z toho takovou podivnou skládanku a vytvořili článek nový. Vymyšlený, leč nový. A to jim stačilo. Takže asi tak.

Dočetl jsem se, že jste flegmatik. Jste?

M. Táborský: Nééé! Jsem cholerik. Možná cholerický sangvinik.

Údajně vám bouchly saze při natáčení televizního cyklu Národní klenoty, kdy jste měli nepříjemnost s Pražským hradem, který vám natáčení ve svých prostorách znemožnil. Jak to bylo?

M. Táborský: Neřekl bych, že mi bouchly saze, spíš jsem cítil zklamání. Při natáčení nám všude vycházeli vstříc, jen na Pražském hradě jsme narazili. Správa Hradu nás na mnohá místa odmítla pustit a vstup na jiná zase podmiňovala zaplacením částky, již si tvůrci tohoto dokumentárního cyklu dovolit nemohli. Prezident Zeman o tom myslím ani nevěděl, ale jak se říká, ryba smrdí od hlavy a na Hradě jsou tací lidé, které prezident angažoval.

Co říkáte na současnou tuzemskou politiku?

M. Táborský: Bolí to. Domnívám se, že jsme po listopadové revoluci byli všichni trošku naivní. Mysleli jsme si, že všechno půjde líp, že navážeme na masarykovské hodnoty, na západní demokracii… Ale ono to tak úplně nevyšlo. Politika odpovídá tomu, jací jsme, a jsou v ní slušní lidé i ti druzí. A teď se to pere.

Otázka na závěr… Jste pražák, prý dokonce pražský patriot. Jak se vám líbí tady na jihu?

M. Táborský: Upřesňuju, že jsem se v Praze sice narodil, ale od roku a půl jsem s rodiči bydlel v Hradci Králové. Do Prahy jsem se pak vrátil až ve svých třiadvaceti. A jižní Čechy? Krásné! Na Šumavě máme rodinnou chalupu, relativně nedávno jsem pro sebe objevil Slavonice… Jih Čech nabízí spoustu míst, jež za návštěvu nepochybně stojí.

- Sváťa Doseděl -