Není všechno zlato, co se třpytí

Z vyprávění fešné čtyřicítky z Jindřichohradecka…

Byla jsem objednaná na gynekologickou prohlídku. Na jednu hodinu odpoledne. Něco před devátou ráno mi ale nečekaně zavolala sestřička, a jestli prý bych nemohla přijít dříve, už o půl desáté. Mně se to celkem hodilo, ale cesta z domova k lékaři trvá asi dvacet minut, takže jsem měla docela fofr. Svižně jsem proto vběhla do koupelny, strhla ze sebe pyžamo, namočila ručník, co ležel vedle umyvadla, a v rychlosti jsem se „tam dole“ trochu umyla, abych byla jakžtakž prezentovatelná. Ručník jsem pak hodila do špinavého prádla, bleskově se oblékla a pelášila k autu.

Stihla jsem to akorát a sotva jsem v čekárně dosedla, už mě volali do ordinace. Uvnitř jsem se vysvlekla, vyhupla na stůl a s obličejem obráceným na druhou stranu místnosti dělala, že jsem někde úplně jinde. Náhle ale slyším, jak gynekolog mumlá: „Ááá, koukám, že dneska jsme si na sobě dali extra záležet, co?“

Neměla jsem ponětí o čem je řeč a dál tudíž zarytě mlčela. Zbytek prohlídky již proběhl normálně a já se s obvyklou úlevou zdekovala domů. Tam však už na mě čekala má malá dcerka a ještě ve dveřích na mě spustila: „Mami, kde je můj ručník?“ Nic zlého netuše jsem jí odpověděla, že ve špinavém prádle a ať si vezme ze šuplíku jiný. Jenže ona na to dopáleně: „Ale mami! Já potřebuju ten, co tu ležel dneska ráno!“ Odpověď na moje lehce nervózní „proč“ byla zdrcující: „Mami, ty to nechápeš! Já si do něj schovala všechny svoje třpytky!“

Zaznamenal Emil Rotyka