Otřesené matky líčí krvavé případy svých dcer!

Elišce Eliášové z Nové Bystřice je 13 let a letos 29. března podstoupila v jindřichohradecké nemocnici operaci krčních mandlí. Operoval ji primář krčního oddělení MUDr. Bohumil Markalous a podle slov Veroniky Seifertové, Eliščiny matky, bylo krátce po zákroku vše v pořádku.

„Když jsem však za Eliškou přišla druhý den odpoledne, sotva koukala,“ líčí V. Seifertová a pokračuje: „Požádala jsem sestru o teploměr, ale bylo mi řečeno, že teplota byla Elišce měřena ráno a zvýšenou teplotu že neměla. Teploměr jsem si nicméně vymohla a Elišce naměřila bezmála 39 stupňů. Poté, co jsem sestru poprosila o paralen, dostala jsem skoro vynadáno. Takhle to na hradeckém krčním oddělení chodí. To bylo ve středu 30. března. Následující den pustili Elišku domů s tím, že je v pořádku a jen jí byl doporučen klidový režim.“

Doma ztratila litr krve,

v sanitě další dvě deci

Po příjezdu domů se prý zdálo, že Elišce nic nechybí, jenže tento stav neměl bohužel dlouhého trvání. „V neděli jsem uslyšela, jak Eliška křičí, že má něco v puse a že to jde vyplivnout,“ vzpomíná V. Seifertová na otřesný zážitek. „Podívala jsem se na ni a ke svému zděšení spatřila, že jí z pusy stříká proud krve. Jako když dojde k přeříznutí tepny. Přivolaný lékař záchranné služby mi také o chvíli později potvrdil, že to tepenné krvácení skutečně je. Eliška podle něj ztratila litr krve a o další cca dvě deci přišla v sanitce, kde jí céva praskla znovu a krev si opět prorazila cestu nezahojenou operovanou tkání.“

Eliška strávila dvě hodiny na operačním sále, dostala transfúzi krve a poté skončila na opět nemocničním lůžku.

„Po operaci za mnou přišel primář Markalous, aby mi vysvětlil, co se vlastně stalo,“ říká matka odoperované holčičky a pokračuje: „Jakmile dostane Eliška teplotu, udělá se jí na bradě velký opar. A primář Markalous mi sdělil, že k té krvavé hrůze došlo zřejmě právě kvůli tomu oparu. Moc se mi to nezdálo, a když jsem pak věc probírala s místním dětským lékařem MUDr. Rytířem, který Elišku převzal do péče, bylo mi jím řečeno, že primář Markalous je sice velice šikovný operatér, ovšem ve spoustě názorů, co se diagnóz týče, že se s ním radikálně rozchází. Doktor Rytíř doslova pravil, že opar prasknutí cévy v krku způsobit nemohl.“

Primářovu bezcitnost

zarazila zdravotní sestra

Další den přišla V. Seifertová na jednotku intenzivní péče (JIP), kde nyní Eliška ležela, a od zdejších sester se postupně dozvěděla informace, jimž se jí ani nechtělo věřit. „Žasla jsem,“ kroutí hlavou. „Nad tím, co se dělo na ošetřovně, při převozech mezi JIPkou a krčním oddělením… Třeba když byla Eliška po dvouhodinové operaci převážena z operačního sálu na JIPku, sestra z krčního oddělení, která vozík s Eliškou tlačila, prý nadávala, proč se s ní musí vláčet a že prý to klidně mohla dojít sama.“

Ale to ještě zdaleka nebylo to nejdrsnější… Protože se v Eliščině krku uvolnil jeden všitý tampon, byly všechny tampony ještě v noci vyoperovány a ráno šla Eliška na kontrolu k primáři Markalousovi. „Sice jsem u toho nebyla, ale věřím své dceři,“ říká V. Seifertová trpce s tím, že poněkud drsný výstup jí později potvrdila i sestra z JIPky, která mu přítomna byla. „Začalo to tím, že primář Markalous vynadal před Eliškou sestrám, proč má holka pořád pusu od krve. Podotýkám, že Elišce musela být před posledním zákrokem vysazena dolní čelist a různými roztahovadly jí byla roztažena pusa. Po zákroku pak dostávala silné injekce proti otokům, protože od nosu k bradě měla v podstatě jenom rty. Strašně ji to bolelo, což byl důvod, proč jí sestry neomili pusu, nechtěly jí totiž působit zbytečnou bolest. Za což dostaly vynadáno. A Elišce vynadal primář taky. Prý ať se přestane chovat jako malý parchant a začne konečně jíst. Poté jí začal cpát sklenici s vodou, a že chce vidět, jak polyká. To už přítomná sestra z JIPky nevydržela, popadla Elišku a odvezla ji na chodbu. Hned se však do ordinace vrátila a začala se s primářem hádat. Mimo jiného se ho zeptala, jestli si uvědomuje, že mluví s pacientem, potažmo s dítětem, které je vyděšené a všechno je bolí.“ A nutno konstatovat, že tato zdravotní sestra zřejmě našla na svém domovském oddělení zastání, neboť tamní lékař prý nelenil a na primáře krčního oddělení si písemně postěžoval.

„Když už Eliška nemusela ležet na JIPce, skončila na dětském oddělení, ale náš strach, že ji přeloží na oddělení krční, ten si neumíte představit,“ uzavírá V. Seifertová a dodává: „Narozdíl od JIPky, kde jsme se setkali s příjemným a lidským přístupem, na nás působí hradecké krční oddělení jako strašák. Pooperační péče je tam katastrofální. Copak někdo dokáže spolknout tvrdý rohlík ani ne den po operaci krčních mandlí? Asi sotva, že? Takže pokud pacient nedostane vhodnou stravu z domova, bude mít hlad.“

Matka: Kdybych nebyla doma,

dcera by nepochybně vykrvácela!

Eva Šikýřová z Jindřichova Hradce se na naši redakci obrátila s příběhem takřka identickým. Její osmnáctiletá dcera Kristýna absolvovala letos 24. března rovněž operaci krčních mandlí a v tomto případě držela skalpel MUDr. Helena Gabrielová.

Dcera byla v minulosti na krčním oddělení operována již dvakrát, pokaždé ji operoval primář Mrakalous a pokaždé odvedl skvělý výkon, jenže to, co následovalo po operaci třetí, to byl nejhorší zážitek mého života. Velice vstřícná doktorka Gabrielová mi řekla, že operace byla složitá a rána že může začít krvácet. Věřím, že vlastní zákrok byl proveden dobře, ale dnes už je jasné, že chyba spočívala v tom, že Kristýnu pustili domů příliš brzo. Bohužel, na hradeckém krčním oddělení je kritický nedostatek lůžek…“

Další proud krve

Jen podivná náhoda?

Z nemocnice byla Kristýna Šikýřová propuštěna čtvrtý den po operaci a nikdo zřejmě netušil, jak vážné nebezpečí jí tím pádem hrozí, kupodivu ani lékaři. Nejkritičtější je prý v těchto případech první a druhý den po zákroku a pak den sedmý a osmý, kdy se z rány odlupují strupy. Tentokrát to byl den osmý – pátek 1. dubna.

„Když mi paní doktorka říkala, abychom při jakémkoli krvácení ihned přijeli, domnívala jsem se, že má na mysli krvavé hleny nebo něco podobného,“ krčí rameny dívčina matka. „To, k čemu došlo v pátek večer, mě ale šokovalo. Bylo obrovské štěstí, že dcera nebyla doma sama. Z obývacího pokoje se ozvalo příšerné kašlání, já tam běžela a uviděla, jak si vyděšená Kristýna ukazuje do krku, z něhož náhle vystříkl proud krve. Krev se jí valila ven ústy, nosem… Bylo to strašné, strašné, strašné! Ani nevím, jak se mi podařilo navléct na holku tepláky, hodit po ní osušku na sání krve a dotáhnout ji do auta. Dělala jsem to úplně automaticky. V nemocnici jsme byly za osm minut. Kdybych nebyla doma, dcera by nepochybně vykrvácela! Nebyla by si schopna ani zavolat sanitku. Krk měla plný krve.“

Zřízenec se přiloudal

po deseti minutách

Když zabrzdila před vchodem krčního, nosního a ušního oddělení, vytáhla E. Šikýřová dceru z auta, ale dívka se ihned zhroutila na trávník. Osuška už prý byla tou dobou nacucaná krví a krev mělo děvče všude, v obličeji, na rukou, ve vlasech… „Jedna zdravotní sestra běžela ke Kristýně, druhá okamžitě volala sál,“ popisuje E. Šikýřová dramatickou situaci a rozhořčeně dodává: „Nechápu, jak je možné, že holka v tomhle stavu musela ležet deset minut na trávě, aniž by pro ni někdo přijel s vozíkem! Sestra jí sice pořád hlídala tep, ale nic jiného se nedělo. Zřízenec, údajně jediný, co měl v pátek večer službu, se nakonec přiloudal, jako kdyby šel na oběd a ne k akutnímu případu. Byla jsem už skoro nepříčetná strachem a ječela jsem na něj, ať sebou pohne. Kde to jsme? Jak je možné, že je na celou nemocnici jen jeden zřízenec? To vážně nejsou peníze na zaplacení personálu?“

Místo tekuté stravy

pěkně tvrdý rohlík!

Zakrvácená pacientka se však nakonec na operační sál dostala včas a její vyděšená matka odjela domů pro tašku s věcmi. „Když jsem se do nemocnice vrátila, byla už Kristýna na pokoji,“ říká E. Šikýřová. „Třásla se zimou a plakala. Prý jí mám na snídani přinést nějakou tekutou stravu, protože tady dostane jenom rohlík, který nespolkne. Že mi to vzkazuje paní doktorka Gabrielová. Nevěřila jsem svým uším. Doktorka Gabrielová zjevně ví, že tohle na krčním oddělení funguje špatně, ale asi s tím nic nenadělá. Je skutečně takový problém zajistit, aby pacienti po takovéto operaci dostali adekvátní stravu? Třeba krupičnou kaši? Nehledě na to, že šedesát korun za den jsem musela zaplatit stejně. I za jídlo, které Kristýna evidentně nemohla pozřít. Připadám si jako v rozvojové zemi. Lidi ale problémy nemocnice nezajímají! Za svoje peníze chtějí kvalitní péči, kvalitní služby a lidský přístup! Tak to vidím já.“

- Svatopluk Doseděl -