Patálie s přístupovými cestami už se vlečou roky

Tři až čtyři metry široký pruh pozemku, táhnoucí se podél pozemku Martina Lejtnara i jeho bratra Františka až do Matné (rovněž hradecká místní část), patří městu Jindřichův Hradec a dle M. Lejtnara by byl pro vznik příjezdové cesty ideální. Tato M. Lejtnarem navrhovaná cesta by sice obsloužila jen tři jeho dílčí parcely, avšak tuhle záležitost by vyřešila cesta zanesená v územním plánu města, tedy cesta, která má pozemek M. Lejtnara protnout (více viz níže). S uvedeným návrhem však město v roce 2009 nesouhlasilo a nesouhlasí s ním stále. A proč? To M. Lejtnar netuší.

„Město bohužel zastává názor, že když sousední pozemek patří mému bratrovi, můžu na pozemek svůj jezdit od něj,“ konstatuje M. Lejtnar a pokračuje: „Ale čistě hypoteticky… Co kdyby mi bratr průjezd přes svůj pozemek z nějakého důvodu zakázal? Nebo ho prodal? Jak se pak na moji parcelu dostanu? Vrtulníkem? A co až by rozprodané dílčí parcely patřily cizím lidem? I když toto je samozřejmě předčasná starost, pozemek bez přístupové cesty je de facto neprodejný. V tuto chvíli tedy vlastním pozemek bez řádného přístupu a to je v rozporu se zákonem. Město má totiž povinnost zajistit přístup na všechny pozemky, tedy i na parcely nově vzniklé.“

Malou úpravu plánu

městský úřad odmítá

Je tu ale ještě jeden problém. Když nahlédneme do příslušné mapy, zjistíme, že již zmíněná komunikace vyznačená v územním plánu města (šíře 8 metrů, délka cca 50 metrů) protíná velkou parcelu M. Lejtnara takovým způsobem, že její zamýšlené rozparcelování bude poměrně problematické. V případě dodržení územního plánu by totiž tři parcely byly příliš malé a dvě zase zbytečně velké. Vše by přitom vyřešila poměrně bezbolestná změna spočívající v posunutí naplánované komunikace zhruba o šestnáct metrů dál. Příslovečný vlk by se tím pádem nažral a koza zůstala celá. Martin Lejtnar proto vypracoval dvě varianty řešení, tyto na městě předložil, leč opět nepochodil.  

„Městští úředníci absolutně nerespektují fakt, že pozemek je kompletně zastavitelný, a tím, že nesvolí k drobné změně v územním plánu, ho znehodnocují,“ zlobí se M. Lejtnar. „Netuším, jak je možné, že v územním plánu města taková komunikace vůbec je. Vede přes soukromý pozemek a jeho majitele, tedy mě, v této věci nikdo nekontaktoval. Jistě, možná to bylo někde vyvěšeno, jenže kdo má čas to neustále sledovat? Domnívám se, že mě při tvorbě územního plánu měli úředníci oslovit a záležitost se mnou konzultovat. V podstatě tu proběhlo vyvlastnění, a když teď chci provést jen nepatrnou úpravu, která by navíc město nic nestála, narážím jen na odmítání. A na okraj ještě dodávám, že pokud k mnou navrhovanému posunu komunikace o šestnáct metrů nedojde, vznikne hned vedle mého pozemku parcela natolik úzká, že bude nevyužitelná úplně. Na městském úřadě vytrvale jednám s tajemníkem Karlem Přibylem, ale ten opakuje neustále to samé: V žádném případě nepovolíme. Vnímám to jako úřednickou obstrukci.“

Problém se vleče

a verdikt zůstává

Žádost o provedení výše popsaných úkonů podal M. Lejtnar v roce 2009, a když se hradecký městský úřad čtyři a půl roku (!) k ničemu neměl, obrátil se na ombudsmana, ochránce lidských práv, a písemně si postěžoval, že zdejší městský úřad nekoná, to bylo v roce 2013. Ombudsman se v tomto bodě s obsahem stížnosti ztotožnil a své vyjádření poslal jak na hradecký městský úřad, tak na městu nadřízený úřad krajský, který posléze vydal rozhodnutí, že městský úřad má ve správním řízení s M. Lejtnarem pokračovat. Městský úřad tak tedy (údajně bez valného nadšení) učinil, ale jeho verdikt byl opět zamítavý. To se psal rok 2015. Poté M. Lejtnar své úmorné úsilí na čas přerušil, nicméně letos v květnu začal bojovat nanovo. A jedním z kroků, k nimž v rámci boje s větrnými mlýny přistoupil, byla návštěva redakce měsíčníku Žurnál, který se kauzami tohoto typu pravidelně zabývá.

- Svatopluk Doseděl -