...další články

Pavel Jarčevský: Folk je mou životní láskou.

Jste rodilý Hradečák?

P. Jarčevský: Nejsem. Narodil jsem se v Českých Budějovicích, s rodiči jsem pak delší čas žil v Milevsku a poté v Českém Krumlově, krátce jsem pobyl v Praze a v roce 1980 jsem skončil v Jindřichově Hradci. Zde jsem bydlel do loňska, kdy jsem se přesunul do Popelína.

Kytara… Jak jste se k ní dostal? Tradičně kvůli holkám?

P. Jarčevský: (smích) No jasně! Už někdy ve dvanácti jsem nevěděl jak na ně zapůsobit, a když jsem viděl spolužáka s kytarou, na kterého se holky přímo lepily, bylo rozhodnuto, šel jsem do kytary. Jenže ono to kýžené ovoce stejně nepřineslo. Slečna, již jsem pomocí kytary dobýval, mi dala košem. Ale na kytaru jsem kvůli tomu nezanevřel a jakžtakž hrát se na ni naučil.

Kdy jste začal hrát a zpívat veřejně?

P. Jarčevský: Poté, co jsem se přistěhoval do Jindřichova Hradce a začal vyučovat na zdejším gymnáziu. Řízením osudu jsem sdílel kabinet s kolegou Mildou Vokáčem, který se v oblasti muzicírování orientoval mnohem lépe než já. A když jsem na školním výletě uslyšel jednu studentku, jak hraje Píseň pro Jakuba od Jarka Nohavici, úplně mě to uchvátilo a písničku jsem Mildovi následně přehrál. A vyšlo najevo, že on Nohavicu moc dobře zná a náš hudební vkus je v podstatě identický. Tehdy to tak nějak pozvolna začalo.

Máte na mysli folkovou kapelu Jen tak tak?

P. Jarčevský: Ta vznikla tuším v roce 1988. U příležitosti jakési slavnosti tehdejšího Svazu československo-sovětského přátelství jsme se sdružili s několika studenty a předvedli tam pár do českého jazyka přeložených věcí od sovětských písničkářů Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy. A sklizený nečekaný úspěch byl impulsem k založení kapely Jen tak tak.

Takzvaný křest ohněm bylo co?

P. Jarčevský: Označit by tak šlo naše vystoupení na festivalu Prázdniny v Telči v roce 1991, které nám jedna studentka z naší party vyjednala. Naprostí začátečníci hned na hlavní scéně. Neskutečná drzost! (smích) Ani jsme pořádně nevěděli, jak zpívat na mikrofon. Ale dopadlo to dobře. Pořadateli akce, Milanu Medvědovi Kolářovi, jsem za tu příležitost dodnes vděčný.

Od počátku jste měli na repertoáru jen vlastní věci?

P. Jarčevský: Ano. Nechtěli jsme kopírovat, chtěli jsme něco vytvořit a sdělit.

Jak tehdy vaše písničky vznikaly? Lehce? Lopotně?

P. Jarčevský: Jsem češtinář. Takže jsem vytvořil smysluplný text, předal jej Mildovi a on měl do druhého dne hotovou písničku. A moc krásné texty nám psala Ilona Smrčková.

Měl jste, respektive máte nějaké vzory?

P. Jarčevský: Od počátku to byli Nohavica a Vysockij, ale postupně k nim přibývali lidi jako Žalman Lohonka, Samson Lenk, Slávek Janoušek a mnozí další.

Co třeba bratři Wabi a Miky Ryvolové? Tedy kapela Hoboes?

P. Jarčevský: Jejich písničky, tzv. hobousárny, jsme pochopitelně znali všichni, ale z tvůrčího hlediska jsem jimi až tak ovlivněn nebyl. To spíš Milda.

Co říkáte na komponování hudby a tvorbu textů pomocí umělé inteligence?

P. Jarčevský: Ach jo. Netvrdím, že to někdy v budoucnu nemůže fungovat, ale nelíbí se mi to. Vlastně to vůbec nechápu. Jak může robot vytvořit poetickou písničku? Jak může něco sdělit? Jistě, cosi složí a otextuje, ale nebudu to já. Nebude to od srdce. Nebude to živé. Folkař do něčeho takového nikdy jít nemůže. Ani básník.

V roce 1997 jste nahráli vaše první cédéčko Periferie, o tři roky později to bylo album Obrysy lásek a v roce 2005 jste vydali cédéčko Zase sami. Byly pak ještě další?

P. Jarčevský: Po každém cédéčku se z různých důvodů měnila sestava kapely, nakonec odešel i Milda Vokáč, a ze sestavy původní jsem ve finále zůstal jen já. Po cédéčku Zase sami jsme hráli dál, avšak průběžně v různém obsazení. Jako duo nebo jako kapela Flow Track. Nakonec jsme se vrátili k názvu Jen tak tak, hrajeme dodnes, ale cédéčko, tak významné jako ta tři jmenovaná, už jsme nenatočili.

Několikrát jste se zúčastnil i žánrového festivalu Porta.

P. Jarčevský: Ano. Jak s kapelou Jen tak tak, tak coby duo Bejvávalo. Publikem jsme sice byli přijati příznivě, ale nejvyšší ocenění jsme nezískali. V souvislosti s Portou mám nicméně takový zvláštní zážitek. Mrzutý. Na kazetu jsem nahrál svoji soutěžní písničku, a než jsem kazetu dramaturgům Porty odeslal, umístil jsem na ni vlásek, který by po založení kazety do magnetofonu odpadl. Taková špionská finta. Měl jsem prostě určité tušení. A když se mi obálka s kazetou po třech měsících bez řádku komentáře vrátila, ukázalo se, že moje tušení bylo správné, vlas na kazetě pořád byl. Ani si to nepřehráli. A tak jsem k Portě nabyl poněkud záporný vztah.

Už to není, co bývalo?

P. Jarčevský: Není. Zcela svérázný charakter festivalu amatérských muzikantů je dávno pryč. Pořadatelé chtějí hvězdy, které přitáhnou publikum a vydělají jim peníze. Porta už není o soutěži, nýbrž o hostech. Když tam onehdy vystoupil Tomáš Klus, kovaní porťáci se zvedli a odešli a na jejich místo se nacpali rozjuchaní dorostenci a fanoušci tehdejší hvězdy. O tomhle ale Porta být nemá.

Někdejší pravidelná akce Zpívání na schodech v hradeckém gymnáziu byl váš nápad?

P. Jarčevský: Ano, s tím nápadem jsem přišel já, ovšem nebýt Mildy Vokáče, který tehdy na gymnáziu zastával funkci ředitele, realizován by asi nikdy nebyl. Já to naťuknul, on se přidal, věc podpořil a už to bylo. Beru to tak, že na Zpívání na schodech měl Milda stejný podíl jako já, ne-li větší. Podnik to byl vydařený a oblíbený, jak u publika, tak u účinkujících, ale vlivem různých okolností po čase stejně skončil. Nic netrvá věčně, tak už to prostě chodí.

Vaším zásadním počinem bylo pořádání hradeckého hudebního festivalu Folková růže. První ročník se konal v roce 1994 a následně se uskutečnilo dalších 23 ročníků. Můžete k téhle věci něco říct?

P. Jarčevský: Kdysi nám někdo dal příležitost hrát, mám na mysli ony Prázdniny v Telči, a já chtěl po čase udělat to samé pro jiné. S Mildou Vokáčem jsme tedy vymysleli hudební akci v areálu jindřichohradeckého zámku a pustili se do toho. Já jsem při návštěvě Prahy zašel do redakce časopisu Folk & Country, vyhledal šéfredaktora Michala Juppa Konečného a náš záměr mu nastínil. Ten rozhovor trval tři hodiny! Jupp chtěl vědět úplně všechno. Kde bude tábořiště, jaká bude varianta pro případ deště, jak to bude se stravováním, s organizací… Na program vůbec nedošlo. Moje grilování zakončil Jupp tím, že pravil: „Hm, uvidíme. Možná se k vám přijedeme mrknout.“ A za týden, bylo to v dubnu 1994, dorazila do Hradce celá delegace jmenovaného časopisu. Z následného jednání u Mildy na gymnáziu pak vzešla dohoda, že to léto se festival uskuteční. Byl to celkem fofr.

Ale byl to taky úspěch. A další ročníky rovněž.

P. Jarčevský: To jistě ano. Zařadili jsme se mezi prestižní festivaly jako Prázdniny v Telči, Mohelnický dostavník a další. Dramaturgii měl na starosti Jupp, a můžu říct, že vždy zajistil i účinkující skutečně zvučných jmen. A protože areál zámku brzy přestal kapacitně stačit, hrálo se časem, kde se dalo.

Proč vlastně Folková růže skončila?

P. Jarčevský: Začalo to tím, že skončil časopis Folk & Country a my nevěděli, co dál. Několik posledních ročníků festivalu jsem dělal na svůj živnostenský list, jenže to bylo o nervy. Bylo v tom zkrátka moc peněz na vodě a riziko zahučení do finančního průšvihu bylo příliš velké. Poslední ročník nám navíc ošklivě nabouralo počasí, přidaly se nějaké osobní věci a tento ročník byl nakonec skutečně poslední.

Kapela Jen tak tak vystupovala i v Mexiku…

P. Jarčevský: Letěli jsme tam hned dvakrát. Opět zásluhou Mildy Vokáče. Má dar s každým se domluvit a ledacos naplánovat. Když k nám svého času přijeli jacísi Mexičani, Milda jim zařídil koncert a oni nás po čase na oplátku pozvali k nim. Projeli jsme kus západního pobřeží státu, odehráli tam několik koncertů a byla to senzace.

Není to tak dávno, co jste jednou týdně moderoval pořad Jarčounova folková hodinka v regionálním Rádiu Česká Kanada. To už je minulost?

P. Jarčevský: Bohužel ano. S tímto pořadem jsem začal v roce 2016, kdy Rádio Česká Kanada vzniklo, ale vloni jsem skončil. Jednoho jarního dne jsem totiž přišel do studia s tím, že budu vysílat, a studio tam nebylo. Technika, nábytek a všechno ostatní bylo pryč. To rádio přestalo existovat. Bylo mi řečeno, že je koupilo Rádio Hey, a že se mi z něj ozvou, ale neozvali se. Podivný konec.

Já hodně poslouchám Country rádio a mám dojem, že se do jeho programu začínají až příliš infiltrovat interpreti jako jsou Xindl X, Pokáč a další jim podobní. Máte ten dojem taky?

P. Jarčevský: Mám. Je to jako s tou Portou. Prostě komerce. O některé tradiční posluchače to rádio takhle možná přijde, ale asi nás začíná být míň a míň. Takže dramaturgie cílí na většinu a podle toho to vypadá.

Co říkáte na současný tuzemský folk? Nemyslíte, že to nejlepší už se událo? Nezmaři, Žalman, Minesengři, Hop trop, Hoboes, Nohavica, Plíhal, Wabi Daněk, Brontosauři… Že tohle dnešní či nastupující folkaři jen tak nepřekonají?

P. Jarčevský: Já si to sice myslím, ale nerad bych byl vnímán jako starý prut, co hledí jen zpět a nic nového nepřijímá. Folk, na který vy vzpomínáte, to byl hodně často protest. Protest proti době, proti režimu, proti společnému nepříteli… Spousta folkařů měla zakázánu činnost, nebo jim alespoň byla znepříjemňována, věci musely být sdělovány chytře mezi řádky a publikum za to bylo vděčné. Jenže tohle už dneska neplatí. Tehdejší nepřítel je pryč. Sice vylezl nový, a v mnohém horší, ale lidi už nechtějí přemýšlet. To je však na jinou debatu.

Spousta starých folkových písniček zlidověla. Panenka, Valčíček, Toulavej, Amazonka, Rosa na kolejích, Ráno bylo stejný… Věříte, že zlidoví i významné množství písniček nových?

P. Jarčevský: Nevěřím. Nové věci nemají potřebný potenciál. Budou nějaký čas žít a odezní. Písničky jako ty, co jste právě jmenoval, ovšem odezní taky. Zatím přežívají, hrají a zpívají se po hospodách či u táboráků, ale jen proto, že je mladí znají od svých rodičů. Něco se sice bude stále předávat dál, ale bude to slábnout.

Co rád posloucháte?

P. Jarčevský: Nejraději ticho. (smích) A nemám rád hudbu jako kulisu, maximálně při delší cestě autem. Pokud si chci nějakou muziku pustit, musím si na to udělat čas a poslechnout si ji v klidu. Zpravidla to pak bývá můj oblíbený folk.

Jak byste zhodnotil regionální amatérskou scénu? Ve vašem žánru.

P. Jarčevský: Skvělých muzikantů je tu spousta. A nejen v žánru mém.

Mají v Hradci amatérské folkové kapely dostatek příležitostí k prezentaci?

P. Jarčevský: Nemají. Zodpovědně to můžu porovnat například s Veselím nad Lužnicí nebo se Soběslaví. Ten rozdíl je opravdu značný. V čem spočívá problém, to vám ale nepovím. Naše kapela hraje takřka v jednom kuse po celé republice, ale v Jindřichově Hradci už jsme si snad tři roky nebrnkli. Není zájem. Proč? Nemám tušení. Ale to nevadí. Hraní nás pořád moc baví, a všude tam, kde si nás chtějí poslechnout, rádi popojedeme.

- Sváťa Doseděl -