...další články

Pavel Kofroň, vloni unesený v Libanonu, pro Žurnál

Jak jste se, coby novináři z regionální televize, k takové dobrodružné cestě vůbec dostali?

P. Kofroň: Začalo to v květnu telefonátem člověka, s nímž už jsme v minulosti něco točili. Tenhle člověk nám řekl, že jeho známý potřebuje televizní štáb, který by narychlo zastoupil štáb České televize a odletěl s Janem Švarcem do Libanonu. Chvíli jsme samozřejmě váhali, ale nakonec jsme na nabídku kývli. Byla to jiná liga, šance dostat se z Hradce a navíc se jednalo o solidní výdělek. Z této akce jsme se v bez problémů vrátili domů. Jenže se nám nepodařilo natočit všechno, co jsme natočit chtěli. Jedna tisková konference byla totiž zrušena a z důvodu bombových útoků nedošlo ani k našemu plánovanému přesunu do Sýrie, kde jsme měli domluven rozhovor s prezidentem Asadem, který údajně dva roky nikomu z Evropy rozhovor neposkytl. Že to nebyla žádná habaďůra, dokládá skutečnost, že tento rozhovor později natočila Česká televize.

Takže jste do Libanonu odletěli podruhé…

P. Kofroň: Ano. Přiletěli jsme tam ráno 15. července a večer následujícího dne nás unesli.

Máš dojem, že jste vlezli do předem nalíčené pasti?

P. Kofroň: Myslím si, že to past byla. O tom, že do Libanonu letíme, věděli ti lidé určitě, jen nevím, jestli chtěli chytnout kohokoli nebo konkrétně nás. Taky nám dosud nikdo neřekl, zda nás podezírali ze špionáže nebo jestli jsme měli být od počátku použiti k výměně za Fajáda. Každopádně mám silné podezření, že jsme se stali součástí jakési politické hry, respektive hry zpravodajských služeb.

Výměna… Zas tak významné osobnosti jste přece nebyli?

P. Kofroň: Ne, žádné velké ryby jsme skutečně nebyli. Nehledě na to, že Švarc byl Fajádův advokát, tedy člověk, který mu pomáhal. Nerozumím tomu.

Pokud vím, převáželi vás únosci z místa na místo. Je to tak?

P. Kofroň: Je. Drželi nás průběžně na šesti místech. Okna byla vždy zatlučená prkny nebo zavařená plechem a jediný zdroj světla představovala jedna žárovka. Když zhasla, nastala absolutní tma. A elektrický proud nejde v Libanonu často. Nevětralo se, hygienické podmínky otřesné, strava taktéž. Nechápu, jak jsme to dokázali přežít ve zdraví. Když víš, že ti absolutně nikdo nepomůže a že uchování zdraví či přežití je jen na tobě, tvoje fyzička se zřejmě neskutečně zmobilizuje a ty začneš fungovat úplně jinak. Řekli nám, že pokud někdo z nás umře, tlak na Českou republiku se alespoň zvýší. Nevím, co by bylo, kdyby někoho třeba jen rozbolel zub.

V zajetí jste strávili přes půl roku…

P. Kofroň: Šest a půl měsíce. Dvě stě dní. Dvěstěprvní den nás propustili. Odvezli nás do divočiny a řekli, že můžeme jít. Bylo to 1. února. Následujících několik dnů jsme byli „hosty“ libanonské tajné služby a 4. února nás pustili definitivně.

Vyšetřování stále probíhá?

P. Kofroň: Probíhá, ale informace z něj se k nám prakticky nedostávají. Předpokládám, že se dozvíme až výsledek.

Jak se ten půlrok podepsal na vašich rodinách?

P. Kofroň: Docela hodně. Po celou dobu zajetí jsem se domníval, že naše rodiny o nás nějaké informace mají. Netušil jsem, že neví skoro nic. Jejich strach musel být obrovský. Pokud někdo něco věděl, držel to zřejmě s taktických důvodů v tajnosti a do médií to nepustil.

Kolik máš dětí?

P. Kofroň: Dvě. Desetiletého syna a čtrnáctiletou dceru. Míra má taky kluka a holku, věk tuším šest a čtyři. Můj syn byl udržován v nevědomosti s tím, že jsem dlouhodobě v práci mimo Hradec, že natáčím s vojáky a nemůžu telefonovat. Nějaká dobrá duše mu sice občas něco prozradila, ale manželka to vždy dokázala napravit. Před dcerou se to samozřejmě utajit nepodařilo a ta se kvůli tomu poněkud uzavřela do sebe. Tlak na manželku musel být neskutečný. Pečovat o rodinu, chránit děti, starat se o svoji práci a spolu s mou kolegyní Blankou Hořčičkovou i o naši televizi. A to vše ve stresu a strachu. Obdivuhodné.

Krátce po vašem únosu se objevila řada negativních reakcí. Že dobře vám tak, že si za to můžete sami, že jste dobrovolně riskovali kvůli penězům, tak ať si vás tam klidně nechají atp. Cos na to říkal, když ses o tom po návratu dozvěděl?

P. Kofroň: Bylo mi z toho smutno. A je pořád. Každý dnes jde za výhodným obchodem a dobrá nabídka se neodmítá. Nám nabídli finančně zajímavou práci mimo republiku plus rozhovor s prezidentem Sýrie, a na to se ne neříká. První cesta proběhla naprosto bez problémů, všechno bylo řádně zabezpečeno a nikomu se nic nestalo. Tak proč bychom nejeli podruhé? A dobře nám tak? Lidí, co jezdí v rámci svého zaměstnání do zahraničí, je spousta a novináři pracují i ve válečných zónách, což ovšem náš případ nebyl.

Na druhou stranu se našli i lidé, kteří navrhovali, abyste byli vyznamenáni za odvahu. Stál bys o něco takového?

P. Kofroň: Já si myslím, že si takové vyznamenání nezasloužíme. Za co? Nějaká odvaha tam sice asi byla, když jsme to všechno přežili ve zdraví a s jasným rozumem, ale nic jiného jsme nedokázali. Pokud bychom domů přivezli nějaký nový materiál z uprchlických táborů nebo rozhovor s Asadem, nebylo by naše utrpení tak zbytečné.

Nestihli jste natočit vůbec nic?

P. Kofroň: Ale ano. Během toho prvního dne jsme natáčeli dva kilometry od hranice se Sýrií, ve městě, které schytává obrovský nával uprchlíků. To město je velké přibližně jako Jindřichův Hradec a přitom pojmulo jedenáct tisíc běženců! A nemluvím tu o nějakých stanových táborech za městem, mluvím přímo o městě se spoustou prázdných domů a bytů. Kdyby nás bývali neunesli a my tuto reportáž přivezli domů, bylo by to nepochybně zajímavé. Bohužel, od jejího natočení uběhlo už příliš mnoho času a aktuálnost obsahu je pryč.

Znamená to, že techniku a natočený materiál vám únosci vrátili?

P. Kofroň: Divím se, ale ano.

Stala se manželka během onoho půl roku středem nežádoucího zájmu veřejnosti a médií?

P. Kofroň: Stala, a nebyla sama. Nejvíc se předvedl deník Blesk, který údajně vypsal odměnu pro toho, kdo zjistí a práskne, kde naše rodiny bydlí, nebo kde se před novináři ukrývají. Moje manželka s dětmi se kvůli nežádoucímu zájmu odstěhovala z Hradce na venkov k rodičům. Nedivím se, byla to jistě hotová štvanice.

A jak jsi hodnotil přístup novinářů k vám?

P. Kofroň: Ještě v Bejrútu nám Češi, co pro nás přiletěli, ukázali novinové články v mobilech a řekli, ať se připravíme na mediální peklo, co nás čeká, protože zdaleka ne všichni nám fandí. Ta snůška blábolů a nenávisti mě vážně hodně překvapila. A doma to pak v obdobném duchu pokračovalo. Jestli tady byl náš příběh nějak překroucen či špatně prezentován…? Nevím. Hodně mě dopálila fotka, pořízená po našem přistání v Praze. Její autor zachytil náš policejní doprovod, tlačící před sebou hromadu svých kufrů, a do popisky napsal: Vysmátí Češi se vrací domů, nebo něco v tom smyslu. Jako kdybychom se vraceli z dovolené! Skutečnost, že na snímku vůbec nejsme, opomíjím. Abych byl ale spravedlivý, reportáže, které se mnou novináři natáčeli následně, byly objektivní a moje slova v novinách překroucena nikdy nebyla.

Slyšel jsem, že dočasný úkryt před novináři poskytli tobě a rodině hradečtí přátelé…

P. Kofroň: Jojo, několikrát. Já ale posléze usoudil, že to takhle dál nejde, že za novináři u našeho domu musím jít a dát jim, co chtějí. Tak jsem i učinil a během pár dalších dnů byl konečně klid.

Do médií prosákla informace, že budete po státu žádat několikamilionové odškodné. Je to pravda?

P. Kofroň: Není. Dozvěděl jsem se to až z internetu. Hned jsem volal Švarcovi, který nás zastupuje, a zajímal se co to jako má znamenat. A on mi vysvětlil, že se ho nějaký novinář zeptal, jestli nebudeme požadovat odškodné. Na to mu prý Švarc odpověděl, že až bude záležitost uzavřena a případně bude znám konkrétní viník, je možné, že po něm budeme žádat odškodné za ušlé zisky atp. Nepadla žádná částka ani žádný termín. Odkud si to příslušný novinář vycucal, vážně netuším.

Doma jste čtyři měsíce. Co tvoje psychika? Už se srovnala?

P. Kofroň: Je v pohodě. Už dlouho.

Zvládnul jsi to sám, nebo jsi potřeboval odbornou pomoc?

P. Kofroň: Sám.

A jak jsi na tom po stránce fyzické?

P. Kofroň: Taky ok. Bez následků.

Říkals, že zajatecká strava byla bídná. Zhubnul jsi?

P. Kofroň: Zhubnul jsem čtyřicet kilo, ale dvanáct už mám zase zpátky.

Ohrozil váš únos fungování Jindřichohradecké televize?

P. Kofroň: Naše televize ohrožena samozřejmě byla, ale k mému obrovskému údivu naštěstí nepadla. Lví podíl na tom má moje manželka a již zmíněná kolegyně Blanka Hořčičková. Kamarád Zdeněk Šlechta mě zaskočil za kamerou a nějak to prostě jelo dál.

Kolega Miroslav Dobeš Jindřichohradeckou televizi opustil. Proč?

P. Kofroň: Nové, respektive krizové vedení televize přišlo během naší nepřítomnosti na řadu zásadních ekonomických nesrovnalostí, jež bylo třeba po našem návratu neprodleně vyřešit. A s tím souvisí i odchod Míry Dobeše. To, co ve firmě dřív dělal Míra, převzaly manželka s Blankou, které krizi úžasně zvládly a manažerskou činnost začaly vykonávat jednoznačně lépe než on. Proto jsem řekl, že chci, aby tuto práci dělaly dál s tím, že já se vrátím za kameru a budu točit a vyrábět program. A vzhledem k tomu, že pro dalšího člověka v televizi placené místo nezbylo, dopadlo to tak, jak to dopadlo, a Míra odešel. Nebyl vyhozen, ani jsme se nerozešli ve zlém, jeho odchod zkrátka vyplynul ze situace.

V Libanonu jste natáčeli i v uprchlických táborech. Jaký je po této zkušenosti tvůj názor na uprchlickou krizi?

P. Kofroň: Uprchlická krize… Řeknu to takhle – ti lidé, co jdou k nám do Evropy, to zhusta nejsou uprchlíci. Klasický uprchlík ze Sýrie přejde hranici, v prvním libanonském městě se nějak ubytuje, žebrá, jakžtakž přežívá a zoufale čeká, až krize v jeho zemi skončí a on se bude moci vrátit domů. Nemá peníze, nemá nic. Jen strach. Takhle vypadá uprchlík před válkou. Ne jako ti mladí, silní muži s velkými mobily a v adidaskách, co připlouvají bůhvíodkud do Řecka či Itálie a dožadují se volného průchodu dál. Na ty fakt bacha. Nechci být politicky nekorektní, ale z těchto lidí mám opravdu strach. A podotýkám, že v utečeneckých táborech v Libanonu jsou převážně ženy a děti. Boje schopní chlapi jsou v Sýrii a bojují za svou zem.

Přivedlo tě to, co se vám přihodilo, k přehodnocení životních hodnot?

P. Kofroň: Docela určitě. Člověk si něčeho začne vážit teprve poté, co to ztratí. A může jít o úplné samozřejmosti. Slunce, čerstvý vzduch, možnost otevřít dveře a projít jimi ven… Je to sice klišé, ale zároveň i velká pravda. Dnes vidím, že se lidi mnohdy nervují kvůli něčemu, co je zcela nepodstatné. Já už si se spoustou věcí hlavu nelámu. Jsem zřejmě živým důkazem platnosti rčení, že co člověka nezabije, to člověka posílí.

- Svatopluk Doseděl -