...další články

Pavel Nečas exkluzivně pro Žurnál

Absolvoval jste brněnskou konzervatoř a poté jste působil v řadě moravských a pak i pražských divadel. Od roku 2015 jste v angažmá v Divadle na Vinohradech a členem Divadelní společnosti Háta jste už od roku 2012, platí to stále?

P. Nečas: Ne zcela. Od roku 2019 už členem ansámblu Divadla na Vinohradech nejsem. Dal jsem výpověď a šel tzv. na volnou nohu. Herec ve stálém angažmá má výhodu pravidelného příjmu, jenže co si budeme povídat, herecký plat žádná hitparáda není a člověk navíc musí být divadlu neustále k dispozici. Herec na volné noze se sice musí víc otáčet, ale zase má víc svobody a výši svého příjmu může ovlivnit, což mi obojí vyhovuje. V současné době působím v pěti pražských divadlech, a když potřebuju, můžu si klidně oddechnout. Třeba teď v zimě. Miluju hory a lyžování a volno si prostě udělám. Ve většině rolí jsem alternován a s kolegy se vždycky domluvíme, takže moje dočasná absence nepředstavuje pro divadlo žádný problém.

Pět divadel, zájezdní představení, natáčení… Je to hodně náročné?

P. Nečas: Kdyby mě to nebavilo, náročné by to asi bylo, ale mě to naštěstí baví. Divadelních představení hraju deset až dvacet měsíčně, což herci na volné noze bohatě stačí, a přes den mám volno a tudíž i čas na další aktivity. Natáčím řadu věcí a už třetím rokem spolupracuju s Radiožurnálem sport. Pravidelně tam dělám hodinové rozhovory s různými sportovci a teď mi dokonce bylo nabídnuto, abych příští rok jel do Itálie na Olympiádu coby komentátor. Fakt je, že tak jako snad všichni moji kolegové mám dost pracovních víkendů, a když slyším, že někdo v pátek mizí na chalupu, jen tiše závidím. A abych toho neměl málo, založil jsem si firmu zabývající se bezpečností lidí v budovách v případě požáru. Jak už jsem řekl, volno si pro sebe udělám, ale zápřah to je.

V Divadle na Vinohradech jste hrál ve hře Revizor…

P. Nečas: To ještě platí. V téhle hře na Vinohradech pořád hraju, respektive ji tam dohrávám.

Proč o tom mluvím… Autorem Revizora je ruský dramatik Nikolaj Vasiljevič Gogol. A po ruské invazi na Ukrajinu byly ledaskde tendence hry ruských autorů z divadelního repertoáru na protest vyřazovat. Nastala taková debata i v případě Revizora? Gogol byl sice Ukrajinec, ale Ukrajina byla v jeho době součástí Ruska a on je dodnes vnímán jako Rus. Koneckonců jako o Rusovi jsem se o něm i učili…

P. Nečas: To máte pravdu, ale ne, nic takového se neřešilo. Naštěstí. Revizor je úžasné dílo. A v každé době neskutečně aktuální. Život tenkrát jel v podstatě ve stejných kolejích jako dnes.

Kromě divadla jste vidět i v řadě úspěšných televizních seriálů. Ulice, Ordinace v růžové zahradě, Okresní přebor, ZOO nebo Vinaři. A právě u tématu Vinařů bych se zastavil. Narodil jste se v Hodoníně a vyrůstal v Hustopečích. Řečnická otázka… Máte rád jižní Moravu?

P. Nečas: No jak jinak? To je samozřejmé! Jak jste řekl, vyrůstal jsem tam, naše rodina tam měla vinohrad, na Pálavě jsem výkonnostně lezl po skalách… Vždycky když mám za zády Brno a před sebou uvidím Pálavu, zahřeje mě to u srdce. S jižní Moravou jsem spjatý velmi úzce. Je mou srdeční záležitostí.

Jste vinař? Myslím konzument?

P. Nečas: Pochopitelně. Jsem konzumentem veškerého alkoholu. (smích) A víno se tam u nás v přiměřené míře popíjelo už od dětství.

Znáte moravské vinařské úsloví o třech kvalitativních kategoriích vína? Dá sa, nedá sa a dá sa Pražákovi?

P. Nečas: To víte, že jo. I jiná. Vinař Staňa Mádl, který ročně vyprodukuje přes půl milionu litrů vína, říká: Co nevypiju, prodám!

Nezatoužil jste nikdy po vlastním vinohradu?

P. Nečas: Rozhodně ne! Vím, jaká je to dřina. Nikdy nekončící. Na přelomu února a března se stříhá, pak se to musí vytahat ven a šlahouny svázat, a jakmile vyrazí květy, začíná plečkování (meziřádkový způsob kultivace, pozn. red.) a okopávání. A jede to dál. Postřikovat, zalamovat, vyštipovat a znovu kopat. Když je vinohrad dlouhý třeba pět kilometrů a je v něm šest řádků, jsou to tři kilometry s motykou. A zem je kolikrát suchá a záda bolí. V létě se vinohrad musí upravit tak, aby se k hroznům dostalo slunce, a pořád je zapotřebí stříkat. Na podzim musíte natáhnout sítě proti špačkům nebo ty ptáky chodit plašit. Pak přijde vinobraní a sotva sklidíte, začne práce ve sklepě, kde makáte až do Vánoc. V lednu a v únoru si oddechnete a začínáte nanovo. Ne! Nechci vinohrad! Ani omylem.

V seriálu Vinaři jste ztvárnil komického policajta Patrika Tauše. Jak to vypadá, když vás teď dopraváci zastaví?

P. Nečas: Bývá to úplně v pohodě. Koneckonců už tři roky pro policii natáčím takové šoty na různá témata a točím i krátké filmy pro akci Sparta vzdává hold, což je každoroční pocta policistům, vojákům, hasičům a záchranářům. Když mě dopraváci zastaví, v podstatě si hezky pokecáme. A mimochodem, všem řidičům radím: pokud vás stopne policejní hlídka, usmějte se a nepruďte. Ti lidi jenom dělají svoji práci. Nehledě na to, že pruděním si rozhodně jedině přitížíte.

V Ordinaci v růžové zahradě jste zase skvěle zahrál protřelého hejtmana. Použiju to jako oslí můstek… Co říkáte na současnou politickou scénu?

P. Nečas: Díkybohu je vše postaveno na svobodných volbách. I když svobodných tak trochu v uvozovkách. Různé tlaky jsou enormní a ne vždycky se říká pravda. Zleva doprava. Ale na druhou stranu jsem vlastně rád, že to tak je, lepší systém zatím nikdo nevymyslel. O politiku se pochopitelně zajímám, ale spíš okrajově, asi jako každý druhý, a můj názor na ni je pořád stejný. Štve mě, ale uvědomuju si, že to bez ní nejde a politici to mnohdy taky nemají lehké. Někdo tady každopádně vládnout musí a účet je nakonec vždycky vystaven. Otázkou ovšem je, do jaké míry je ten účet relevantní. Lidi podléhají spoustě keců a nesmyslů a na základě nich se potom rozhodují.

Jste senzační vypravěč vtipů, dostal jste se s tím i do televize… Občas vás ale museli tzv. vypípnout.

P. Nečas: To byl tuším osmidílný pořad na televizi Prima, který se jmenoval Joker Show a já a moji kolegové jsme tam dle zadání jeli tři druhy fórů. Slušný, na hraně a ty za hranou, kde už jsme se nemuseli s ničím párat. Všechny nás to děsně bavilo a do každého dílu jsme zařadili i veselé historky ze života, které byly někdy fakt peprné. Což platilo i o vtipech. Bylo to, jako když sedíte s partou kámošů u piva a klábosíte. Akorát teda, že tady bohužel pivo chybělo. No a párkrát se opravdu stalo, že režie nějaké to libozvučné slovíčko vypípla.

Když už jsme u toho, nemáte dojem, že se to s korektností začíná trochu přehánět?

P. Nečas: Ne trochu. Přehání se to s ní strašně. Skoro to vypadá, že za chvíli nebudeme moct říct už vůbec nic. Přitom je to nesmysl. Například Židi milují vtipy o Židech, i když vůči nim někdy nejsou právě přívětivé a nezřídka jsou i dost drsné. A my židovský vtip říct nesmíme? Protože je to nekorektní? Pokud se někoho dotkne, když ho někdo bez urážky nazve tím čím je, třeba Žida Židem, černocha černochem nebo homosexuála homosexuálem, není chyba na straně toho, kdo ho tak nazývá, nýbrž na straně jeho. Kdo si nedokáže udělat srandu sám ze sebe, je chudák a do srandy by se vůbec neměl plést.

Nedávno jsem se na toto téma bavil se Zdeňkem Izerem a on mi řekl, ať jdou všichni do prdele, a že ho klidně můžu citovat.

P. Nečas: (smích) Přesně tak! Já to nechtěl říct takhle naplno, ale naprosto souhlasím.

Máte obavu o svobodu slova?

P. Nečas: Omezování svobody slova už tady dávno probíhá. Začalo to během covidu a válka na Ukrajině to ještě posílila. Velice mi tu chyběla a stále chybí seriózní diskuse. Jeden vysloví názor a druhý na něj hned spustí, že je debil. Ať si každý má názor, jaký chce a klidně ať ho nahlas prezentuje, bez rizika dehonestace či dokonce postihu. Jak pravil prezident Masaryk: Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Když má někdo jiný názor než já, neznamená to, že je idiot. Idiotem můžu být klidně já. Vyslechnout a slušně odpovědět, o tom to je. Souhlasit netřeba. Pokud někteří lidé nezvládnou odlišit pravdu od nesmyslu nebo lži, je to čistě jejich problém.

Změňme téma… Byl jste dobrý balič holek?

P. Nečas: Víte, já vlastně nikdy nechtěl balit holky, jak se říká na večer. Když se mi nějaká líbila, vždycky jsem to s ní myslel vážně. Takové to „jdu na lov“ jsem nikdy nepraktikoval. A na diskotéky, kde se lovilo nejčastěji, jsem skoro nechodil. Dost času jsem trávil na skalách a v přírodě a diskotéky mě příliš nelákaly. Nehledě na to, že většinou je to obráceně. Holky balí kluky, byť se tváří, že ne. Balič holek jsem prostě nebyl.

Těžko si to představit, ale zamlada jste prý měl vlasy jako Art Garfunkel.

P. Nečas: To je trochu přitažené za pačesy. (smích) Měl jsem prostě blonďaté kudrliny. Brzy se ale objevily kouty, ty měl i táta, pak vzadu přišel ten šábes-dekl a potom zmizelo všechno. Od osmnácti nebo devatenácti let žiju s hlavou, co vidíte. A tisíckrát za to děkuju, mám klid.

Vaši první manželku jste si údajně vzal, abyste se dostal dřív z vojny…

P. Nečas: Ano vzal jsem si ji, aniž bych ji znal a aniž by ona znala mě. A důvod byl skutečně ten, aby mě pustili z vojny o půl roku dřív, s ženáči to tak tenkrát chodilo. Plán byl, že se pak rozvedeme a každý si půjdeme svojí cestou. No… Zůstali jsme svoji třináct let a máme spolu syna.

V 90. letech jste v Ostravě založil vyklízecí firmu, která pak dostala do péče i nechvalně známou Stodolní ulici. A onehdy jste se svěřil, že to byla práce v pravém slova smyslu špinavá. Co vás k tomuto podnikatelskému záměru přivedlo?

P. Nečas: Hrál jsem tehdy v Národním divadle moravskoslezském a z mého platu jsem rodinu neuživil. Což jsem musel nějak řešit. Ostrava byla tou dobou špinavá, plná bordelu, někde se doslova rozpadala a začínaly práce na nápravě. A já se ve správnou dobu ocitl na správném místě a do úklidu města jsem se se svou firmou zapojil. A svinčík to byl skutečně velký. V baráku ve Stodolní ulici jsme dokonce našli mrtvého chlapa. Půl roku tam ležel. Já ale u toho nálezu osobně nebyl. Mým úkolem bylo sehnat zakázku, lidi, kontejnery a auta, zkontrolovat dílo a vystavit fakturu. Tahle moje životní epizoda trvala sedm let.

S kolegou Davidem Suchařípou jste svého času založili ještě jednu firmu. Golfovou. Vy se golfu věnujete dlouho, že?

P. Nečas: Golf hraju od roku 1984 a Davida jsem k tomuto sportu přivedl. Ale golfová firma bych našemu počinu neříkal. Udělali jsme ze sebe hereckou golfovou dvojici, která měla golf propagovat. Hodně lidí se na něj totiž pořád dívá jako na sport pro snoby a pracháče, co se jenom natřásají v drahých hadrech a bloumají po trávníku. Nesmysl! Když jde běžec běhat, má na sobě hadry třeba za dvacet litrů, a to jde jenom běhat. Co taková hokejová výstroj? Nebo rybářská? Lyžařská? To je úplná finanční raketa a golf za tím vším hluboce zaostává. S Davidem jsme se snažili ukázat lidem, že se nemají čeho bát a že golf je vážně pro všechny, včetně rodin s dětmi. Vymysleli jsme projekt, který jsme nazvali Golf cirkus a během pouhých osmdesáti dnů jsme si zahráli na všech sto pěti českou golfovou federací uznaných hřištích. To znamená čtyři a půl tisíce kilometrů po celé republice dvěma obytnými auty a osm set padesát kilometrů nachozených na hřištích. Žádné elektrické vozíky jsme nechtěli. Do povědomí golfové komunity jsme se dostali, golfisté nám začali fandit, ale výkonnostně jsme pořád rekreanti.

David vás zase přivedl k rallye. Tomu se ještě občas pověnujete?

P. Nečas: Občas. Jednoho závodu bych se měl účastnit teď v březnu. Podotýkám, že ne coby řidič, ale jako navigátor. Je to adrenalin a moc mě to baví, ale za volant bych nešel. Rallye je černá díra na peníze, které nikdy nedostanete zpátky. Jen co stojí ten závodní speciál vyrobit, gumy, palivo, údržba… K tomu organizační věci, technické a zdravotní prohlídky. A i když se po tom všem dostaví úspěch, dostanete vavřínový věnec a tím to hasne. Ne, je to jako s tím vinohradem, dělat bych to nechtěl.

Takže jsme se dostali zpátky k vínu. Řekl jste, že vám chutná, ale co doutníky? Jedete v nich pořád?

P. Nečas: Jistě! (vytahuje z kapsy krabičku tohoto kuřiva) Doutníky hulím furt. S šestiletou pauzou hulím celý život, a i když sportuju, s plícemi žádný problém nemám. Kouřím mělce a není to tak, že bych udělal dvacítku denně. Prostě mě to baví a uklidňuje. Člověk pokuřuje, přemýšlí si u toho… Je to fajn. Doutník je příjemný společník a já se s ním zatím rozloučit nehodlám.

Souhlasíte s tím, že bez nějaké té neřesti by byl život nuda?

P. Nečas: Ano. Nějakou neřest, která ostatním neškodí, by měl mít každý. Já moc rád chodím do hospody na skvěle ošetřené tankové plzeňské pivo, k němuž si venku pochopitelně dám cigáro, poklábosím se sousedy o blbostech… Řekl bych, že je to taková terapeutická poradna.

- Sváťa Doseděl -