...další články

Pepa Nejedlý exkluzivně pro Žurnál

Jsi bývalý policista, ale toto nebylo tvé první povolání. Je to tak?

P. Nejedlý: Je. Vystudoval jsem keramickou průmyslovku v Bechyni. Odmaturoval jsem v roce 1972 a poté jsem se do tohoto odvětví průmyslu aktivně zapojil. Moje první štace byla keramička v moravském Hevlíně u Znojma. Byl jsem zde do vojny a po jejím odkroucení jsem se sem ještě na dva roky vrátil.

Keramická průmyslovka v Bechyni byla malá líheň budoucích hudebníků. Kdo zajímavý na ní například studoval?

P. Nejedlý: Nejen líheň hudebníků. Studoval tam třeba takový Honza Sovák, světově uznávaný akademický malíř, řekl bych druhý Zdeněk Burian. To byl přímo můj spolužák. Od osmdesátých let žije v Kanadě. Nebo známý herec Honza Kačer, ten se taky hodně proslavil. A ti hudebníci? Viktor Sodoma, Mirko „Miki“ Ryvola a pak samozřejmě Karel Kryl.

Pojí tě s některými z těch slavných lidí přátelství?

P. Nejedlý: Kamarádím se s Mikim Ryvolou, ale dlouho už jsme se neviděli. Třídní sraz máme v Bechyni každý rok a jednou za pět let se tam koná sraz absolventů, jenže to víš… Na ty akce nás jezdí pořád míň. S Karlem Krylem jsme si svého času několikrát telefonovali, ale osobně jsem se s ním nesetkal. Srazu, na který měl přijet, už se bohužel nedožil.

Hudebně zdatní spolužáci tě přivedli k muzicírování?

P. Nejedlý: Na kytaru jsem začal hrát už na základní škole, ale na střední v Bechyni to teprve vypuklo naplno. Ryvola, Kryl… Prostě motivace a inspirace jako hrom. Hodně mě nakopnuli i Jaroslav Hutka s Hvězdoněm Cignerem, kteří tam tenkrát měli úžasný koncert. Právě díky němu jsem se do psaní písniček pustil i já.

Jak ses na kytaru naučil? Seš samouk?

P. Nejedlý: Ano. Od mého strýce jsem dostal brožurku Veselé učení na kytaru a podle ní už jsem se učil sám. Hodně věcí jsem samozřejmě odposlouchal a odkoukal od kamarádů. V Bechyni, ale nejen tam. Po hospodách mě učili ti nejlepší.

Co ty a tramping? Trampoval jsi?

P. Nejedlý: Jasně, akorát jsme tomu tenkrát neříkali trampování. Jezdívali jsme na vandry. Od druhého ročníku střední školy až do maturity. Vždycky jsme se sešli v některé bechyňské hospodě, hluboce se zamysleli, dohodli trasu a druhý den vyrazili. Vlakem, stopem, pěšky… Na zádech tzv. tele a kytaru, na nohách kanady, laciné retko v pysku, pod kloboukem starosti žádné. Nocleh jsme zpravidla hledali, až když zavřela hospoda, a to už se hledalo dost obtížně. Vzpomínám si, jak jsme se jednou pracně procpali dírou do nějaké stodoly, a uvnitř jsme pak zjistili, že na protější straně chybí stodole celá jedna stěna. Jo, to byly časy.

Jak ses vůbec dostal k policejní uniformě?

P. Nejedlý: Pracoval jsem na hradeckém kulturním středisku coby výtvarník a maloval různé poutače na společenské akce, transparenty s komunistickými hesly atp. A občas po mě něco z mého fochu chtěli taky kluci ze Sboru národní bezpečnosti (SNB). Já se jim vždy snažil vyhovět a posléze jsem se s nimi spřátelil. Podotýkám, že to bylo v roce 1976, já už byl ženatý a získání bytu bylo v nedohlednu. No a když jsem později dostal ze strany SNB pracovní nabídku s bytem, dlouho jsem neváhal. Esenbák se ze mě stal 1. října 1978.

Jak se tvoje kariéra příslušníka SNB a později policisty vyvíjela?

P. Nejedlý: Až tak závratná nebyla. Po absolvování Základní školy SNB jsem na obvodním oddělení Veřejné bezpečnosti (VB) v Jindřichově Hradci začal jako revírní pochůzkář, přesněji řečeno pěší hlídka, následně jsem prošel oddělením evidence zbraní i kriminálkou a po roce 1989 jsem se stal historicky prvním hradeckým policejním mluvčím a důstojníkem pro styk s veřejností. Službu jsem ukončil v roce 2006 coby nadporučík pohraniční policie v Nové Bystřici.

Je pravda, že jedním z důvodů tvého odchodu od policie byla skutečnost, že jsi měl až příliš mnoho kamarádů a kamarádi se, zjednodušeně řečeno, špatně kárají a pokutují?

P. Nejedlý: Něco na tom bude. Vadily mi hlavně dopravní akce. Každý druhý řidič, kterého jsem zastavil, mi tykal a říkal Pepo, a to se pak pokutový lístek blbě vyplňuje. Menší přestupky jsem v takových případech řešil převážně domluvou. Náčelník nakonec usoudil, že na tyhle zátahy nejsem ten pravý, protože zhusta nezkasíruju ani korunu, a začal mě posílat raději jinam. Ale abych odpověděl na tvoji otázku… Ano, kamarádi „na druhé straně barikády“ byli za mým rozhodnutím také.

Uniforma tedy tvoje muzicírování nijak neomezila…

P. Nejedlý: Vůbec ne! Dokonce jsem se tehdy zúčastnil soutěže zájmových uměleckých činností příslušníků SNB. Krajské kolo jsem vyhrál a v kole celostátním jsem dostal ocenění za to, že jsem jako jediný soutěžil s vlastní písní. Někdy v té době mi začali říkat zpívající policajt. Hrál jsem ledaskde, i kolegům příslušníkům nebo na svazáckých akcích. Drze jsem tam kolikrát spustil i něco od Kryla a nezřídka za to skončil na koberečku před politrukem. Nějaká dobrá duše práskačská se totiž našla poměrně často. Já vždycky dělal blbýho a namítal, že je to písnička protiválečná a tudíž ideově nezávadná. Politruk ovšem blebej nebyl, ale naštěstí nebyl ani prevít. Pokaždé mi tak nějak otcovsky řekl: „Prosím tě, Josef. Tohle si hulákej v lese u ohně a na svazácké schůzi se na to vykašli.“

Před drahně lety jsme tě viděli v televizních pěveckých soutěžích Do-Re-Mi a Caruso Show. Vzpomeneš si, kdy to bylo?

P. Nejedlý: V soutěži Do-Re-Mi jsem byl v roce 1999, přihlásila mě dceruška. Porotu tvořili Jan Antonín Pacák, Jan Čenský a Bára Basiková. A Čenský mě tehdy trochu zaříznul. V obdobné soutěži Caruso Show jsem se vyskytnul o dva roky později.

V Do-Re-Mi jsi zpíval písničku Santiano od Waldemara Matušky a pamatuju si, že jsi byl naprosto skvělý. Znělo to jak originál.

P. Nejedlý: Snažil jsem se. Zpíval jsem to dokonce ve stejné tónině jako Walda.

Vyhrál ale někdo jiný. Horší. Můžeš tu situaci přiblížit?

P. Nejedlý: Problém byl zřejmě v mém povolání. Později mi totiž jeden ptáček zazpíval, že Čenský nedávno dostal od policajtů tučný flastr a teď má proto vůči nim averzi. Pacák mi dal sedm bodů, Basiková taky, ale Čenský mě ohodnotil šestkou. Kdybych býval zalhal a řekl, že jsem třeba hasič, možná bych vyhrál. Takhle jsem skončil druhý, ale to taky nebylo špatný.

V Caruso Show jsi dopadl stejně, že?

P. Nejedlý: No jo. V celé historii té soutěže jsem byl jediný účastník s vlastní písničkou, což mi v těsném souboji mohlo pomoct, leč nepomohlo. Ve finále jsme skončili dva se stejným počtem bodů a mě bylo nakonec přiřknuto místo druhé. V porotě seděli Aleš Háma, Jakub Wehrenberg a Tina Pletánková a jak se mi sami v zákulisí kajícně přiznali, za moje stříbro mohl zase fakt, že jsem byl policajt. Mimochodem, vyhrál řezník.

Připadá mi to kapku nefér. Obojí to byly soutěže pěvecké a povolání soutěžících mělo být pro porotu irelevantní, nemyslíš?

P. Nejedlý: Je to tak, nepochybně, ale stejně na to rád vzpomínám.

Waldemar Matuška patřil asi k tvým hudebním vzorům…

P. Nejedlý: Pochopitelně. Walda byl skvělej. Máme podobně zabarvené hlasy a já se ho vždycky snažil napodobovat. Nic proti Gottovi, ale Walda se mi líbil víc. Jeho projev se mi zdál upřímnější. A ty parádní písničky! Růže z Texasu, Tereza, Tisíc mil, To všechno vodnes čas, Sbohem, lásko… Špatnou bys pohledal.

Mám jeho LP desku Niagara, jejíž obal namaloval Zdeněk Burian. Součástí obrázku je i Burianovo věnování. Napsal tam…

P. Nejedlý: Waldemaru Matuškovi, chlapovi, který zpívá tak, jak chlap zpívat má. Jo, mám tu desku taky. A s Burianem plně souhlasím.

Já rovněž. Kdo další se ti vždy líbil?

P. Nejedlý: Jednoznačně Pavel Žalman Lohonka, Nezmaři, Rudolf Křesťan, Michal Tučný, Greenhorns, Pavel Bobek, ale i Olympic, Petr Novák… Výčet mých oblíbenců by byl sakra dlouhý.

V roce 1978 v Československu poprvé koncertoval Johnny Cash. A když přejížděl z Prahy na další koncert do Vídně, zastavil se v Jindřichově Hradci. Ty o tom něco víš…

P. Nejedlý: Vyprávěl mi to Tonda Kubín, bohužel už není mezi námi. Dělal tehdy číšníka v restauraci Střelnice a byl té události osobně účasten. Johnny Cash napochodoval na Střelnici s celou svojí kapelou The Tennessee Three a okamžitě se stal středem zájmu. Byl figura vpravdě nepřehlédnutelná a lidi ho u nás znali už za komunistů. Cash přesto, asi aby nebylo mýlky, povídá Tondovi to svoje Hello, I´m Johnny Cash, a Tonda prej na to: „Helou, já jsem ňákej Tonda Kubín.“ A bylo to, seznámil se s Cashem.

Copak si hoši z Ameriky objednali k pití?

P. Nejedlý: Domáhali se whisky, jenže to holt měli smůlu. Z kořalek byly k dispozici akorát rum, vodka a gruzíňák. Nakonec to vyhrál ten koňak, pivo a Coca-Cola.

Byl jsi členem dočasného hudebního uskupení Babba. Kdy to bylo?

P. Nejedlý: Mám dojem, že kolem roku 1976. Byli jsme čtyři. Koncertní mistr Petr Přibyl, mašinfíra z úzkokolejky Jirka Šťástka, učitel Pavel Hazuka a já. Hráli jsme všechno možné a dost často jsme přitom na sebe navlékli nějaký praštěný úbor, klidně i ženské šaty, paruky… Prostě sranda. Hrávali jsme v rámci našeho fungování na pionýrském táboře u Číměře a děcka z nás byla na větvi. Vzpomínám si, jak se jednou blížila bouřka, a my dětem řekli: „Děti, hrajte si tu, a když bude pršet, zalezte do stanů. My se jdeme ukrýt do hospody.“ A šli jsme, i s nástroji. V číměřském hostinci jsme ten večer uspořádali neplánovaný koncert a bylo to fakt velké. Ve finále stál Petr na stole, hrál Montiho Čardáš a místní družstevnice se mohly zbláznit.

Tvým dlouholetým hudebním partnerem byl kytarista Milan Pešek, který bohužel předčasně zemřel. Kdy se to přihodilo?

P. Nejedlý: Na svůj svátek 18. června 2003, bylo mu 56 let.

Co se mu stalo?

P. Nejedlý: Infarkt. Zpotil se, a když se poté sprchoval, tak se to stalo. Ráno jsem mu přál k svátku a večer byl mrtvý.

Jak dlouho jste spolu hráli?

P. Nejedlý: Sedm prima let. Milan měl dvanáctistrunnou kytaru, já klasickou šestku, skládali jsme vlastní písničky a o veřejné hraní nouze nebyla.

Napadlo tě po jeho smrti pověsit muzicírování na hřebík?

P. Nejedlý: V první chvíli ano, ale pak jsem si řekl, že tohle by si Milan určitě nepřál. A popravdě řečeno, život bez zpívání a kytary si vůbec neumím představit. Strašně mě totiž baví bavit, peníze mojí motivací rozhodně nejsou. Potlesk bohatě stačí. Jak říkal Walda Matuška, potlesk je jako podprsenka. Nemusí být, ale když je, tak všechno hezky pozvedne.

Aktuálně hraješ s kým?

P. Nejedlý: Příležitostně s ledaským. S Tiborem Burzou nebo s Láďou Bartošem, což jsou skvělí houslisté, s basistou Pavlem Krimem… Stálého parťáka nemám a většinou proto hraju sám. Kupříkladu v třeboňských lázních Berta. Jezdím tam jednou ročně na léčebný pobyt, a kdybych přijel bez kytary, to by mi dali!

Jaký je tvůj oblíbený žánr? Country?

P. Nejedlý: Jo, country. A žánry spřízněné, zejména folk. Nejvíc mi ale sedí to, čemu se říká country-beat. Naopak bluegrass moc nemusím. Mám ale rád i blues, lidovky a bigbít.

Co to máš za zvláštní kytaru?

P. Nejedlý: Tu mi v roce 2003 postavil na míru kytarář Bolek Vokoun z Českých Budějovic. Je to devítistrunka, struny E, H a G jsou zdvojené. Má trochu širší krk, než je u westernových kytar běžné, a i tělo je hlubší. Zvuk má opravdu velmi pěkný, což mi potvrdila i řada profesionálních hudebníků. Například Dalibor Janda mi řekl, že má sedm kytar, ale tahle že je skutečně něco extra.

Na kolik tě přišla?

P. Nejedlý: Stála mě dvacet tisíc. Nosím ji taky v kvalitním termo-kufru a hlídám ji jako oko v hlavě. Byla sice drahá, ale jsem moc rád, že ji mám.

Kde rád trávíš volný čas? Když se ti zrovna nechce mezi lidi.

P. Nejedlý: Na mojí chajdě u Lovětína. Jediný můj soused je hajný, takže je tam bezva klídek. Píšu tam písničky, hudbu i texty, maluju obrázky, prostě relaxuju.

Kolik písniček už jsi vlastně napsal?

P. Nejedlý: Já nevím. Padesát? Asi tak, bych řekl.

V roce 2011 jsi natočil autorské cédéčko Všelijaký písničky. Dá se ještě někde koupit?

P. Nejedlý: Ono to cédéčko v běžném prodeji nikdy nebylo, ale koupit lze, stačí mi říct. Můj kamarád jich rychle vyrobí, kolik je třeba. Pochopitelně i s obalem. Zájemci mě mohou kontaktovat na e-mailové adrese nejedly.folk@seznam.cz.

S kytarou jsi vždy vymetal i nejrůznější hospody a lokály. A k hospodě odjakživa patřilo pivko, kořalička a cigára. Co říkáš na nedávno uzákoněný zákaz kouření v hospodách?

P. Nejedlý: Zákaz kouření v hospodách považuju za nesmyslný. Zdůrazňuju v hospodách, nikoliv v restauracích, kde se jí. Tam se ale v době podávání jídla nekouří už dávno a zákona zde tudíž netřeba. Nechápu, proč nemohou být jednoduše kuřácké a nekuřácké podniky. A proč o povolení či zákazu kouření nemůže rozhodnout majitel, respektive provozovatel? Tenhle zákon je omezující zásah do svobody lidí a to se mi nelíbí. Hospodští to řeší přejmenováváním hospod na kluby, cedulkami uzavřená společnost atp. Je to prostě tak nějak na levačku.

Máme za sebou parlamentní volby. Jak jsi s jejich výsledkem spokojen?

P. Nejedlý: No… Jsem z něj trochu rozpačitej. A povolební handrkování mi pije krev. S tímhle do party nepůjdu, s tímhle taky ne… Je to jenom taková podivná hra. Politici by tu měli být pro lidi, ale vypadá to, že si to snad ani neuvědomují. Korýtko je pro ně zdá se prioritou. Od přírody jsem optimista, takže chci věřit, že to s námi dobře dopadne, pochybnosti ale mám. Užírat se tím však rozhodně nebudu. To si raději zahraju.

- Sváťa Doseděl -