Petr Nárožný exkluzivně pro Žurnál

01.05.2023

„Režiséři mají raději herce, kteří se na ně dívají jako na duševní velikány a chovají se k nim tak,...

[přečtěte si celý článek]


Urval dopravní ostrůvek

06.04.2023

J. Hradec – Šedesátiletý šofér dodávky, projíždějící v pátek 17. února ráno kolem městského úřadu,...

[přečtěte si celý článek]


Hradecký násoska na třeboňských kolejích

06.04.2023

Třeboň – Ve středu 8. února zasahovali strážníci na vlakové zastávce v Dukelské ulici, odkud jim...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Petr Nárožný exkluzivně pro Žurnál

Publikováno: 01.05.2023

„Režiséři mají raději herce, kteří se na ně dívají jako na duševní velikány a chovají se k nim tak, aby si mohli zahrát i v jejich dalších filmech,“ říká Petr Nárožný (85) a dodává: „Časem jsem pochopil, že moje nápady nemusí být pokaždé skvělé a pan režisér má vždycky pravdu.“ Sympatický herec přijel minulý měsíc i do Jindřichova Hradce a v šatně Kulturního domu Střelnice poskytl Žurnálu exkluzivní rozhovor.

Dnes jste zde s francouzskou divadelní hrou Milionový údržbář. Můžete tenhle kousek trochu přiblížit?

P. Nárožný: Trochu ano. Hlavní role tu máme já a Veronika Freimanová a je to samozřejmě legrace. Hrajeme asi dvacet let rozvedené manžele, ona je majitelka nakladatelství a on by se k ní rád vrátil. Jenže už to není ten světácký obchodník, ale zruinovaný chlap bez střechy nad hlavou. Přišel, aby se své bývalé omluvil, a jako nezaměstnaný se zeptal i na práci. A ona se rozhodne dát mu šanci a nabídne mu místo údržbáře. Načež on musí překonat svou hrdost, obléct si pracovní uniformu a nechat svou ex, aby s ním zacházela jako s kusem hadru. Víc neprozradím, ať se čtenáři přijdou podívat do divadla.

Vloni v červnu jste naposledy vystoupil v Činoherním klubu, kde jste působil 42 sezón, ale v herecké činnosti pokračujete. Co vás k odchodu z domovského divadla vedlo?

P. Nárožný: Jednoho dne jsem zkrátka usoudil, že už jsem tam byl dost dlouho a skončil. Vlastně si myslím, že jsem měl odejít dřív, před dvěma roky, když to byla ta kulatá čtyřicítka. Zažil jsem zlatou éru klubu a ta prostě skončila. Už to nebylo ono, alespoň tedy z mého pohledu. Přišli noví lidé, chtěli dělat jiné divadlo a mě tyhle novoty prostě moc neseděly.

Do Činoherního klubu jste přišel de facto coby kabaretní herec…

P. Nárožný: Je to tak. Divadlo jsem do té doby nehrál a řada lidí z branže mě od toho kroku odrazovala. No a vidíte, nakonec jsem tam vydržel 42 sezón. Podotýkám, že Činoherní klub vždy bylo divadlo vpravdě elitní a já tam za ty roky měl spoustu báječných rolí.

Vrátím se do vašich začátků. Absolvoval jste ČVUT v Praze, kde byl vaším spolužákem i Pavel Bobek. V roce 1968, kdy jste odpromoval, jste začal moderovat koncerty skupiny Rangers a poté už jste v šoubyznysu zůstal. Jak jste se vlastně k Rangers dostal?

P. Nárožný: Náhodou. Přivedl mě k nim můj kolega z práce Mirek Černý, který s Rangers spolupracoval. Jeho tehdejší recitační hit Balíček karet určitě znáte. Rangers byli tou dobou strašně populární a populární jsou koneckonců dodnes. A tak začalo mé moderátorské období, které postupně přešlo v kabaretní a nakonec v divadelní. Jim bylo dvacet, mě třicet, byl jsem plešatý, vypadal jsem oproti nim výrazně starší a tak se to prostě šťastně propojilo.

Country je tedy zřejmě vaše oblíbená hudba…

P. Nárožný: Ano, country jsem měl vždycky rád a kluci ho hráli senzačně. Jejich vokály byly nepřekonatelné.

V roce 1973 jste získal angažmá v divadle Semafor, kam vás od Rangers přetáhl již zmíněný Pavel Bobek.

P. Nárožný: Musím říct, že ten odchod od Rangers nebyl úplně jednoduchý. Kluci tím nadšeni nebyli. Řekl bych, že to brali takřka jako zradu. Opustit úspěšnou kapelu, která funguje jako dobře promazaný stroj? Proč? Patřili jsme k sobě a jim se můj přestup nelíbil. Pravda je, že jsem si původně myslel, že v Semaforu budu jenom hostovat a dál zůstanu s Rangers, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo, musel jsem si vybrat. Konferování nebo divadlo. A já si vybral divadlo. Trvalo rok, dva, než mi bylo odpouštěno, ale to už je dávno.

Tvořili jste tenkrát komickou trojici s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou. Jak na tu dobu vzpomínáte?

P. Nárožný: Když jsem tam nastoupil, byla zrovna hodně blbá doba, myslím z politických důvodů, ale mám dojem, že jsem tenkrát i přesto prožíval nejšťastnější roky svého života. Byl jsem ve společnosti skvělých lidí a vynikajících muzikantů a herců. Šimek, Sobota, Bobek, Suchý… Na tu dobu vzpomínám strašně rád.

Následovala řada filmových i televizních rolí odstartovaná komedií Jáchyme, hoď ho do stroje. O rolích divadelních nemluvě. Herectví jste ale nevystudoval.

P. Nárožný: Ne. Můj hendikep bylo moje šišlání. A já si ho ani pořádně neuvědomoval. Něco dělat jsem s tím začal, až když jsem byl v Semaforu. Přijímací zkoušky na DAMU zkrátka vůbec nepřicházely v úvahu, mysleli by si, že jsem se zbláznil.

Že budete hercem, vás tedy asi nenapadlo?

P. Nárožný: Ne, chtěl jsem být lékař. Odjakživa.

Proč jste tedy šel na techniku?

P. Nárožný: Přece kvůli komunistům! Já měl tak hanebný politický posudek, že jsem si školu moc vybírat nemohl. Po maturitě na gymnáziu mi byl povolen jedině technický obor, obory humanitní mi byly zapovězeny. Žádná medicína, žádná práva, nic.

Nakonec jste se coby herec prosadil i bez příslušného studia.

P. Nárožný: Takových jako já je víc. Znám herce, kteří hereckou školu nemají, a přitom jsou ve své profesi vynikající, nebo byli. Podívejte se na dnešní dobu. Je to přesně naopak. Zdá se, že v televizi může hrát každý. Kdo jde kolem televizního studia, může si zahrát. Nezřídka je totiž úplně jedno, kdo třeba v seriálu nebo v pohádce hraje, a to je špatně. Dřív to bylo jinak. I v seriálu museli hrát skuteční herci.

Výčet vašich rolí by byl dlouhý. Naprostá senzace je například váš kaprál v pohádce S čerty nejsou žerty. Jak se tenhle váš konkrétní výkon líbí vám?

P. Nárožný: Jo, to mi takzvaně sedlo. Režisér Hynek Bočan mě měl rád a uměl to se mnou, natočil jsem s ním toho víc. U režisérů mám špatnou pověst. Pořád se ptám, proč se to dělá tak a ne jinak, furt do něčeho rejpu… A režiséři mají raději herce, kteří se na ně dívají jako na duševní velikány a chovají se k nim tak, aby si mohli zahrát i v jejich dalších filmech. Časem jsem pochopil, že moje nápady nemusí být pokaždé skvělé a pan režisér má vždycky pravdu. On koneckonců za film ručí, herec ručí jen za svou roli.

Říkáte, že na filmy, v nichž hrajete, hrdý nejste, s výjimkou filmu Páni kluci. Proč?

P. Nárožný: Víte, já si myslím, že jsem na filmy neměl štěstí. Byl bych hrdý, kdybych hrál ve filmech jako je Tisícročná včela nebo Ucho. Takových filmů si vážím, ale v žádném takovém jsem bohužel nehrál. Filmy, ve kterých jsem hrál, žádná vrcholná díla určitě nejsou. Co se týče filmů televizních, tam je situace o dost lepší. Natočil jsem jich výrazně víc a dostal jsem tam i zajímavější příležitosti.

A z jakého důvodu jste vzal na milost zrovna Pány kluky?

P. Nárožný: Protože je to krásný film podle krásné literární předlohy a já jsem šťastný, že jsem si v něm mohl zahrát. Kdyby ho natočili v Hollywoodu, ze všech jeho aktérů jsou milionáři. Geniální, dokonalý film. Scénář je nádherný, kamera taky a kluci hrají jako bozi.

Váš televizní pořad Zlatíčka byl taky úspěšný, ale vy jste účast na jeho pokračování přesto odmítl…

P. Nárožný: Ano. Měl jsem pocit, že už to stačilo, že už jsem tomu projektu dal, co jsem měl. Přitom sledovaná Zlatíčka byla a honorář byl solidní, ale prostě už jsem to dělat nechtěl. Točil jsem to čtyři roky a k účasti na dalším pokračování jsem se přemluvit nenechal. Štafetu po mě na dva roky převzal Václav Postránecký.

Svého času jste se zhostil i namluvení Večerníčků o Machovi a Šebestové.

P. Nárožný: Ano. A je zajímavé, že jsem při čtení textu neviděl obrázky. Bylo to obráceně, než by člověk čekal, animovalo se až na můj hlas. Slovní rozsah byl totiž tak velký, že by to jinak udělat ani nešlo. Hotový slovní kulomet. Standardní dabing jsem dělal asi dvakrát a vždycky to bylo fiasko, dabovat neumím, a tudíž mě to netěší.

Musí mít herec pozorovací talent?

P. Nárožný: Musí mít talent všeobecně. A co vlastně ten talent je? Není to o kráse, ani o vzdělání… Často vidím herce, kteří nejsou žádní velcí myslitelé, ale když hrají, je to paráda. Jsou absolutně autentičtí. Jak říkáte, dobří pozorovatelé života. I když s vámi budou mluvit o naprosto obyčejných věcech, tak vás zaujmou. Tónem hlasu, mimikou, řečí těla… To je dar od pánaboha. Buďto to máte, nebo ne. Naučit se to nelze. Koukněte se na Vladimíra Menšíka, ten to měl. Uměl to na legraci i na vážno, autentický byl vždycky a svou přítomností často ledacos zachraňoval. Diskutovat o tom, zda je důležitější píle nebo talent, je jako hádat se o to, jestli je u bicyklu důležitější přední nebo zadní kolo. Musí tam být obě, jinak to nepojede.

- Sváťa Doseděl -