...další články

Písničkářka Pavlína Jíšová exkluzivně pro Žurnál!

Vystudovala jste pedagogickou fakultu. Jakou aprobaci?

P. Jíšová: Český jazyk a hudební výchova.

Proč nejste paní učitelka?

P. Jíšová: To je jednoduché. Hned poté, co jsem skončila vysokou školu, za mnou přišel kolega Žalman (Pavel Lohonka, pozn. red.) s tím, že budeme profesionálně hrát, shánění učitelského místa mi „zakázal“ a já mu na to kývla. A než se mě zeptáte… Ne. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.

Vyrůstala jste v rodných Českých Budějovicích. Už tehdy jste veřejně zpívala?

P. Jíšová: Víte, já veřejně zpívám od čtyř let. Moje maminka vedla na základní škole folklórní soubor Bárováček a já byla samozřejmě jeho členkou. Zpěv byl od počátku součástí mého života.

K profesionálnímu zpívání vás tedy přivedl Žalman?

P. Jíšová: Ano.

Dá se říct, že jste stála u zrodu formace Žalman & spol.?

P. Jíšová: Byla jsem jedním ze zakládajících členů.

Věra Martinová mi před časem řekla, že jí titul první dáma české country jde na nervy. Vám říkají první dáma českého folku. Co vy na to?

P. Jíšová: Věra je vskutku první dámou české country a nikdo jí to neodpáře. Ale označení první dáma českého folku by mělo dle mého názoru patřit spíše Dáše Voňkové nebo Zuzaně Navarové. Mně byl ten titul médii přiřčen v době, kdy jsem v anketě vyhlašované dnes již neexistujícím časopisem Folk & Country šestkrát po sobě získala cenu Zlatý klíč za zpěvačku roku. V oblasti českého folku se stále cítím být pouhým pěšákem. A chci jím zůstat i nadále a pořád někam pokračovat. Usnutí na vavřínech bývá předzvěstí pádu.

Na Portě jste se poprvé představila s Žalmanem?

P. Jíšová: Ne. Má první účast na Portě byla s bluegrassovou kapelou Sem Tam z Týna nad Vltavou. Poprvé, tuším v roce 1983, jsme získali malou Portu a o rok později pak Portu velkou.

Jak jste vystoupení před takovým kotlem lidí zvládla?

P. Jíšová: Já to tehdy nijak nedramatizovala. Byli jsme mladí, zpěv byl pro mě přirozený a koncerty bývaly běžně vyprodány. A samozřejmě jsme chtěli uspět. Později jsem s Žalmanem odzpívala víc jak dvě stě akcí ročně.

V roce 1990 přerušilo vaši kariéru narození dcery Adélky, ale toto přerušení moc dlouho netrvalo. Už po dvou měsících jste byla zpět na pódiu. Proč? Nemohla jste to bez zpívání vydržet?

P. Jíšová: To jistě taky, ale zpívání byl hlavně můj chleba. Dohoda s Žalmanem zněla, že se k němu do kapely do půl roku po porodu vrátím, jenže on na mě nepočkal a moje místo obsadil Lenkou Slabou, někdejší členkou Nezmarů nebo Spirituál kvintetu. A tak jsem se dva měsíce po porodu dala k Nezmarům. Někdo možná řekne, že jsem byla krkavčí matka, ale doba si to žádala.

Mateřství a muzicírování. Jak to šlo dohromady?

P. Jíšová: Krásně. Když máte kolem sebe lidi, kteří vám rádi pomůžou, všechno jde. Kdo mohl, ten hlídal. Hlavně moje sestra Jiřka, které chci tímto poděkovat tam nahoru, bohužel už čtyři roky nežije.

Ženská v chlapské kapele… Měla jste nějaké úlevy nebo jste taky musela tahat bedny?

P. Jíšová: Žádné velké úlevy nebyly. Že bych se tahala přímo s bednami, to zase ne, ale pomáhat při rozbalování i balení aparátu jsme museli všichni.

Franta Ringo Čech, znalec žen, tvrdí, že každá kapela má svou Yoko Ono. Tedy, že žena spjatá s kapelou tu kapelu časem rozvrátí. Jako Yoko Ono Beatles. Co na to říkáte?

P. Jíšová: Pravda je, že se traduje, že ženská v chlapské kapele dobrotu nedělá, ale jsem si jista tím, že je to myšleno spíš v legraci. Pravidlem to rozhodně není. Vždycky záleží na tom, jací ti lidi jsou.

Proč jste se vydala na sólovou dráhu? A kdy?

P. Jíšová: Já jsem od žádné kapely nikdy odejít nechtěla, jen jsem s tou myšlenkou občas koketovala. Vedle Nezmarů jsem zpívala ještě s country kapelou Weekend, která svého času doprovázela Michala Tučného, a byl to právě Michal, kdo mě na sólovou dráhu tak trochu strkal. Sama na sebe hraju a zpívám už skoro dvacet let.

Nebylo to riskantní?

P. Jíšová: Trochu určitě ano. Zůstat v zaběhnuté kapele je pro zpěváka jistější, ale já to přesto riskla a postavila se na vlastní nohy, moje odvážnější polovina prostě vyhrála. A vyšlo to.

První sólovou desku jste natočila v roce 1995 s kapelou Druhá tráva. Proč zrovna s ní? Jste folkařka a oni tehdy hráli takřka výhradně bluegrass…?

P. Jíšová: Pro přesnost doplním… Desku s Druhou trávou jsem sice natočila jako první, ale z důvodu hledání vhodného vydavatelství se tato k lidem dostala až coby dvojka. Moje první vydaná sólová deska se jmenuje Pavlína Jíšová a Weekend - Někdo jiný než jsem já a je víc countryová. Takže takhle. A proč Druhá tráva? Já si za producenta vybrala jejího člena Pavla Malinu a on následně s frontmanem Robertem Křesťanem vyjednal půjčení celé kapely. Byla to první deska, na níž Druhá tráva použila bicí.

Spolupracovala jste s kolegy zvučných jmen. Kromě Žalmana to byli například Michal Tučný, Pavel Bobek, Miki Ryvola, Věra Martinová, Robert Křesťan… Bylo to pro vás jistě pozitivní zviditelnění. Dalo vám to ještě něco?

P. Jíšová: Jistě. Taková setkání a takové spolupráce člověku vždycky něco dají. Myslím něco dobrého, včetně přátelství. V některých případech mám však pocit, že z toho profesně šlo vytěžit víc. Dodnes je mi třeba líto, že jsme si s Robertem Křesťanem pořádně nezahráli naživo. Natočili jsme zmíněnou desku, ale tím to skončilo. Pominu-li nějaké to hostování. Spolupráce s vámi jmenovanými lidmi, ale i s dalšími, si pochopitelně nesmírně považuji.

V roce 2010 jste se podílela na albu Pavla Bobka Víc nehledám s cover-verzemi písní Johnnyho Cashe. Deska se natáčela v americkém Nashvillu. Byla jste u toho?

P. Jíšová: Ne. Do Nashvillu letěl jen Pavel Bobek a několik muzikantů, zbytek muzikantů ve studiu byli Američané. My vokalisté jsme zůstali doma.

Úspěšných písní máte na kontě víc, ale vaším superhitem je nejspíš píseň Já, písnička, po níž se jmenuje i série kvalitních zpěvníků. Předpokládám, že na koncertech vám ji návštěvníci neodpustí. Nemáte jí už plné zuby?

P. Jíšová: Tahle věc se hraje opravdu pořád, bez ní to nejde, ale mně to vůbec nevadí. Naopak. Co víc si může zpěvák přát, než aby jeho písnička v podstatě zlidověla a lidi se jí vytrvale dožadovali? Melodie k písni vznikla na východním Slovensku, když jsme před vystoupením čekali v šatně, a Žalman ji později otextoval.

Vaše dcera Adéla také zpívá. Věnuje se tomu profesionálně?

P. Jíšová: Teď už ne, stará se o roční dcerku. Věřím ale, že až přijde ten správný čas, k folkové muzice se zase vrátí. Jestli to však bude čistý folk, to nevím.

Dnes jste tu s folkovým triem Bababand. To je vaše aktuální stálá kapela?

P. Jíšová: Ano. Ale obě mé kolegyně hrají i mimo toto trio samy za sebe. Jsou to Petra „Šany“ Šanclová (elektrická a akustická kytara, mandolína a flétna) a Romana Tomášková (basová kytara).

Jak dlouho už Bababand funguje?

P. Jíšová: Už asi devět let.

Letos v červenci zemřel František Nedvěd. Legenda. Chcete k tomu něco říct?

P. Jíšová: (povzdech) Je to smutné. František byl vážně nemocný, ale všichni jsme doufali, že to nakonec nějak zvládne. Jenže bohužel, musíme to přijmout. Jisté je, že jeho písničky nezemřou a nikdo nám je nevezme.

Považujete se za jihočeskou patriotku?

P. Jíšová: Ale to víte, že ano! Narodila jsem se tu, žiju zde, mám to tady ráda. A konkrétně Jindřichův Hradec znám moc dobře. Absolvovala jsem zde řadu ročníků festivalu Folková Růže, žila tady moje první tchyně a dodnes tu mám spoustu kamarádů.

Tvrdíte to, co řada vašich kolegů. Tedy, že nejraději posloucháte ticho. Určitě si ale čas od času nějakou muziku pustíte…?

P. Jíšová: Nepustím. Vážně. Ticho je pro mě fakt tou nejlepší hudbou. Hudba je práce, ticho je volno a klid.

Obligátní otázka na závěr: Co chystáte nového?

P. Jíšová: Vzhledem k tomu, že nevím, jak se bude vyvíjet situace, mám na mysli covid-19, moc toho v souvislosti s hraním plánovat nemůžu. A co se například nového cédéčka týče, na to je v tuto chvíli myslím času dost, protože poslední jsem vydala nedávno, v roce 2019. Hlavně se tedy chystám být zdravá a v duši maximálně pozitivní.

- Sváťa Doseděl -