01.05.2021
K široce diskutovanému kácení městských stromů ve Slavonicích se vyjádřil i starosta města Hynek...
01.05.2021
V minulém vydání jsme v rámci reportáže o prosincovém vandalském činu na hradeckém kostele sv....
01.05.2021
Napsal knížku s Milošem Zemanem, stříleli po něm sovětští vojáci, psal reportáže z Palachova pohřbu...
Publikováno: 05.05.2012
Sousedské nepochopení nebo zlý úmysl? Policejní vyšetřování nebo objednaná šikana? Soudní líčení či groteskní fraška? Miroslav Peltan (67) z Rodvínova u Jindřichova Hradce v tom má jasno. „Ušili na mě boudu,“ říká a trpce dodává: „Ti lidé mě připravili o peníze a policie i soud jim přitom šli náramně na ruku. Já se ale nedám, vždycky jsem byl rebel.“
Angličan Alan Bloom (58) a jeho manželka Karolina Bloomová (38) před lety koupili bývalou hospodářskou usedlost čp. 15 v Rodvínově (dříve tu místní podnikatel choval pštrosy) a postupně ji přetvořili v rekreační objekt, v němž několikrát do roka tráví volné chvíle. V jejich nepřítomnosti se o dům a jeho okolí staral přiměřeně placený údržbář a správce Miroslav Peltan, de facto soused. Pracoval zde od roku 2004 do roku 2009, kdy dostal za poněkud zvláštních okolností výpověď, přišel o dlužné peníze a navíc skončil v hledáčku policistů. Když nakonec neuvěřitelně pohořel u soudu, rozhodl se svůj příběh zveřejnit a prostřednictvím tisku prezentovat svůj názor, že tady něco zatraceně smrdí.
„Bloomovi mi zpočátku řádně platili, ale v roce 2007 se to zhoršilo a oni u mě začali mít dluhy,“ líčí M. Peltan. „Žádné drama to však nebylo, pořád tam fungovala nějaká komunikace. Na podzim roku 2008 se ale Bloomovi rozhodli, že je třeba odbahnit jejich rybník. Alan navrhl, abych bahno vyvážel na kotouči, ale já to tímhle způsobem dělat odmítl. Vysvětlil jsem mu, že odbahnění pomocí nakladače a traktoru s valníkem bude levnější a navíc i efektivnější. A on s tím nakonec před svědky souhlasil.“
Dohoda na pendrek
a sto tisíc v luftě?
Správce Peltan se o vyčištění rybníku postaral v době nepřítomnosti Bloomových, ale na vše prý přitom (coby majiteli nemovitosti pověřený dozor) dohlížel švagr majitelů. Ten, dle tvrzení M. Peltana, neměl k zvolené technologii odbahnění žádné výhrady a s názorem, že rybník nelze důkladně vyčistit jinak než bagrem, souhlasil. Pak ovšem přišly Velikonoce 2009, manželé Bloomovi dorazili na své rekreační sídlo a nastaly potíže.
„Paní Bloomová na mě spustila, že si odbahnění takhle nepředstavovala, její manžel neřekl ani popel a zmíněný švagr mě vykázal s tím, že jsem tam skončil,“ vzpomíná M. Peltan. „Odbahnění rybníku a terénní úpravy zahrady stály 100.000 korun, ale bylo mi řečeno, že na proplacení té částky můžu zapomenout. Zabavili mi i můj sešit, do něhož jsem si podle dohody zapisoval vykonané práce a podle kterého se provádělo vyúčtování. Bloomovi následně sepsali dohodu o finančním vyrovnání, jež spočívalo v tom, že dostanu zaplaceno 30.000 korun, což byl jejich dluh vůči mně z let 2007 a 2008, a já už po nich dál žádné peníze chtít nebudu. Tohle jsem samozřejmě podepsat odmítl. Za odbahnění rybníka a terénní úpravy mi dlužili ještě 100.000 korun a těch bych se podepsáním dohody vzdal.“
Vosy zaútočily,
vyjednavač prchnul
Po nerealizované ratifikaci dohody si prý Bloomovi najali jistého pana M. O., údajně bývalého policistu, aby se do případu vložil jako vyjednavač.
„Pan O. se přes moji manželku objednal na návštěvu za účelem probrání naší záležitosti,“ uvádí M. Peltan. „Bylo mi to jedno, ale shodou okolností jsem zrovna likvidoval vosí hnízdo na své stodole a nehodlal jsem tuto činnost přerušovat. Potřel jsem se octem, vzal si čepici a rukavice a hučící hnízdo opatrně přemístil do igelitové tašky, kterou jsem poté zavázal a položil pod lešení u stodoly. A do toho přišel pan O. S sebou měl již zmíněnou dohodu o finančním vyrovnání a 30.000 korun, jež mi chtěl po podepsání dohody dát. Vzhledem k tomu, že mě manželka už nějakou dobu přesvědčovala, abych si ty peníze vzal, protože od těch lidí beztak nic víc neuvidím, řekl jsem chlapovi, ať mi dá propisku a já že se na to ještě jednou podívám. On ale propisku neměl a my, zatímco šla manželka nějakou hledat, proto čekali venku. Jenže právě v ten okamžik se polapeným vosám podařilo uniknout z igelitky a vyletět na svobodu. Já byl natřený octem, takže na mě nešly, ale na pana O. se vrhly doslova jako vosy a obalily mu hlavu, až to vypadalo, že má plnovous. On se vším praštil na stůl a s řevem utekl. Křičel, že jsem na něj vosy vypustil, a když se vos nakonec zbavil, zavolal policii. Moje sousedka, která byla v kritickou dobu nablízku, naštěstí potvrdila, že tomu tak nebylo a že jsem na něj tašku s vosami rozhodně nehodil ani neotevřel. Já jsem si ještě před příjezdem policistů vzal svých 30.000 korun a odešel s nimi přes pole do sousední Jindřiše, kde jsem z těch peněz chtěl zaplatit svůj dluh u kamaráda, dřív než mi je zase někdo vezme. Nárok na ty peníze jsem podle dokladů o vykonané práci měl, nicméně policisté vyrazili za mnou. I se služebním psem. Dostihnout mě se jim ale nepodařilo a po mém návratu domů mi manželka řekla, že se druhý den mám dostavit na policii. Tam jsem si pak sice vyslechl podezření z krádeže peněz, ale na pozdější otázku státní zástupkyně, čí ty peníze vlastně jsou, odpověděla paní Bloomová, že jsou moje. Policii jsem tudíž pouze nahlásil převzetí dlužných peněz a tím to zhaslo. Proč se policisté paní Bloomové na vlastníka peněz nezeptali už předchozí den, to nevím.“
Krádež naruby
a policejní zásah
Výše uvedená skutečnost však nezměnila nic na tom, že pan Peltan měl u Bloomových stále svých 100.000 korun. „Navázat s těmi lidmi dialog nešlo. Nekomunikovali, neotevírali,“ konstatuje M. Peltan s tím, že v tu dobu netušil, co ho ještě čeká. Stalo se to 20. srpna 2009…
„Nahoře u železniční trati, jsem objevil pozůstatek svého majetku, složený na pozemku, sousedícím se zahradou Bloomových,“ vypráví M. Peltan. „Jednalo se o zmenšující se hromadu nařezaných kmenů a větví jabloní, za něž jsem Bloomovým zaplatil 2.000 korun. Bloomovi však zřejmě neměli čím topit ve venkovním krbu a tak si brali tohle mnou zaplacené palivo. Večer jsem tedy na Bloomovy zazvonil, abych jim oznámil, že si zbytek dřeva odvezu, ale nedozvonil jsem se. Druhý den jsem tedy sedl do traktoru a s valníkem si pro své dřevo zajel. Když jsem skončil, ještě jednou jsem zkusil Bloomovy zkontaktovat a tentokrát jsem natrefil na paní Bloomovou, která už ale na mě stihla přivolat policejní hlídku. Domnívám se, že policisty požádala, ať se se mnou moc nepárají. Když mi policisté poručili, ať nasednu do jejich auta, zeptal jsem se, jestli by nemohli posunout přední sedačku, abych mohl lépe nastoupit, ale oni odmítli. Poté, co jsme dojeli ke mně domů a policisté začali fotit mnou údajně odcizené dřevo, posunul jsem přední sedačku sám. A to jsem neměl dělat. V tu ránu po mě oba dva skočili, nacpali mě zpátky do auta, a že prý se jede do Hradce, kde se mnou bude sepsán protokol. V sídle policie mě zamkli do cely předběžného zadržení a nechali mě tam dvě hodiny tvrdnout. Jedné policistce, co se tam ochomýtala, jsem přes mříže sdělil, že trpím silnou cukrovkou a protože jsem od rána nejedl, hrozí, že v cele zkolabuji. Policistka to pochopila a přinesla mi tyčinku. Ona jediná se zachovala lidsky.“
Panu Peltanovi policisté nakonec oznámili, že spáchal hned dva trestné činy: vniknutí do cizího objektu a krádež dřeva. „Proč jsem tam musel čekat tak dlouho, jsem se nedozvěděl a k nadřízenému těch dvou policistů mě nepustili. Ti dva říkali, že není přítomen,“ uzavírá M. Peltan policejní anabázi a doplňuje: „Požádal jsem, zda by mě tedy alespoň nemohli odvézt zpátky domů, ale nepochodil jsem, to se prý nesmí. Tak jsem šel pěšky (cca 6 km, pozn. red.). Tíž policisté přitom do Rodvínova jeli, nejspíš za paní Bloomovou. Minuli mě, když se vraceli. Ten mladší mi z okénka ještě pokynul.“
M. Peltan: Tomu
říkám spravedlnost!
Případ Peltan versus Bloomovi, tedy spor o 100.000 korun za odbahnění rybníku a terénní úpravy zahrady, skončil nakonec u Okresního soudu v Jindřichově Hradci a ten dal za pravdu Bloomovým. Miroslav Peltan s verdiktem spokojen není a tvrdí, že přesně ví, odkud vítr fouká.
„Ušili na mě boudu,“ říká otevřeně. „Soudkyně Svobodová si v prvním jednání vyžádala mou dokumentaci, včetně mnou nepodepsané dohody s Bloomovými, a můj právník Milan Chmelík mi ji pro ni řádně připravil. Já ty papíry přeložil, schoval do kapsy bundy a vyrazil k soudu. Na podatelně soudu jsem dokumenty předal a čekal, až je soudní úřednice převezme. Ona v těch papírech listovala a najednou mi jeden částečně přeložený podala s tím, že na něm chybí můj podpis. Automaticky jsem se tedy podepsal, kam mi ukázala, a nic zlého netuše odešel na soudní přelíčení. A tam pak najednou v úžasu poslouchám, že na dohodě o finančním vyrovnání, zahrnující moje převzetí 30.000 korun a vzdání se 100.000 korun, je můj podpis a tím pádem není co řešit. Namítl jsem, že jsem tuhle dohodu nikdy nepodepsal, ale soudkyně na to, jestli snad nepoznávám svůj podpis. Ukázala mi příslušný papír a já svůj podpis poznal. Jsem přesvědčen o tom, že lejstro, co mi paní na podatelně soudu přistrčila k podpisu, byla právě tahle dohoda. Měl jsem být všímavější, jistě, ale takovouto levotu by od soudu nečekal snad nikdo. Můj právník na věc zareagoval svým dodatečným potvrzením, že na zmíněné dohodě o vyrovnání byl v době, kdy jsem ji nesl k soudu, pouze podpis manželů Bloomových, ale můj rozhodně ne. Takže mám 30.000 korun, o 100.000 korun jsem přišel a ještě jsem dostal 10.000 korun pokuty. Tomu tedy říkám spravedlnost!“
- Svatopluk Doseděl -