Případ Aloise Hudečeka stále doutná. Konají úředníci opravdu tak, jak mají?

„Určitě nejsem jediná, komu je psa pana Hudečka líto,“ uvedla. „Jako stovky dalších jsem podepsala petici za záchranu jeho fenky, ale bylo to k ničemu. Úředníci, kteří Hudečka mohou klepnout přes prsty, prý nemají dostatečné důkazy.“ A navázala: „Dnes ráno, když jsem jela s dítětem do školy, jsem pana Hudečka viděla u autobusové zastávky na nábřeží. Byl evidentně silně opilý, opíral se o zábradlí a svého psa měl u nohou. Jela jsem stejnou trasou jako on, takže jsem mohla vidět, jak poté, co vystoupil na sídlišti Hvězdárna, kde bydlí, doslova dolezl k první lavičce a zhroutil se na ni. Je jasné, že chudák pes zase strávil noc po hospodách. A to mi vadí. Nevěřím ani, že něco jedl. Co asi v non-stopu dostane? Možná misku vody. Toho speciálně vycvičeného psa by si zasloužil někdo úplně jiný, někdo, kdo by si ho vážil a měl ho rád. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych pana Hudečka v jeho stavu, tedy ve stavu těžké opilosti vyfotila? Neskončila bych u soudu já? Obávám se, že ano.“

Co se tedy bude dít dál? Udělali příslušní úředníci skutečně to, co udělat mohli a měli? Nebo je pro ně dotažení věci do konce příliš namáhavé a oni pracují jen do výše svého platu? Třeba tomu tak není, ale při pohledu zvenčí se to tak nepochybně jeví. Říká se, že existují dva typy lidí. Typ první tvrdí, že něco udělat nejde, druhý typ jde a bez cavyků to udělá. Nenajde se tady alespoň jeden člověk z řad těch druhých? Ten pes by mu byl určitě vděčný.

- Svatopluk Doseděl -