...další články

Proplul světem se zpěvem… Jiří Hromádka

Jsi světoběžník. Kam se ze svých cest vracíš? Do rodného Jindřichova Hradce?

J. Hromádka: Popravdě řečeno moc ne. Spíš než Hradečák jsem Pražák. Do Hradce jezdím de facto relaxovat. Konkrétně do místní části Otín, kde jsem před časem koupil dům. Z Hradce jsem pryč už dlouho. Na střední školu jsem odešel do Plzně a během těch čtyř studijních let jsem jezdil domů k rodičům tak jednou za měsíc. A po střední jsem se přesunul do Prahy a už tam zůstal. Na vojně jsem se pak dostal do armádního uměleckého souboru, to bylo v roce 1967, a v podstatě od té doby se zpěvem živím. Po vojně se mi podařilo stát se členem ansámblu známého pražského divadla Rokoko a potom už to tak nějak jelo. Různé estrády, hudební soutěže, televizní natáčení, gramofonové desky pro vydavatelství Panton… Ve Zlatém slavíku jsem tenkrát obsadil šestnácté místo, což nebylo až tak špatné.

V Plzni jsi vystudoval co?

J. Hromádka: Elektrotechnickou průmyslovku, obor sdělovací a zabezpečovací technika na dráze.

Máš i nějaké hudební vzdělání?

J. Hromádka: Jen základní, ovšem plus spousta praxe. V Hradci jsem chodil do houslí do lidové školy umění, ale housle mi k srdci moc nepřirostly a já je nakonec vyměnil za kytaru, což byl nástroj, který tenkrát frčel výrazně víc.

Svou hudební kariéru jsi začal kdy?

J. Hromádka: Už během studií v Plzni. Udělal jsem konkurz do tamního renomovaného amatérského divadla Souzdifor a dva roky pak na jeho prknech zpíval.

Divadlo Souzdifor?

J. Hromádka: Ano, Souzdifor. Soubor zcela divokých forem. (smích) Kousek vedle bylo divadlo Alfa, kde zpívali Marta Kubišová, Václav Neckář, Bohuslav Ondráček a řada dalších tehdejších idolů.

A tvoje zahraniční kariéra?

J. Hromádka: Ta začala po mém zmíněném úspěchu ve Zlatém slavíkovi, a to ve Švýcarsku. S mojí kapelou jsme tam hráli bezmála patnáct let. Kapel tam byla spousta, většinou rakouských, ale protože v každé větší vesnici fungovala tančírna, problém s konkurencí nebyl nijak zásadní. Švýcaři mají muziku rádi a strašně rádi tancují. Co se našeho repertoáru týče, museli jsme vyjít vstříc poptávce. Takže to byly jejich lidovky a světové hity, zhruba půl na půl. Nechal jsem německy otextovat i nějaké skočné lidovky české a mohu konstatovat, že jsme s nimi docela uspěli. V Rakousku jsme dokonce nahráli několik gramofonových desek a dvakrát jsme vystupovali i v show rakouské televize ORF.

Bylo účinkování na Západě za socialismu obtížné?

J. Hromádka: Pro nás ne. V zahraničí jsme vystupovali jednoduše prostřednictvím státního Pragokoncertu. Možná teď někoho napadne, že na Západ tehdy jezdili jen umělci úzce spojení s KSČ či dokonce s StB, já však ten případ rozhodně nebyl. Za celou dobu trvání mých zahraničních uměleckých aktivit mě nikdo z uvedených institucí neoslovil, v KSČ jsem nikdy nebyl a můj otec byl z této partaje dokonce vyloučen. Chtělo to jen být důsledný a posbírat včas všechna potřebná razítka. Pak už neměl nikdo šanci dělat potíže s pootevřenou kapsou.

Co bylo po tvojí švýcarské éře?

J. Hromádka: S jednou hudební skupinou jsem asi pět let jezdil do Německa a v roce 2004 jsem se díky přízni osudu dostal na první zámořskou loď, na pětihvězdičkovou MS Europa. Na moři jsem pak zpíval a hrál na klávesy pět sezon.

Jak velké lodě to byly?

J. Hromádka: Nebyly to sice ty mamutí lodě, ale velké byly dost. Například na MS Europa se plavilo 500 pasažérů a 300 členů posádky, z toho 80 bylo v kuchyni.

Klientelu takových lodí tvoří zřejmě lidé movití…

J. Hromádka: Ne vždy. Některé lodě jsou skutečně luxusní, ale plavbu na jiných si mohou dovolit i lidé, jejichž finanční situace je úplně standardní.

Co jste jim od mikrofonu servíroval?

J. Hromádka: To záleželo na skladbě publika. Většinou je tvořili lidé starší, od šedesáti let výš. Někdy to byli Němci, jindy Američané… A to všechno se při tvorbě repertoáru muselo zohlednit. Díky mému patnáctiletému působení ve Švýcarsku a pěti letům v Německu jsem s tím ale problém neměl. Jeden umělecký agent mi kdysi řekl: „Nesmíte zahrát jedinou věc, kterou ti lidi nebudou znát. Potom se budete líbit.“ A věděl, co říká. Hráli jsme tedy německé šlágry, hity osmdesátých let, světové evergreeny, country music, rock´n´roll…

Vyhovuje ti práce, která vyžaduje dlouhodobé odloučení od domova?

J. Hromádka: Dlouhodobé odloučení od domova obnášelo hlavně moje angažmá ve Švýcarsku, kdy jsem býval mimo domov déle než šest měsíců v roce. Na střídačku. Měsíc tam, měsíc doma. Tenkrát jsem měl rodinu a mé pravidelné odjezdy od ní jednoduché nebyly. Na lodích jsem se celou sezonu neplavil. Hudebníci se obměňovali podle určitého systému a vždycky v přístavu blízko jejich domoviny. Německou kapelu v Austrálii zkrátka nikdy nevysadili.

Byl pobyt na lodi, někdy i několikaměsíční, náročný? Zejména na psychiku?

J. Hromádka: Ani ne. Na lodi se pořád něco děje. A byli jsme dobrá parta. Někdy jsem k sobě měl dva muzikanty a dvě naprosto vynikající zpěvačky, ale většinou jsem vystupoval jen já se zpěvačkou.

Jsi rozvedený. Může za to tvoje povolání?

J. Hromádka: Neřekl bych.

Jednoho nicméně napadne, že takovéto zaměstnání poskytuje spoustu příležitostí k různým milostným avantýrám. Je tomu tak? Strkají osamělé paničky klíče do kapes lodních muzikantů?

J. Hromádka: (smích) Nééé! Já vím, ono se to říká. Lodní muzikanti, to jsou kanci! Jenže pravda to fakt není. Avantýry vznikají mezi lidmi v publiku, z pódia to kolikrát vidíme, ale avantýry s muzikanty? Vždyť mi na nic takového ani nemáme čas! Trčíme pořád na pódiu, a když dohrajeme, dole už nikdo není.

A jak je to s muzikanty a konzumací alkoholu?

J. Hromádka: U nasmlouvaných šňůr nějaké opíjení vlastně nepřichází v úvahu, to si muzikant vůbec nemůže dovolit. Pokud je ale kapela pozvána například na svatbu, může být situace trošku jiná. Pravda je, že když jsme začínali ve Švýcarsku, docházelo během akce k ledasčemu. Hlavně rakouské kapely se s alkoholem opravdu nepáraly. A publikum je ještě hecovalo: „Že nevypiješ flašku whisky!“ A muzikant: „A že jo!“ Tak mu ji poslali, on ji do sebe nalámal, pak ho odnesli a v lepším případě se hrálo bez něj dál. Potom ale tahle divočina začala pod vlivem pořadatelů krotnout a během posledních let už hudebníci abstinovali.

Zpět k lodím… Kolega Laďa Kerndl za mikrofonem na lodích zbohatl. Zbohatl jsi taky?

J. Hromádka: Pokud budu na lodích zpívat celoročně a několik let, nějaký peníz to určitě hodí, jenže já to takhle neměl. Dobrý džob to nicméně byl a stále je. Obligátní druhá strana mince je tady nicméně taky. Větší peníze než doma se tímhle způsobem vydělat dají, ale platí se za ně odříznutím od domova a pobytem v uzavřeném prostoru, z něhož není po zvednutí kotvy úniku.

Kde všude ses plavil? Namátkou…

J. Hromádka: Na čtyřech zámořských lodích jsem postupně projel Karibik až k pobřeží Střední Ameriky, plavil jsem se na sever ke Špicberským ostrovům, až k hranici věčného ledu, pak naopak Suezským průplavem na jih, Rudým mořem do Indického oceánu a kolem tzv. afrického rohu do Indie, k Mysu Dobré naděje v Jižní Africe… Byla to asi stovka zemí a fajn bylo, že jsem si mohl všechno prohlédnout, volného času mají muzikanti během cesty dostatek.

Africký roh… Co nechvalně proslulí somálští piráti?

J. Hromádka: Museli jsme se mít na pozoru, oblast je to opravdu nebezpečná a přepadání lodí a jejich únosy tady nejsou ničím výjimečným. Na lodích platí několik bezpečnostních stupňů, k nimž se váží určité předpisy a nařízení, a v moři u afrického rohu býval zpravidla vyhlášen stupeň dvě – nebezpečí.

Co stupeň číslo dvě obnášel?

J. Hromádka: Například nulovou toleranci alkoholu u personálu, počítaje v to i muzikanty, kterým bylo jinak tolerováno tuším 0,04 promile. Mimochodem, překročení této povolené hodnoty nebyla žádná legrace. Ani v bezpečných vodách. Na lodích se totiž prováděly namátkové dechové zkoušky, a pokud člověk nadýchal víc, než směl, dostal varování, jakousi červenou kartu. Jenže tohle varování mohl každý dostat během plavby pouze třikrát, a ne výhradně za alkohol. A když se někdo provinil počtvrté, byl v nejbližším přístavu bez milosti vysazen a dostaň se domů, jak chceš. Vzpomínám si, že jednoho kolegu takhle nechali na nějakém ostrově v Karibiku. Vrátili mu pas a sbohem.

Nulová tolerance chlastu asi nebyla jediným protipirátským opatřením…

J. Hromádka: To samozřejmě ne. Na palubě byl s námi ozbrojený sekuriťák, posádková okna lodi byla zakryta ocelovými okenicemi, všechna světla zhasnuta a zatemněná loď projížděla tou oblastí bez zastávky a maximální rychlostí. Motory jely na takový výkon, až se na stolech otřásaly skleničky. A na nejnižším místě paluby nad lodními šrouby, jež je pro piráty nejpřístupnější, se držela nepřetržitá hlídka. Střídavě zde hodinu vartoval každý člen posádky, který měl zrovna volno, včetně číšníků či muzikantů, a s dalekohledem hlídal, jestli se z moře někdo neblíží. Pokud se tak stalo, musel ihned volat na můstek a zahlásit heslo tango, tango, tango. Tenhle pohotovostní režim trval dva dny.

Kontakt s piráty jsi ale nejspíš neabsolvoval…

J. Hromádka: Naštěstí ne, jenže se to klidně mohlo stát. Ono se o tom až tak nemluví, ale pokud vím, v současné době je v zajetí somálských pirátů asi dvacet lodí. Pravda je, že zajímavější jsou pro piráty lodě nákladní, na nichž nejsou civilní pasažéři a jejichž posádka je výrazně méně početná než na lodích turistických, ale spoléhat se na to nedá.

Před pár lety jsi přesídlil na výletní lodě říční, plavící se po Labi, Dunaji a Rýnu. Tam je riziko přepadení piráty jaksi minimální, ovšem když se podíváme na to, co se nedávno přihodilo na Dunaji v Maďarsku… Kolize dvou lodí, potopení jedné z nich a desítky mrtvých pasažérů.

J. Hromádka: Je to tragédie. Plavba na říčních lodích představuje oproti plavbě na lodích zámořských větší klídek a nesrovnatelně menší riziko, ale jak vidno, k velkému průšvihu může dojít i zde. Že ve zmíněném případě někdo něco zanedbal, je zcela evidentní.

Významnou část života jsi strávil mimo vlast a mimo republiku jsi často dodnes. Co tě napadá, když se za hranicemi díváš kolem sebe. Ubírá se Evropa správným směrem?

J. Hromádka: O negativních aspektech Evropské unie se postupně přestalo mluvit, informace, které nám jsou předkládány, jsou tzv. korektní a cílem toho je, aby lidi byli co nejméně iritováni. Výsledek je však přesně opačný. Například téma nelegální migrace. Veřejné mínění se v této věci radikalizovalo, a tak se o migraci jednoduše přestalo mluvit. Ale pomohlo to? Nepomohlo. Radikalizování trvá a možná dokonce sílí. V Česku migranty moc nevidíme, protože se k nám zatím příliš nehrnou, ale v Německu, Švédsku nebo ve Francii je situace docela jiná. Bezprizorní a velmi těžko identifikovatelní lidé odněkud z Afriky se tam poflakují po ulicích, v kapsách mají drahé mobily a štědré sociální dávky a jsou vysmátí. A když něco provedou, nikdo jim zpravidla nic neřekne. Jakoby byli nad zákonem. V Německu jsem se seznámil s Čechem, který studuje policejní akademii v Berlíně, a ten mi sdělil, že policie je shora nucena k tomu, aby drobnou kriminalitu migrantů vůbec neřešila. Prý je to hotová katastrofa.

Máš i nějakou osobní zkušenost?

J. Hromádka: Jistě. Například… Když jsme jednou týden kotvili v Düsseldorfu, musel jsem v noci hlídat toho času prázdnou loď, pasažéři byli na veletrhu. A při jedné obchůzce paluby proti mně vyrazili dva urostlí chlapi afrického vzezření. Zamrazilo mě, ale zeptal jsem se jich, co na lodi pohledávají. Oni na to, že si ji jen chtějí prohlédnout. Já je následně slušně vyzval, aby se zdekovali, a s obavami čekal, co bude dál. Ti dva se nakonec otočili a odešli, ale říkám si, že jsem měl možná dost kliku. Sám bych proti nim nezmohl nic. A druhý den nedaleko odtud zadržela policie sebevražedné atentátníky. Že to mělo něco společného s noční událostí na lodi, samozřejmě netvrdím, ale divný pocit jsem z toho měl. Další případ… Jedna veletržní výstavní hala byla poskytnuta migrantům jako přístřeší. A co oni udělali? Zapálili ji, protože jim nechutnalo jídlo! Lidi, kteří se do Evropy hrnou, mají úplně jiná měřítka hodnot. A začíná přituhovat. Přijedu do Amsterodamu, střílí se tam na nádraží. Přijedu do Kolína nad Rýnem a na nádraží taky střelba! To má být Evropa? Francie, Belgie, Velká Británie, Švédsko… Tam už je to ztraceno.

Masmédia, například německá, o takových věcech informují objektivně?

J. Hromádka: Ne. O čem mohou informovat a jak, mají striktně nařízeno. Nehledě na to, že už tam funguje autocenzura a novináři už sami vědí, co mají říkat a psát, aby byli současnému trendu poplatní. Jako u nás za socialismu.

Co na to tamní lidi?

J. Hromádka: Začínají toho mít plné zuby. Incident, k němuž poměrně nedávno došlo v Saské Kamenici, tedy v Chemnitzu, je toho důkazem. V bývalé NDR si lidi totalitu ještě moc dobře pamatují.

Kancléřka Angela Merkelová pochází také z NDR.

J. Hromádka: No jo, no. Mám podezření, že od doby, co ji prezident Obama odposlouchával, na ni někdo něco ví. Tu její sveřepost si prostě vysvětlit neumím. Jak třeba může prohlásit, že se evropské státy musí vzdát své suverenity? To je přece nehorázné! A naši politici? Vůbec na ta slova nereagovali! Všechno je to bohužel o penězích.

Země Visegrádské čtyřky se tváří, že Brusel slepě poslouchat nehodlají…

J. Hromádka: To je naše šance. Vedení zemí V4 to ovšem musí ustát a musí realizovat to, co slibuje, což pochopitelně platí i pro Andreje Babiše. Bojovné řeči jsou jen řeči, skutky jsou důležité. A zrovna Andrej Babiš je takový dvojaký. Tvrdí, že odmítá diktát EU, ale přitom EU potřebuje. Ale alespoň, že je napůl.

Do Evropského parlamentu se po posledních volbách dostaly řekněme euroskeptické či proreformní politické strany. Francouzská Národní fronta Marine Le Pen, Italská Liga Severu Mattea Salviniho, naše SPD Tomia Okamury… Myslíš, že se proto něco změní?

J. Hromádka: Minimálně věřím, že frakce těchto stran bude v Evropském parlamentu brzdit ty nejšílenější úlety.

Jsou to populisté a xenofobové?

J. Hromádka: Na populismu není nic výjimečného. Každý politik říká, co chtějí jeho voliči slyšet, a každý je tudíž populista. Jenže u nás je za populistu akorát Okamura. A xenofobie? Ten pojem znamená strach z neznámého. Proč nesmíme mít z neznámého obavy? Rasizmus, to už je samosebou věc docela jiná, ale já jsem přesvědčen o tom, že barva kůže není to, co na migrantech našinci vadí.

Jak bys okomentoval politiku tuzemskou?

J. Hromádka: Je tristní. ČSSD plácá nesmysly a už neví, která bije, ODS měla šanci, ale podělala to, TOP 09 už je pasé, Piráti bez komentáře… A Babišovo ANO? Hm. Babiš sice říká, že uvažuje a pracuje ve prospěch České republiky, ale já mu to moc nevěřím. Mohlo by to být trochu víc vidět. Doposud jsem tedy neměl jinou možnost než volit SPD, ale teď se na politické scéně objevila Trikolóra Václava Klause mladšího, tak uvidíme.

Co říkáš na demonstrace, které se v poslední době proti Babišovi konají?

J. Hromádka: V roce 1989 jsme demonstrovali za svobodné volby, teď se demonstruje proti nim. Je to naprostý nesmysl. Ministryně Benešová, demisi! Proč? Protože by možná něco mohla? Další pitomost. Nebo ten předběžný audit z Bruselu. Na Babiše. Vždyť pod ním ani není nikdo podepsán! Když to přeženu, jak můžeme vědět, že to nenapsal Kalousek? Bůhví, co za těmi demonstracemi ve skutečnosti je.

Co říkáš na zdejší angažování umělců?

J. Hromádka: No to je úplně ujetý. Vědí o tom všem houby, ale mají potřebu vylézt na pódium a hlásat moudra. Ministryně Benešová ještě nic neudělala a oni už chtějí její demisi. Z minulosti je ta dáma známa tím, že šla proti justiční mafii, jenže to už demonstrující neví nebo vědět nechtějí. Ví jen tolik, že se paní Benešová kamarádí se Zemanem a to je pro ně dostatečný důvod k demonstrování. Angažování v tomhle cirkusu umělcům vůbec nepřísluší. Nemají na to mandát. Nebo jsou to opravdu tak velké osobnosti? Viděls tam někde hulákat Karla Gotta? Já tedy ne, já tam viděl Pazderkovou a Kluse.

Znáš nějakou Klusovu písničku?

J. Hromádka: Jo, jednu.

Během posledních pár let se v Česku formuje jistá revolta proti počínání Evropské unie či dokonce proti našemu členství v ní. Co podle tebe lidem na EU vadí nejvíc?

J. Hromádka: Začíná to nesmysly typu zákazu označení rum nebo pomazánkové máslo, ale to jsou pořád jen prkotiny. Horší je, že jsou nám diktovány věci, které omezují nebo budou omezovat naši ekonomiku a náš rozvoj. Už jenom to, že nás nutí přijmout euro! To bude náš hrob! Tohle všechno se děje v zájmu původních velkých členských států, ne v zájmu našem! Proč jsou zde pořád jiné platy než třeba v Německu? Volkswagen má fabriku v německém Wolfsburgu i u nás v Mladé Boleslavi, ale platy tam a tady? Nesrovnatelné! Pak je tu dvojí kvalita potravin, nefunkční vnější hranice Schengenu, uprchlické kvóty… Tyhle a další věci vadí lidem nejvíc.

Občas slyším nebo čtu, že vlastenectví je vlastně nacionalismus či dokonce fašismus. Co si o tom myslíš?

J. Hromádka: Že je to naprostá blbost. Vlastenectví je prostě vlastenectví a být vlastenec je správné. Já vlastenec jsem. Jsem dokonce víc, jsem patriot. Jak již bylo řečeno, po cizině jsem se toulal už za socialismu, viděl jsem tam věci, o kterých se mi doma mohlo jenom zdát, ale nikdy bych neemigroval. Svou vlast totiž miluju, záleží mi na tom, co se s ní děje, a za nic na světě bych ji nevyměnil. A to můžu bez přehánění říct, že jsem z toho světa fakt pořádný kus viděl.

- Sváťa Doseděl -