...další články

Půvabná houslistka Táňa Vejvodová speciálně pro Žurnál

Kdy jste uchopila housle do ruky poprvé?

T. Vejvodová: Na housle hraju od svých čtyř let. A mohu říct, že jsem si tento hudební nástroj vybrala úplně sama. Jsem sice z muzikantské rodiny, ale do houslí mě nikdo nenutil.

Na druhou stranu jste vystudovala i psychologii a speciální pedagogiku. Co vás k tomuto oboru přivedlo?

T. Vejvodová: Jak už jsem řekla, pocházím z muzikantské rodiny, a moji praktičtí rodiče, kteří věděli, o co jde, mi vždycky radili, abych pro jistotu vystudovala ještě něco jiného. Nikdy prý nevím, co se mi může stát s rukama, a nějak živit se musím. Já je tedy poslechla a zvolila si „rezervní“ obor, který mě také vždycky zajímal.

Co jste vystudovala jako první? Konzervatoř nebo psychologii?

T. Vejvodová: Oba obory jsem studovala souběžně. Bylo to náročné, ale mě výzvy baví.

Vyzkoušela jste si „rezervní“ obor i v praxi?

T. Vejvodová: Ano. Tři roky jsem učila v mateřské škole a v jesličkách. Moc mě to obohatilo.

Proč nakonec zvítězila hudba?

T. Vejvodová: Myslím si, že jsem prostě zjistila, že to, co jsem dělala od mala, by mi v životě chybělo. Držela jsem se tedy hlasu svého srdce, jednoho dne zkusila konkurz na první housle v Národním divadle v Praze a ono to vyšlo.

Klasickou hudbu jste poslouchala vždycky nebo jste se k ní dostala až na konzervatoři?

T. Vejvodová: Díky rodičům jsem ji poslouchala vždycky. V tomto směru byli natolik znalí a zkušení, že přesně věděli, co mi mají pouštět, aby se mi to líbilo a já si klasickou hudbu zamilovala. Například Antonia Vivaldiho. V šesti letech mi pak tatínek pustil operu Její pastorkyňa od Leoše Janáčka a úplně mě tím dostal. Tahle opera je dodnes mou nejoblíbenější.

Neobětovala jste výuce hry na housle své dětství? U vrcholového kumštu, stejně jako u vrcholového sportu se to stává…

T. Vejvodová: Ne. Šlo mi to naštěstí tak nějak samo od sebe. Nebyla jsem zkrátka ten urputný dříč, co cvičí osm hodin každý den a na nic jiného mu čas nezbývá. Rodiče mě samozřejmě kontrolovali a cvičili se mnou, ale dětství mi přesto udělali překrásné.

Mládež se vesměs orientuje na hudbu populární, ovšem houslista Pavel Šporcl si k mladému publiku cestu našel. Mimo jiné i způsobem oblékání. Myslíte si, že je jeho úspěch u mladých pozoruhodný?

T. Vejvodová: Každopádně se domnívám, že to pan Šporcl vzal za správný konec. Asi jako kdysi moji rodiče. O tom, že je vynikající houslista netřeba diskutovat, ale on, jak už jste naznačil, vsadil i na naprosto osobitý styl a image. Housle si nechal nabarvit na modro, zahodil frak, na hlavu si vzal šátek, zvolil vhodné skladby… A mladí lidé to vzali. To, co pan Šporcl dělá, uznávám a podporuju. Dostávat mladé ke klasické hudbě je dle mého názoru důležité, a jak se praví – účel světí prostředky.

S Petrem Přibylem, vaším kolegou z divadla, jste se v Jindřichově Hradci dostala i k bigbítu. Jak se vám tahle hudba líbí?

T. Vejvodová: Bigbít, respektive rock, je něco naprosto jiného a musím říct, že zpočátku jsem s ním určitý problém měla. Láska na první poslech to zkrátka nebyla. Jenže lidi, kteří toto naše netradiční hudební uskupení tvoří, jsou natolik skvělí – jak lidsky, tak profesně – že už se mezi nimi dávno cítím jako ryba ve vodě a můj problém s bigbítem je pryč. Naopak, doslova si ho užívám. Beru to jako formu aktivního odpočinku od klasiky.

Jaký máte názor na pop-music?

T. Vejvodová: Dá se říct, že si ráda poslechnu cokoli hezkého, tedy i dobrou pop-music. Miluju gospel, jazz… Hudba, kterou opravdu nemusím, je heavy metal.

Co hrajete nejraději?

T. Vejvodová: Těžko říct. Na jednu stranu miluju vášnivé kousky jako je třeba Carmen, kde můžu dát průchod svému temperamentu, ale moc ráda hraju i věci romantické.

Housle patří i k lidovce či country music. Co vy a tyto žánry?

T. Vejvodová: Vůbec nic proti nim nemám, ale abych se v nich angažovala, to zase ne. Nebyla jsem k nim prostě vedena. Chápu však, že pokud někdo k této hudbě veden je a má k ní vytvořen pozitivní vztah, hraje ji stejně rád, jako já hraju ráda tu svou.

Mimochodem, co máte za nástroj?

T. Vejvodová: Hraju na vynikající housle Grancino Corona 1720.

Drahé?

T. Vejvodová: Ani se neptejte. Jsou tak skvělé, že o ně měla zájem i naše nejlepší houslistka Olga Šroubková, ale já je nikdy neprodám.

Teď chvíli drbárna…

T. Vejvodová: Jasně!

Na vašem facebookovém profilu je fotka, kde je s vámi nějaký chlap. Nová známost?

T. Vejvodová: Ano, můj nový přítel. Před necelým rokem jsme se poznali během dovolené na ostrově Rhodos. Je napůl Arab a napůl Bulhar a je to neúžasnější mužský, jakého si umíte představit.

Taky hudebník?

T. Vejvodová: Hudebník sice není, ale hudbu má strašně rád a moc mě podporuje. Chodí na moje koncerty, sedává v první řadě, tleská, huláká bravo… Největší fanoušek.

Jak se domlouváte?

T. Vejvodová: Domlouváme se anglicky, ale on už se česky učí.

Bydlíte tedy spolu v Praze?

T. Vejvodová: Přesně tak.

Bude svatba?

T. Vejvodová: Upřímně doufám.

Říká se, že láska prochází žaludkem. Jak se umíte otáčet v kuchyni?

T. Vejvodová: Tak tohle je zákeřné! Fakt! Dobrá, přiznávám, že vaření je moje slabina. Ovládám asi pět pokrmů, které točím pořád dokola, a netuším, jestli to někdy bude lepší. Můj tolerantní přítel je na tom naštěstí nesrovnatelně lépe, takže hladem netrpíme. Vaří skvěle a vaří rád. Nehledě na to, že moje ruce jsou křehký nástroj, tak se přece nemůžu po kuchyni ohánět kudlou, že ano?

Vaši figuru by vám leckterá žena mohla závidět. Máte štíhlost v genech nebo na sobě musíte makat?

T. Vejvodová: Moje maminka je sice štíhlá a krásná, ale já svého času pochopila, že na geny nelze spoléhat věčně. Začala jsem totiž pěkně kynout a nezbylo mi, než na sobě zapracovat i v tomto směru. Takže cvičím jógu a dělám kickbox. Tyto aktivity mi pomáhají i při likvidaci sporadických depresí a já je můžu všem jedině doporučit.

I když na to vůbec nevypadáte, několikrát po koncertu jsem viděl, jak do vás zahučelo hezkých pár piv. Máte pivo ráda?

T. Vejvodová: Mám. Tuhle vášeň jsem zdědila po tatínkovi. Jsem pivař tělem i duší a v souvislosti s pivem zastávám dva názory. Pivo není nápoj, nýbrž jídlo, a jediné skutečné pivo je to, co vaří v Plzni.

Ono se tak nějak obecně traduje, že umělci dost chlastají…

T. Vejvodová: Jo, to můžu potvrdit. Někteří strašně. Ale vážně… Ač se to snažíme nedávat najevo, nervy na podiu máme nezřídka obrovské. A stres před vystoupením i po něm se prostě musí spláchnout. Přehánět by se to nicméně nemělo.

Máte za sebou nějaký zajímavý výjezd do zahraničí? Nebo vás takový v dohledné době čeká?

T. Vejvodová: Letos v červenci jsem absolvovala turné s proslulým nevidomým tenoristou Andrea Bocellim a bylo to úžasné. Co se blízké budoucnosti týče, zahraju si v Japonsku. Ze své nominace na tento zájezd mám skutečně velkou radost.

V Jindřichově Hradci vystupujete už po několikáté. Měla jste ale vůbec příležitost město si kloudně prohlédnout?

T. Vejvodová: Bohužel ne. Pokaždé se na to chystám, ale zatím nikdy nebyl čas. Když do Hradce přijedu, je vždycky hned zkouška, koncert následuje de facto bezprostředně po ní a pak už je na procházku tma. Co jsem ale dosud mohla zběžně vidět, to se mi moc líbí. Opticky i pocitově. Doufám, že svůj rest brzy napravím.

- Sváťa Doseděl -