Režisér Jiří Adamec exkluzivně pro Žurnál!

Netajíte se s tím, že jste měl před lety velkou lásku v Českých Budějovicích…

J. Adamec: To je déle než padesát let. Tou dobou jsem se ucházel o studium herectví na DAMU a pracoval jako kulisák v Divadle na Vinohradech. A na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy tehdy studovala krásná dívka z Českých Budějovic. Jmenovala se Věra, jako moje maminka. Byl jsem do ní bláznivě zamilovaný, tak bláznivě, jak to jde, když je člověku necelých dvacet let. Nedopadlo to sice dobře, ale i to se v životě stává.

V úvodu jsme zmínili, že jste vytvořil řadu zábavných televizních pořadů. Jak na dobu v Československé televizi vzpomínáte?

J. Adamec: Byl jsem mladý a na začátku své režisérské dráhy. Byla to pro mě dobrá doba. Do televize se absolventi režie moc nehrnuli, měli ji tak trochu za podřadnou. Všichni jsme chtěli točit velké filmy pro světové festivaly, a samozřejmě lepší než točili Bergman a Fellini. Já však televizí nepohrdnul a kromě hrané tvorby jsem tam už tenkrát dělal i hodně zábavných pořadů. Vrcholem tehdejší zábavné tvorby byl monstrózní pořad Dva z jednoho města. Udělali jsme jich několik, jeden i z plaveckého stadionu v Českých Budějovicích. Po jeho odvysílání v přímém přenosu jsem z přenosového vozu přišel k bazénu, abych poděkoval účinkujícím v euforii, co právě vylézali z vody, a někteří z nich, v čele s Naďou Urbánkovou, mě popadli a hodili do bazénu taky. Byl leden, venku mrzlo a já musel zpátky do přenosového vozu ve vodou nacucaném kožichu z berana. Na tohle natáčení nikdy nezapomenu.

Mnozí tuzemští umělci to měli v prvních letech po sametové revoluci poměrně těžké. Byla jim vyčítána úspěšná kariéra před rokem 1989, do toho se sem dostala zahraniční tvorba, která tu českou začala válcovat… Jak jste tu dobu zvládl vy?

J. Adamec: Zahraniční tvorba se ve vysílání Československé televize objevovala ve značném množství i před revolucí a viděli jsme i mnohé americké škváry. Takže nová doba se dotkla především televizního zpravodajství, umělecká a zábavná tvorba byla převratných změn na počátku porevolučních časů ušetřena. Pak přišlo nové vedení ČST, mnoho lidí muselo z televize odejít a do čela tvůrčích týmů přicházeli lidé noví. Coby nepotřebný režisér jsem z televize posléze odešel i já.

Režíroval jste úspěšné seriály. Jmenujme třeba první Sanitku či nováckou Pojišťovnu štěstí, která odstartovala seriálový boom na komerčních televizních stanicích. Jak vnímáte seriály současné?

J. Adamec: Víte, já televizní seriály točil, jejich konzumentem ale nejsem.

Který z vašich úspěchů považujete za nejdůležitější?

J. Adamec: Mám pocit, že moje režijní práce nešla do prázdna, že ji televizní diváci registrovali a měli ji rádi. Moji příznivci mě dodnes občas oslovují a mají pro mě úsměv či vlídné slovo. Pochopitelně mě to těší, i když už je to několik let, co jsem pro televizi něco natočil. Ale k vaší otázce… Za vrchol své televizní tvorby považuji seriál Sanitka.

A největší úspěch v osobním životě?

J. Adamec: Ze dvou manželství mám pět báječných a úspěšných dětí. To je na jeden život chlapa docela slušná bilance, ne?

Svět drtí pandemie, která s sebou přináší i různá omezení. Jak vás to vše zasáhlo?

J. Adamec: Pandemie nás zasáhla jako všechny ostatní. Je málo práce nebo dokonce žádná, tím pádem je málo peněz, osobní svobody a možností pro standardní život. Covid 19 o něco připravil snad každého. V republice i ve světě.

Je to už více než rok, co zemřel Karel Gott, který patřil mezi vaše blízké přátele. Jak by podle vás vnímal dobu, z níž se téměř vytratila živá kultura?

J. Adamec: Karel Gott byl výjimečný umělec, ale mnoho věcí vnímal stejně jako všichni ostatní. A pandemii covid 19 by tak jistě vnímal také. Navíc by ho určitě trápily problémy, které by měli lidé kolem něho. Byl to velmi empatický člověk. Vzpomínek na něj mám spoustu a stále se neumím smířit s tím, že ho ve vile Gottových Nad Bertramkou už nikdy nepotkám.

Poté, co začala platit vládní protiepidemická nařízení, mluvili mnozí umělci o tom, že stát kulturu příliš nepodporuje. Jak podpořil vás?

J. Adamec: Já a moje rodina jsme v rámci podpory státu nedostali z dotací potřebným ani korunu. Není práce, není příjem. Žijeme z úspor. Když jsem pracoval a vydělával, šetřil jsem na horší časy, a ty teď přišly. Rodiče mě učili, že když je čas hojnosti, je třeba myslet na dobu, kdy bude hůř.

Vaše žena Jana Adamcová pracuje jako mluvčí České vlády. V současné vyhrocené době to asi není zrovna jednoduchá práce. Když na toto místo nastoupila, četla jsem, že se od vás někteří lidé odvrátili.

J. Adamec: Ano, někteří lidé nedokázali pochopit, jak mohla Jana nabídku Andreje Babiše přijmout. Protože Babiš je přece padouch, že? Sice o tom neposkytli jediný faktický důkaz, ale vždyť o tom četli a slyšeli to v televizi i v rádiu. A o serióznosti médií po roce 1989 zjevně nikdy nepochybovali. Nemá smysl to rozebírat. Babiše volila jen část občanů, byť značná, a ti, co volili jinou stranu než ANO, fandové Babiše nikdy nebudou. Přijde mi to normální, i když líbit se mi to nemusí.

Všichni doufáme, že se naše životy brzy vrátí do normálu. Jaké máte plány?

J. Adamec: Jsem důchodce, v televizi pracují jiní režiséři, mladší, a jejich šéfové si myslí, že i lepší. Takže já už budu nejspíš jen krmit holuby v parku. (smích) Ale sil mám pořád na rozdávání!

- Veronika Pohanková -

(redakčně upraveno)