Roman Fišer: Pan Helebrand se dožadoval omluvy, kterou jsem odmítal.

Váš pes letos 4. listopadu pokousal psa vašeho souseda Miroslava Helebranda. Coby majitel zvířete za to prý nesete odpovědnost vy. Co byste k tomu řekl?

R. Fišer: Pan Helebrand venčí svého psa tak, že ho prostě pustí ven a víc se o něj nestará. My máme našeho psa za plotem a během venčení je na vodítku. Jedná se totiž o plemeno Tosa Inu (japonská doga, pozn. red.), což je plemeno velké a těžké. Pokud na takového psa vystartuje malý voříšek, nemůže se nikdo divit, když to dopadne tak, jak to dopadnout nevyhnutelně musí. Na okraj ještě podotýkám dvě skutečnosti: pes není můj, je mé dcery, to zaprvé, a zadruhé, pan Helebrand u toho incidentu vůbec nebyl.

A vy ano?

R. Fišer: Ne. Byla u něj moje dcera. Řekla mi, že vedla svého psa na vodítku, když vtom se k nim přimotal volně pobíhající voříšek pana Helebranda a po jejím psovi se ohnal. No a ten mu to oplatil a přitom ho kousnul.

Proč vaše dcera od pokousaného voříška odešla?

R. Fišer: Protože voříšek se na místě déle nezdržel a odběhl, proto. Na vážnější zranění to prý vůbec nevypadalo. Žádné kňučení, žádná krev… Nic takového. Pozoruhodná je rovněž moje informace, že pan Helebrand nevyhledal pomoc veterináře hned, jak tvrdí, nýbrž až asi o tři dny později. Proč? Jestli bylo zranění tak zlé? Nepokousal ho mezitím ještě nějaký jiný pes? Co já vím?

Nepanuje mezi vámi a panem Helebrandem určitá rivalita?

R. Fišer: Tak bych to nenazval. S panem Helebrandem se už patnáct let nebavím. Názorově jsme absolutně odlišní a mám k němu řadu výhrad, jež zde však nechci ventilovat.

Vraťme se k „psí kauze“…

R. Fišer: Jistě. Když za mnou pan Helebrand přišel a před mým domem to se mnou chtěl řešit, řekl jsem mu, že se s ním o tom bavit nehodlám. Že je to pes dcery a ať laskavě opustí můj pozemek. Druhý den se tahle situace de facto opakovala.

Při těchto rozhovorech jste měl dle pana Helebranda použít i pár vulgárních výrazů. Směrem k němu a jeho psovi. Také jste mu prý pohrozil, že pokud sáhne na vašeho psa, zmlátíte ho nebo dokonce zabijete…

R. Fišer: Tohle jsem mu určitě neřekl. V dopálení jsem byl možná trochu hrubší, ale to je celé. Pan Helebrand toho namluví… Dožadoval se omluvy, kterou jsem odmítal, a nechtěl opustit můj pozemek. Měl jsem dojem, že mě chce vyprovokovat, abych mu jednu bouchnul a on byl tím pádem na koni. Moc nechybělo a volal jsem na něj policii. A ještě bych rád uvedl jedno. Náš pes je řádně pojištěn, a kdyby se nejednalo konkrétně o pana Helebranda, nepříjemnost přes tuto pojistku vyřešíme. Ale jelikož má u mě pan Helebrand takové renomé, jaké má, tak ani omylem. Jeho chyba, že nemá psa pojištěného taky. Kdyby ho pojištěného měl, problém s financováním léčby by teď neřešil.

A jak to nakonec dopadlo?

R. Fišer: Partner mojí dcery to nevydržel a vyrazil k Helebrandovým s tím, že se s nimi zkusí domluvit, co dál. Jenže paní Helebrandová mu důrazně sdělila, že se s ním o tom bavit nebude. Její manžel už prý odjel na policii. Což, jak se ukázalo, byla pravda. Přednesl tam svoji verzi, v níž mimo jiného zaznělo, že oba psi byli v inkriminovanou dobu na volno. Načež mu bylo řečeno, že v tom případě musí zaplatit pořádkovou pokutu 2.000 korun (za volně pobíhajícího psa, pozn. red.) a my že budeme k projednání přestupku předvoláni následně. A v tu chvíli pan Helebrand své obvinění stáhnul.

- Svatopluk Doseděl -