Rybář Jakub Vágner exkluzivně pro ŽURNÁL

Studoval jste konzervatoř a zpočátku se zdálo, že půjdete ve šlépějích svého otce-basisty. Bylo za vaším studiem otcovo přání?

J. Vágner: Přání otce za mým studiem na konzervatoři určitě bylo. Abych šel v jeho šlépějích, to si táta velmi přál. Na druhou stranu mi konzervatoř vyloženě nevnucoval, chtěl jsem na ni i já. Kontrabas byl pro mě posvátný hudební nástroj už odmala. Ta obrovská věc stála v rohu místnosti, byla mnohem větší než já a vzbuzovala můj respekt. Říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdybych ho někdy dokázal ovládnout. Pokoušet jsem se o to začal asi v patnácti letech.

Proč jste tedy konzervatoře nakonec nechal?

J. Vágner: Názory každého člověka se s věkem vyvíjí, jeho životní přání se mění a u mě tomu nebylo jinak. Jednoho dne zkrátka vyhrála příroda a rybaření v ní.

Co na to tehdy otec říkal? Nebylo zle?

J. Vágner: Nadšením do vzduchu neskákal, samozřejmě, vyloženě zle ale nebylo.

Varoval vás, že se vrháte do příliš velké nejistoty? Neměl na rybaření tenhle názor?

J. Vágner: Rybaření… Víte, nejistota je jakýkoli profesionální sport. Kdybych se tenkrát rozhodl pro profesionální florbal, který jsem tou dobou hrával na vrcholové úrovni, bylo by to s tou jistotou, respektive s nejistotou, úplně stejné. Pravda ovšem je, že sportovní rybolov byl těžší z toho důvodu, že přede mnou se jím u nás ještě nikdo neživil. Tehdejším otcovým pochybnostem se dodnes nedivím. Mému úspěchu nevěřil vlastně nikdo.

Jak se z koníčku stane obživa?

J. Vágner: Jednoduše. V okamžiku, kdy už nemáte peníze ani na rohlík a přitom chcete ve svém koníčku naplno pokračovat, musíte si tímto koníčkem začít vydělávat. Já jsem chtěl být od rána do večera v přírodě, chtěl jsem chytat ryby, a tudíž jsem to musel zařídit tak, aby mě tyhle moje záliby byly schopny alespoň uživit. Což nebylo úplně snadné. Protože jsem se neměl od koho učit, jednalo se o metodu pokus-omyl. Svého cíle jsem nakonec dosáhl i díky notné dávce štěstí a zejména díky hodně dobrým lidem, které jsem na své cestě za životním snem potkal.

Měl jste standardní klukovské dětství nebo jste trávil většinu času s prutem u vody?

J. Vágner: Otázka je, co to vlastně standardní dětství je. Moje dětství bylo každopádně nádherné. Vyrůstal jsem v Průhonicích a většinu svého času jsem trávil v průhonickém parku. Před školou, po škole a často i v době školy. Ten kus nádherné přírody byl v očích malého kluka hotovou Amazonií. Dnes už to sice vidím jinak, ale ten park mám rád pořád. Stále je pro mě jedním z nejkrásnějších míst na světě.

Procestoval jste řadu exotických lokalit a některé vaše výpravy působí dojmem, že už jdou za hranici bezpečnosti. Například letos jste měl potíže na Sibiři. Co se vám tam vlastně přihodilo?

J. Vágner: Na Sibiři jsem strávil měsíc a bylo to tam opravdu kruté. Teplota mnohdy klesala k 47 stupňům pod nulou, což je takový mráz, že když si odplivnete, na zem dopadne led. A kvůli tuhému mrazu jsem tam málem přišel o nos. Přesunovali jsme se pomocí Trekolů, což jsou speciální vozidla, proti nimž je americký Hummer malé autíčko, nebo obrněnými transportéry. A právě během jedné cesty transportérem nám prasklo zadní kolo, čímž se transportér stal nepojízdný. V tu chvíli jsme byli přes 150 kilometrů od civilizace, což je v tamních podmínkách vzdálenost pěšky nepřekonatelná. Se Serjožou, který jel jako všichni tam na vodku, jsme to v tom šíleném mrazu celou noc spravovali a můžu říct, že to bylo děsné. Serjoža rozhodl, že sundáme střední kolo a nahradíme jím prasklé kolo zadní. To ale nebylo nijak snadné. Museli jsme sundat pás a střední kolo vymlátit obrovskou palicí. Trvalo to dvě a půl hodiny. Jenže když se nám to podařilo, zjistil Serjoža, že stejnou výměnu už na transportéru kdysi někdo provedl a vymlácené střední kolo se tudíž na místo kola zadního nevejde. Celou proceduru jsme tedy museli zopakovat na druhé straně a tentokrát už to naštěstí vyšlo. Dřina to ale byla přímo neskutečná.

A tehdy jste málem přišel o nos?

J. Vágner: Ano. Následující ráno se na mě ten Rusák podíval, ukázal mi na nos a s úsměvem povídá: „Kaněc.“ Já ho nejdřív nechápal, ale pak jsem si uvědomil, že nos vůbec necítím. Rychle jsem kouknul do zrcátka, a když jsem ke svému zděšení zjistil, že mám nos úplně bílej, začal jsem si ho fofrem třít. Slezla mi z něj sice všechna kůže, ale nakonec jsem ho díkybohu zachránil.

Kus života jste strávil v Amazonii, je to tak?

J. Vágner: Ano. Celkem přibližně tři roky.

Kdesi jste řekl, že Amazonie je v podstatě bezpečná oblast. Přitom vy sám jste si odtamtud přivezl malárii a parazity v noze, vaši přítelkyni tam bodnul jedovatý škorpion… Skutečně je Amazonie tak bezpečná?

J. Vágner: Pokud se musím potýkat jen s přírodou, nemám s bezpečností problém. Konkrétně v Amazonii je jen velmi málo zvířat, která na lidi cíleně útočí. Řekl bych, že jediným tamním opravdu nebezpečným predátorem je anakonda, jenže její útok na člověka je asi tak pravděpodobný jako to, že třikrát za sebou vyhrajete ve Sportce. Jsou mnohem nebezpečnější lokality. V Africe, v Asii… I tady však hrozí nebezpečí spíš od lidí. Když řeknu Sírie, Irán, Irák nebo Kongo, bude vám to jasné. Všechno jsou to destinace, kde lidský život nemá absolutně žádnou cenu. Tam bych s sebou svoji přítelkyni určitě nevzal. Do Amazonie ano.

Jste náš mediálně nejznámější rybář a jako takový musíte počítat i s negativní kritikou. A té se vám taky dostává. Někteří vaši kolegové už vás v tisku několikrát obvinili ze lhaní a z podvádění. Jak se s tím vyrovnáváte?

J. Vágner: Řekl bych, že nijak. Ani ty útoky nekomentuji. Ryby jsem nezačal chytat proto, abych byl slavný. Lidí, kteří s něčím začnou, protože chtějí být slavní, je jistě hodně, ale já mezi ně nepatřím. Já jsem začal chytat ryby, abych byl šťastný. Fakt, že se časem dostavil úspěch, že můžu cestovat a plnit si své sny, všechny ty zlé řeči převáží. Zloba a nepřejícnost některých lidí vychází podle mého názoru z toho, že jsou tito lidé nešťastní. Já se na ně proto nezlobím, je mi jich jen líto. Splnění životního snu bych přál každému, ale kdo si ho chce splnit, ten musí makat a dřít.

Souhlasíte s tvrzením, že v Česku se úspěch neodpouští?

J. Vágner: Bohužel ano. V zahraničí to většinou funguje jinak a já chci věřit, že tenhle podivný a pokřivený postoj z Čech taky jednou zmizí.

Vaše dokumentární filmy se dostaly i na televizní kanály Discovery a National Geographic. Existuje vůbec ještě něco, co by tento mediální úspěch dokázalo přebít?

J. Vágner: Existuje. Aby po člověku zůstalo něco skutečně podstatného, musí své vědomosti a zkušenosti předávat dál, mladým. A protože já chci, aby po mě zůstalo něco víc než dokumentární filmy a fotky úlovků, hodlám se v budoucnu věnovat práci s mládeží. Když budu mít za života našlápnuto k tomu, aby lidi ještě po sto letech věděli, co jsem dělal, budu to považovat za úspěch absolutně největší.

Své úžasné úlovky prý zpravidla pouštíte zpátky do vody. Není to škoda? Zbavovat se trofejí?

J. Vágner: Není. Když rybu zabijete, za pár let se z ní stane jen zaprášená hlava na zdi, ale pokud ji pustíte zpátky, mohou se z jejího ulovení radovat i rybáři další. Zabít rybu jen kvůli trofeji, to se mi nezdá správné. Fotografie mých úlovků mi jako trofeje bohatě stačí.

Blíží se volby a vy máte známou tvář. Nežádala vás nějaká politická strana o veřejnou podporu?

J. Vágner: (smích) Politické strany mě o takovouto podporu žádají stále a velmi často.

A zatím jste do toho nešel?

J. Vágner: Politice jsem nikdy nerozuměl, nerozumím jí a rozumět jí vlastně ani nechci. To myslím jako odpověď úplně stačí.

- Sváťa Doseděl -