...další články

Rybičky 48 exkluzivně pro Žurnál

Rybičky 48 letos slaví 21. narozeniny. To to uteklo, co?

Kuba: No to mi povídej. Jako nic. Velký sešup, ale lepší, než kdokoli z nás na začátku čekal.

Jak jste vlastně přišli na název Rybičky 48?

Kuba: Prvotní název byl jiný. Napadl mě, když jsem byl na tahu u kamarádky v Jihlavě. Spali jsme tam pod širákem a ona nám měla přinést z domova nějaké jídlo. Jenže místo ní přišla s proviantem její ségra s tím, že sestra kouká na televizní pořad Banánové rybičky s Halinou Pawlowskou. A já měl navíc shodou okolností rozečtenu sbírku povídek J. D. Salingera, kde se jedna povídka jmenuje Den jako stvořený pro banánové rybičky. K tomu nějaký ten alkohol a nápad založit punkovou kapelu Banánový Rybičky byl na světě. Brzy však nastal problém se shodou názvů kapely a Halinina pořadu a z Banánových Rybiček se staly Rybičky 48. Nejdebilnější název ve střední Evropě, ale lidi si zvykli.

Všichni jste bezmála čtyřicátníci. Nevadí fanynkám, že stárnete?

Kuba: Takhle… Pokud to fanynkám vadí, tak nám nevadí, že jim to vadí. Tuhle éru už máme za sebou. (smích) Každý z nás je ženatý, někdo má děti… Zkrátka, po koncertě si raději dáme pivo. Priority se s věkem změnily.

Měli jste za mlada nějaké hudební vzory?

Petr: Nějaký hudební vzor má určitě každý muzikant. Ale konkrétně já to měl dost rozmanité. Doma nám v jednom kuse hrála americká country music, hlavně bluegrass, kde figurovala celá řada inspirujících hudebníků, poslouchal jsem i moderní Nashville-sound s elektrickými kytarami a současně se mi líbil death metal. Před Rybičkami jsme s naším bubeníkem Ondrou dokonce měli deathmetalovou kapelu. A pak přišel Kuba s nápadem založit skupinu, která bude hrát punk-rock, tedy styl mě do té doby de facto neznámý. Když jsem do toho dal prvky country a death metalu, vznikaly celkem zajímavé kousky. (smích)

Kuba: Vlivové spektrum jsme měli široké všichni a žánrový mix byl určitě přínosný. Pokud se ale nad obsahem naší tvorby zamyslíte, zjistíte, že se jedná o prachsprostý český bigbít. Snažíme se ho hrát co nejlíp a ať je to sranda.

Kdyby to bývalo nevyšlo s muzikou, co byste dělali?

Kuba: Muselo to vyjít. Jiný plán jsem neměl. Ale kdybych teď s muzikou skončil, určitě bych si s životem poradil.

Petr: Po vystudování průmyslovky jsem šel na ČVUT, jenže kvůli časové nekompatibilitě s kapelou jsem školu asi po třech letech opustil a nastoupil do vedení jedné vodárenské firmy. Odtud jsem nakonec taky odešel a od roku 2018 se naplno věnuju hudbě. Kdyby ale kapely nebylo, pravděpodobně bych v oné firmě zůstal.

Jste vlastně taky firma. Kolik má realizační tým členů?

Petr: Zhruba dvacet. Ale všichni se samozřejmě neúčastní všeho. Záleží na tom, o jakou show se jedná, jak je velký sál, jestli při akci používáme pyrotechniku… Plus lidi, kteří se starají o administrativu, o propagaci atp. Takže úplně kompletní tým čítá asi třicet lidí.

Jak jste zvládli stopku kulturních akcí během covidu?

Petr: Když bylo úplně zavřeno, tak jsme samozřejmě nehráli, ale poté, co byly povoleny akce s maximálním limitem asi tisíc návštěvníků, jsme začali objíždět staré parkety, kde jsme hrávali dřív, a vůbec to nebylo špatné. Dvě letní sezóny jsme strávili na těchto akcích.

Kuba: A taky se tehdy ukázalo, na koho lidi chodí a na koho ne. My jsme v tu dobu vydělali možná víc, než během sezón, kdy jsme obráželi nasmlouvané festivaly.

Když pominu bestovku Best Fuck Off z roku 2018, tak v roce 2013 vám vyšlo studiové album Tohle je rock 'n' roll, vy buzny a potom až vloni v září spatřila světlo světa zatím poslední deska Jedeme dál. Říkám to správně?

Petr: Ano, ale ta bestovka bestovkou v pravém slova smyslu není. Je totiž složena ze singlů, co jsme vydali od roku 2014 a bylo je možno poslouchat jedině online. Krom toho jsou na té desce písničky, jež se od naší standardní tvorby trochu odlišují, takové ty šuplíkovky. Takže je to v podstatě plnohodnotné řadové album. A na dalším už pracujeme.

Kdo se na vašem repertoáru autorsky podílí?

Petr: Naším dvorním skladatelem je Kuba.

Kuba: O žádné složitosti se ale nejedná. Koneckonců když to skládám já, složité to ani být nemůže. (smích) Hudbu tvořím pomocí akustické kytary, zdá se mi to nejlepší. Představuju si, co by mohlo na lidi fungovat, zkouším různé variace a nezřídka se trefím. Písnička složená na akustické kytaře má tu výhodu, že se na akustiku dá i zahrát a mnohdy má šanci žít vlastním životem po hospodách, u táboráků atp. Což je nejlepší osud, jaký písničku může potkat.

Máš přehled o tom, co už zlidovělo?

Kuba: Vcelku ano. Měřítkem popularity písničky je pro mě to, jestli ji hrají zábavové kapely. Pokud zábavovka písničku zařadí do repertoáru, je vcelku jasné, že ta věc zabrala. Hádám, že takových písniček máme tak šest nebo sedm. A to je skvělé.

Hrajete striktně vlastní věci? Nikdy žádný cover?

Kuba: Mám dojem, že za celou dobu jsme ze srandy udělali dva, tři. Jeden se jmenuje Čí je to ohanbí a jde o předělávku profláklé country písničky Zvedněte kotvy od skupiny Rangers, kde se zpívá o tom, že už vyplouvá loď John B.

Není vlastní tvorba pro úspěch kapely nezbytná?

Kuba: Určitě ano. My jsme fázi coverů přeskočili a začali rovnou s věcmi vlastními. Jedinou výjimkou byla pecka od Sex Pistols, ale i tu jsme hráli jen asi během prvních tří měsíců.

Myslíte, že prorazit je dnes těžší než před 21 roky?

Petr: Podle toho, jak se na to člověk dívá. Prorazit do té míry, aby na váš samostatný koncert chodilo významné množství lidí, je těžké pořád stejně. Alespoň myslím. Jenže žijeme v online světě a já mám pocit, že dnes natočí singl každý, kdo má do prdele díru. Hodí to na internet a čeká, co bude. A někdo z toho množství může prorazit relativně snadno. Jisté je, že z hlediska pořizování cenově dostupných nástrojů a aparatury to dnes mají začínající kapely lepší.

Kuba: Já myslím, že s tím proražením je to pořád stejné. Kdo má co nabídnout a je dostatečně vytrvalý, ten nakonec prorazí. A ty nástroje a aparatura? My jsme taky měli lepší možnosti, než kapely, co začínaly v devadesátých letech nebo dokonce ještě před revolucí.

Jak dlouho to prorážení trvalo vám? Šlo to jako po másle?

Petr: To bych zrovna neřekl. Vystupovat jsme sice začali po druhé zkoušce, ale deset let jsme hráli, jak se říká, za pivo a párek. Postupně na nás ale začalo chodit čím dál tím víc lidí, sály, v nichž jsme hráli, byly stále větší… Skutečný zlom nastal, když nám bylo asi patnáct.

Kuba: Pamatuju doby, kdy o nás pořadatelé velkých fesťáků nechtěli ani slyšet. Pak nás na pódium milostivě pustili v poledne atd. Než jsme dosáhli časů, vyčleněných pro hlavní aktéry, tak to fakt trvalo. A asi před šesti roky to dospělo do fáze, kdy zaplníme Forum Karlín nebo O2 Arénu.

Vaše aktuální turné se jmenuje Návrat ke kořenům, aneb Oldschool Tour. Co byste k němu řekli?

Kuba: Chtěli jsme se zase jednou vrátit do kulturáků, které patří k našim začátkům. Hraní v nich nás moc bavilo a rádi bychom to zažili znovu. Kontakt s publikem je tam nesrovnatelně užší než v nějaké hale nebo na festivalu. Když chci v kulturáku skočit do lidí, tak do nich prostě skočím. Jsou ode mě na dva metry. Hlasití budeme určitě pořád dost, ale například pyrotechniku vynecháme. V kulturácích z bezpečnostních důvodů ani použít nejde. Říkáme si, ať lidi vidí, že to umíme i bez toho. Pojedeme jenom na naši energii, ale show to bude, to se spolehněte.

Předkapelou na turné bude formace Selfish…

Kuba: Ano. Jsou to kluci o několik málo let starší než my. V době, kdy jsme začínali, byli našimi oblíbenci. V oblasti punk rocku jsme je brali jako nejlepší. Já si tehdy představoval, jak jim děláme předkapelu. A když jsme začali plánovat tohle turné, navrhl jsem, abychom jako předskokany vzali právě je.

Oni se kvůli tomu dali znovu dohromady, že?

Kuba: Přesně tak. Po deseti letech. Třeba to pro ně bude impulz k dalšímu pokračování v činnosti. A ještě něco bych k turné řekl. Vždycky mi vadilo, že když dohrajeme, rozsvítí se světla a rozpumpovaní lidi jdou na nejbližší diskotéku. Tentokrát to bude jiné. Zaangažovali jsme DJ Vláďu Švece, který bude po koncertu pouštět staré pecky a večer dotáhne do konce. Je skvělej, pařili jsme na něj už před dvaceti lety.

Turné zahájíte 14. října doma v Kutné Hoře a hlavní koncert bude 22. listopadu v pražské Lucerně. Koncertů je celkem deset. Kde zahrajete v jižních Čechách?

Petr: V Českých Budějovicích, v Táboře a v KC Jitka tady v Jindřichově Hradci.

Jak to máte během koncertů s alkoholem? Držíte tzv. suchý zákon?

Kuba: Suchý zákon jsme nikdy nedrželi a na naši produkci to negativní vliv nemělo. Alkohol se pil dokonce dost, ale dnes to už neplatí. Už nám není dvacet, a co jsme měli v životě vypít, už jsme asi vypili.

Petr: V maléru nebo na záchytce jsme nekončívali. (smích) Užívat si je v pořádku, ale musí být nastavena nějaká pravidla. Pravda je, že s panáčkem a pivkem se často hraje tak nějak líp.

Kapela Mandrage v roce 2020 dojela na drogový problém frontmana. Vás takové trable nikdy nepostihly?

Kuba: Kromě bubeníka jsme na tom svého času frčeli všichni, ale nepříjemnosti jsme s tím neměli. A nikdo si taky nikdy nic nepíchal. Pokud některý z nás začal ujíždět nebezpečným směrem, ostatní ho rychle srovnali. Tohle období je ale každopádně dávno za námi.

Živíte se prací, která vás baví, ale přesto… Nemáte toho někdy dost?

Petr: To víte, že se únava někdy dostaví. Bývaly doby, kdy jsme dělali 150 koncertů ročně, a jedna sezóna střídala druhou. Ale člověk si na ten zápřah zvykne. Nehledě na to, že ta naše republika je v podstatě směšně malá a odevšad se dá v pohodě dojet domů. Myslím, že když řeknu, že bychom svou práci za žádnou jinou neměnili, budu mluvit za všechny.

- Sváťa Doseděl -