...další články

Sandra Pogodová exkluzivně pro Žurnál.

Jak dlouho už pořad Sirény na cestách děláte?

S. Pogodová: Letos v září to byly dva roky. A snad to ještě nějaký čas vydrží.

Co je vlastně obsahem?

S. Pogodová: Jde o klasickou talk show. Vyprávíme během ní legrační příběhy a historky, občas něco zazpíváme, předčítáme úryvky z našich autorských knížek… Je to takové pestré.

Jak to spolu třem holkám funguje?

S. Pogodová: Skvěle! Říká se, že dvě, natož tři ženské spolu nevydrží, jenže my už jsme starý brécy, vůbec spolu nesoutěžíme a naopak se krásně se doplňujeme. Ideální parta.

S tímto pořadem jste začínaly v rádiu, ale váš humor byl prý pro rádio až moc drsný.

S. Pogodová: Jo. Produkční Českého rozhlasu, dvojky, měli asi představu, že námi vysílání kapku okoření, jenže evidentně neměli tušení, jaké neřízené střely si do studia pouští. Fajn ale bylo, že nás tři dali dohromady. A když jsem si uvědomila náš potenciál, řekla jsem: „Holky, v rádiu nás nechtějí, tak vyrazíme mezi lidi naživo!“ Na Český rozhlas jsme prostě byly příliš těžký kalibr.

Jedná se převážně o improvizaci?

S. Pogodová: Naše show má pochopitelně pevné body. Písničky, některé historky atp., ovšem improvizace je tam spousta. Komentujeme kupříkladu aktuální oblečení některé z nás, něco pozoruhodného, co se ten den doma či ve světě událo, reagujeme na odezvu z hlediště… Ale směřujeme to k oněm pevným bodům. Nicméně musíme brát v potaz, že v některém městě už jsme byly, a i zakotvené historky musíme tudíž obměnit. Jak známo, opakovaný vtip vtipem být přestává.

Verbální komik Lukáš Pavlásek mi řekl, že při stand-up vystoupení je největší peklo, když udělá fór a lidi se nesmějí. Stalo se to někdy Sirénám?

S. Pogodová: To sice ne, ale už se nám přihodilo, že jsme přijeli někam, kde se lidi neuměli smát nahlas. Jako kdyby jim to přišlo nemístné. Usmívají se, občas se uchechtnou, ale smíchy neřvou. Jenže tím se nesmíme nechat vykolejit. Při následné autogramiádě pak totiž slyšíme, jak jsme byly skvělé a jak se lidi náramně bavili.

Váš tatínek Richard Pogoda se věnoval divadlu ve vaší rodné Olomouci, je to skladatel, pianista, herec a zpěvák, maminka také zpívala, dědeček Rudolf Pogoda byl inspektor kultury… Kumšt byl pro vás jasná profesní volba?

S. Pogodová: Asi jo. V naší rodině byli kumštýři, kam člověk kouknul, a já se ráda předváděla už od mala.

Ve čtrnácti letech jste šla na Pražskou konzervatoř a ocitla se mimo dohled rodičů a ve víru velkoměsta. Jaké to bylo?

S. Pogodová: Úžasné. Už jen proto, že jsem do Prahy přišla v září 1989. Pak nastal listopad a všechno bylo najednou úplně jinak. Svoboda! Uvolnění! Jsem šťastná, že jsem devadesátky zažila právě na konzervatoři.

Když vám bylo třiadvacet, odletěla jste na delší čas do Spojených států, do New Yorku. Co jste tam dělala?

S. Pogodová: Chtěla jsem se do Ameriky dostat legálně, aby mě obratem neposlali zpátky, a v podstatě jedinou možností bylo letět tam coby au-pair a starat se o děti v tamní rodině. Akorát jsem si dala požadavek, že chci konkrétně do New York City a do rodiny umělecké. Chtěla jsem s dětmi chodit do galerií, do divadel, na koncerty… Na optimální umístění jsem čekala bezmála rok, ale vyplatilo se mi to.

Po roce jste se vrátila domů. Je život v Americe náročný? Pro našince?

S. Pogodová: Ano. A život v New Yorku je náročný obzvlášť. Američani mají totiž úplně jiný žebříček hodnot než my a mají nesrovnatelně vyšší sebevědomí. Pobyt tam byla pro mě vážně velká škola. Že jsem tam vycestovala, je jedna z nejlepších věcí, co jsem pro sebe udělala.

Doma jste pokračovala v herectví. V ostravském divadle Aréna a v pražských divadlech Bez zábradlí, Fantastika, U hasičů a v dalších. Máte dnes někde domovskou scénu?

S. Pogodová: Nemám. Herectví vlastně pomalu opouštím. Začala jsem se věnovat spirituální činnosti, která herectví postupně vytěsňuje. Jezdím po světě a beru lidi na různé semináře. Na Srí Lanku, do Indie, do egyptské části Sahary, na Bali…

Čtyři roky jste zpívala v legendárním muzikálu Jesus Christ Superstar. Jak vám tento žánr vyhovoval?

S. Pogodová: Bylo to v devadesátých letech a můžu říct, že to bylo neskutečné. Šlo o zlatou éru tohoto muzikálu a jsem moc ráda, že jsem toho mohla být součástí. Zpívala jsem od raného dětství, a myslím, že jsem lepší zpěvačka než herečka. Muzikál je pro mě žánr zcela ideální. Navíc v tomto případě ta jeho rocková forma… Paráda.

Samostatnou kapitolou je vaše herectví filmové a televizní. Malá, ale zapamatovatelná role ve filmu Kamarád do deště 2 byla vaše první?

S. Pogodová: Ano. Bylo mi tehdy sedmnáct. (smích) Hrála jsem tam zoufalou obdivovatelku Sagvana Tofiho.

Zabodovala jste rolí ve filmu Zdeňka Trošky Doktor od jezera hrochů. Herci si tohoto režiséra vesměs nemůžou vynachválit. Jak se s ním pracovalo vám?

S. Pogodová: Bylo to jedno z nejlepších natáčení, co jsem zažila. Zdeněk je klasický filmař ze staré školy, přesně ví, co chce a umí toho dosáhnout v naprosté kolektivní pohodě. A co se štábu týče, obklopuje se skutečnými profesionály. A oni s ním chtějí pracovat právě kvůli té pohodě.

Vyskytla jste se i v řadě televizních seriálů a v komediálním seriálu Helena jste dokonce ztvárnila hlavní roli. Považujete to za velký úspěch?

S. Pogodová: Považuju. A jsem vděčná za to, že jsem si mohla vyzkoušet jaké to je mít hlavní roli. Je to totiž něco úplně jiného než role vedlejší, byť i významná. Hlavní role je obrovská zodpovědnost a obnáší velký tlak. Svým kolegům, kteří jsou do hlavních rolí obsazováni pravidelně, se hluboce klaním.

Dočetl jsem se, že vyznáváte zdravý životní styl. Můžete to upřesnit?

S. Pogodová: Určitě nejde pouze o stravu a pohyb. Nestarám se jen o to, abych měla zdravé tělo, dbám i na to, abych měla zdravou duši. Zkrátka se snažím být v pohodě. Dělám už jen práci, která mě baví a naplňuje a dělám ji s lidmi, s nimiž chci trávit čas a se kterými je mi dobře. Což dřív nešlo. Když si herec buduje kariéru, musí brát i nabídky, které mu z nějakého důvodu tak úplně nevoní. Navíc, do třiceti jsem pařila první ligu, tak se teď tělu odvděčuju za to, že to přežilo. (smích)

V roce 2019 a 2021 jste spolu s tátou vydala knížky a Hoď se do pogody a Buď v pogodě. Jedná se o autobiografie?

S. Pogodová: V podstatě ano. Příběhy v těch knížkách se opravdu staly. Některé jsem napsala já, jiné táta, takže ne že bychom psali každou povídku společně, je to prokombinované. Něco se přihodilo nám osobně, něco naší rodině, našim kamarádům a známým, jsou tam příběhy z hereckého světa… A všechny ty kousky mají jedno společné, mají čtenáře rozesmát. S tátou milujeme knížky, u kterých se chechtáme nahlas. Smích je totiž léčivý a život prodlužující.

Kdy jste se cítila nejsvobodnější? V devadesátkách?

S. Pogodová: V devadesátkách jsem se cítila svobodná, ale nejsvobodnější se cítím být teď. Konečně jsem se vyvázala ze všech divadelních angažmá a dělám jenom to, co dělat chci.

Máte čas sledovat politiku?

S. Pogodová: Ano. Dřív jsem politiku sledovala v televizi, ale během covidu jsem mainstream víceméně opustila a přešla na média alternativní. To, co jelo v mainstreamu, mi totiž vůbec nesedělo. A od té doby si o oficiálním mediálním zpravodajství nedělám žádné iluze. Přestala jsem je sledovat úplně. Mainstream se snaží jen o to, abychom nevěnovali pozornost věcem, které jsou skutečně podstatné, a jeho sledování je ztráta času. Je to vymývárna mozků.

Řekla jste, že nejsvobodnější se cítíte být teď. Nemáte ale pocit, že se plíživě vrací doba, kdy se lidi o ledasčem báli mluvit?

S. Pogodová: Ano, ten pocit bohužel mám. Domnívám se, že cenzura je v současné době opět velice silná. A vytratilo se umění debatovat. Konstruktivně debatovat. Dostali jsme se do fáze, kdy jakmile nemáte stejný názor jako vládní garnitura, stejný názor, jenž hlásá mainstream, jste okamžitě dehonestován a označen jako dezinformátor, dezolát a bůhví co ještě. V tomto ohledu naše svoboda pokulhává.

Když se v této souvislosti vrátím k Sirénám na cestách a ke stylu vašeho humoru, jak se vypořádáváte se současnou hyperkorektností? Nemáte s ní problémy?

S. Pogodová: Víte, na nás chodí střední generace a lidi ještě starší. Oni vyrůstali a žili v tom, v čem my. Chápou, že smysl pro humor je jeden z největších božích darů, a jestliže budeme podělaní a korektní až se z toho potentočkujeme, humor zmizí a nebude to tady k žití. Vidíme, že v hledišti sedí lidi, kteří mají nadhled a blbosti, jako je korektnost humoru, fakt neřeší.

Vyzařujete silnou pozitivní energii. Kde ji naopak získáváte?

S. Pogodová: Já miluju život. To mě dobíjí. Život je obrovský dar, ať se děje, co se děje. Jsem fascinována tím, že tady můžu používat svých pět smyslů, možná i víc, že tady prostě můžu být. A energii mi samozřejmě dává i publikum. Všichni jsme lidské bytosti, jsme společenští a kontaktní. A když se podaří energeticky propojit jeviště s hledištěm, je to nádhera a radost největší.

- Sváťa Doseděl -