...další články

Saša Rašilov exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste tady s polskou hrou Lov na losa, která spojuje humor s hororem. O čem to je?

S. Rašilov: O rodinných vztazích. Na první pohled nejsou až tak extravagantní, ale brzy se ukáže, že i ve zdánlivě obyčejné rodině se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Děj začíná nevinnou žádostí o ruku a postupně přechází v poměrně fantasmagorickou zápletku, která je ale zároveň pochopitelná a velmi zábavná a vtipná. Žádná strašidla nečekejte.

Vaše rodina je úzce spjata s filmem. Váš děda byl slavný Saša Rašilov, známý z filmů pro pamětníky, otec, taky Saša, byl kameraman a herectví se úspěšně věnuje i váš bratr Václav a vlastně i jedna z vašich dcer, Antonie. Je to náhoda, osud, nebo jak?

S. Rašilov: V podstatě je to osud. Ona tahle profese je jaksi nakažlivá. Navíc rodiče-herci své děti často vedou k tomu, aby se vydaly v jejich šlépějích, a programově je k tomu směřují. Jsou samozřejmě i tací, kteří své děti od herectví spíše odrazují. Naše rodina je zjevně ten první případ. Musím ale dodat, že v této branži hraje velkou roli i síla okamžiku a štěstí.

Vy jste se svým profesním osudem spokojen?

S. Rašilov: Nesmírně spokojen. Samo to však nepřišlo a díky svým rodinným předkům jsem žádnou protekci ani větší jistotu neměl. V podstatě jsem to měl naopak těžší. Měl jsem vůči nim pocit závazku a pocit, že nesmím zklamat a musím něco dokázat. Z konzervatoře jsem proto pokračoval na DAMU a opravdu se snažil.

Vysoko položená laťka…

S. Rašilov: Přesně tak.

Děda byl vlastním jménem Wenzel Rasch von Hessen. Takže jste ze šlechtického rodu?

S. Rašilov: Obávám se, že se jedná spíš o záležitost, patřící k dědovým četným mystifikacím, ale na druhou stranu je pravda, že po ověření této informace se nikdo z naší rodiny nepídil. Mě osobně to vlastně nezajímá vůbec.

Narodil jste se v pražské Zbraslavi a taky jste tam vyrůstal. Dům tu koupil už děda, že?

S. Rašilov: Ano, koupil ho ve třicátých letech minulého století. Tou dobou se jemu podobní lidé usazovali v atraktivních lokalitách mimo rušnou Prahu, ale přitom v její bezprostřední blízkosti. Na Barrandově, na Vinohradech a třeba i právě na Zbraslavi, kterou tehdy od Prahy dělila topolová alej, táhnoucí se podél dostihového závodiště ve Velké Chuchli. Tenkrát ještě Vltava nebyla zregulována a ve Zbraslavi byla ve vysokých holínkách broditelná. A děda se tam zašil a nikým nerušen rybařil.

Takže Zbraslav byla ještě spíš vesnice…

S. Rašilov: No jistě! Zbraslav se k Praze připojila jako jedna z posledních vesnic. Oficiálně se tak stalo až někdy v sedmdesátých letech. Děda koupil dům na vsi.

Do tohoto domu jste se s rodinou po čase vrátil. Odkud vlastně?

S. Rašilov: Udělal jsem takové kolečko. Po odstěhování ze Zbraslavi jsem dlouho žil v centru Prahy a pak se na několik let stala mým domovem naše chalupa na Vysočině. Dcery si to tam totiž zamilovaly. Po čase zase nastal návrat do Prahy, konkrétně na Vinohrady, a jednoho dne jsem se rozhodl pro návrat do rodného domu ve Zbraslavi, kde teď žiju už devátým rokem.

Bydlíte zde spolu s rodinou bratra a s maminkou. Jak to funguje?

S. Rašilov: Skvěle. Řekl bych, že takové rodinné soužití převáží jakékoli malichernosti s ním spojené. Podotýkám ale, že dům je velký a my žijeme ve zcela oddělených domácnostech, takže se soukromím problém opravdu není. K domu patří rozlehlá zahrada a ta nás taky hezky stmeluje. Žádná dramata se v rodině nekonají, a pokud by přece jen k něčemu došlo, určitě bychom to společně zvládli. Stojí to totiž za to.

Váš dům se nachází v Rašilově ulici, že?

S. Rašilov: Ano. Když byla Zbraslav připojena k Praze, došlo k přejmenování některých ulic, aby v rozšířeném hlavním městě nebyly dvě téhož názvu. Naše krátká ulice se jmenovala tuším Pod kapličkou, nebo tak nějak, a protože v Praze už jedna ulice toho názvu byla, stala se z ní ulice Rašilova. Po dědovi.

Poměrně nedávno jste se stal dědou i vy. Jak se v této roli cítíte?

S. Rašilov: Náramně! A můžu prozradit, že velmi brzy už budu děda dvojnásobný.

Máte čtyři dcery. Uvítal jste, že první vnouče je kluk?

S. Rašilov: Ale ano. Asi už bylo načase, aby do rodiny přibyl chlap. (smích) Uvidíme, co se povede teď napodruhé. Už se moc těším.

Filmovou dráhu jste zahájil v roce 1993 Šakalími lety. Nicméně, není to tak, že filmem, který vás skutečně dostal do povědomí diváků, byli o sedm let později Samotáři?

S. Rašilov: Mým úplně prvním kino-filmem byl historický film Řád mladého talentovaného režiséra Petra Hviždě, jenž vzešel z komunity amatérských filmařů, kteří ještě za komunistů vyráběli filmy v naprosto šílených podmínkách, ale tyto filmy byly přitom nezřídka skvělé. Je ale pravda, že do širokého diváckého povědomí jsem se dostal díky Samotářům.

Na kontě máte i řadu rolí seriálových. Které si z nějakého důvodu obzvlášť považujete?

S. Rašilov: Víte, já si považuju každé role. Z těch významnějších seriálových můžu jmenovat Život na zámku, Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy, Modrý kód nebo třeba kriminálku Temný kraj. Úžasné bylo pokračování Nemocnice na kraji města, kde jsem se najednou potkal se skutečnou hereckou i režisérskou elitou, to byl zážitek. Jako kdybych se ocitnul v pohádce.

Mnozí vaši kolegové konstatují, že v době, kdy byla kvůli covidu uzavřena divadla, je televizní seriály de facto zachránily. Byl to i váš případ?

S. Rašilov: Ne, můj případ to nebyl. Díky tomu, že jsem od školy věrný stálému divadelnímu angažmá, jsem měl výhodu, že i když se nemohlo hrát, základní plat mi šel. Kolegové tzv. na volné noze to měli horší, to je jisté.

Jste i žádaný dabér. S dabováním jste začal hlasem Disneyho Mickey Mouse, je to tak?

S. Rašilov: Mickey Mouse můj první dabing sice nebyl, ale byl tenkrát asi nejvýraznější. S kresleným myšákem jsme spolu pár let vydrželi. Fakt je, že co se učitelů dabingu týče, měl jsem štěstí na jedny z nejlepších. Mám dojem, že dnes už se takové školy a takových základů dostane jen málokomu.

O tom, že kvalita českého dabingu poněkud upadla, se hovoří už dlouho.

S. Rašilov: Protože se žádá hodně muziky za stále míň peněz. Ekonomické tlaky tuto profesi poněkud devalvovaly.

Daboval jste i postavu Obi-Wan Kenobiho ze Star Wars. To byla docela pocta, ne?

S. Rašilov: Samozřejmě. (smích) Star Wars jsou už desítky let pojem a já si účasti v nich moc cením.

Zhruba před rokem jste se účastnil hvězdného speciálu vědomostní soutěže Na lovu, kde váš herecký tým vyhrál. V případě hvězdných speciálů jde sice hlavně o zábavu, ale přesto, nebyl jste při duelu s vševědoucí dámou nervózní?

S. Rašilov: Nervózní? Děsně! Hlavně proto, že výhra měla putovat na charitu a já měl pocit, že vyhrát je v tomto případě fakt důležité. Vybojovali jsme tehdy desítky tisíc korun. Svůj podíl jsem věnoval dětské nadaci KlaPeto, s níž spolupracuji už delší čas. Něco vám řeknu, a nejsou to kecy. Když takhle někoho podaruju, zažívám mnohem větší radost, než když něco dostanu sám. Chápu, že to působí jako fráze, ale fráze to není.

Jak jsem zjistil, máme společného koníčka, sbíráme vinylové desky. Kolik toho máte?

S. Rašilov: Spočítáno to nemám, ale dost. Některé desky mám už od dětství. Mám je uloženy v policích nad sebou, ale kdybych je dal do jedné řady, viděl bych to tak na metr. Zajímavé je, že během času sice přibyla nová média, cédéčka a mp3, ale fajnšmekři vám nakonec řeknou, že vinyl je stejně nejlepší. A já s nimi souhlasím.

Jste všeobecně staromilec? Stará muzika, staré filmy a staré časy vůbec…

S. Rašilov: To zase ne. Popravdě řečeno, retro moc nemusím.

A co ještě nemusíte? Je něco, co vás dokáže vytočit?

S. Rašilov: Co? Stačí si pustit televizi a člověk je vytočený hned, ne? Současná politická kultura je otřesná. Měla by se alespoň vrátit na úroveň, na níž už kdysi dávno byla. Jsem starý havlovec z tzv. pražské kavárny a vůbec se za to nestydím. Národní divadlo bychom dotovat měli, ale dotovat divadlo, které se odehrává v parlamentu? To ne. Třeba desetihodinové obstrukce za naše peníze mě do vrtule dostanou celkem spolehlivě.

Prázdniny začaly. Můžete čtenáře inspirovat? Kam vyrazíte?

S. Rašilov: Předpokládám, že pojedeme k moři a s partou přátel vyrazím na výšlap. Oni každý rok vyberou nějakou tuzemskou řeku a vydají se pěšky podél ní. Takovouto dovolenou můžu doporučit. Jdete po břehu, řeka šumí, vy se kocháte a zjišťujete, že toho na světě vlastně až tak moc nepotřebujete.

- Sváťa Doseděl -