Šikana zaměstnanců České pošty?

O praktikách České pošty už toho bylo napsáno hodně a na toto téma běží čilá diskuse i na internetu. Letos v březnu zde přibyl například následující příspěvek (kráceno). Je to normální šikana zaměstnanců. Dvě kolegyně, skončily z psychických důvodů na dlouhodobé nemocenské a následně z pošty odešly. Já o tom uvažuju také. Plat necelých 10.000 korun mínus pravidelně krácená výkonová mzda za neplnění prodeje aliančních produktů (například pojistné smlouvy, stavební spoření, důchodové připojištění, půjčky, nové účty atp. pozn. red.). Denně odpracovávám v průměru dvě až tři hodiny navíc, samozřejmě zadarmo. Na proplácení přesčasů nemají zaměstnanci pošty nárok. Pokud se pošťákovi náhodou podaří prodat produkt některého z aliančních partnerů, dočká se odměny v řádu desítek korun. Postih v případě, že se mu toto nepodaří, je ale v řádu stovek korun. A plat je nám krácen každý měsíc, neboť plán prodeje produktů je postupně navyšován a lidé na pojistky a podobné záležitosti peníze opravdu nemají. Dostáváme rady, ať lidem dáme peníze na první vklad ze svého. Já to udělala, ale plat mi byl stejně pokrácen, jelikož jsem nesplnila celý plán. Také nám radí, abychom někomu zrušili účet a hned mu založili nový, nebo abychom založili nový účet sami sobě. V naší rodině už máme účtů pět a bylo mi doporučeno, ať založím šestý.

Někomu to možná může připadat normální. Pro úplnost dodejme, že výše zmíněnými aliančními partnery České pošty jsou Poštovní spořitelna (Era), Česká pojišťovna, Českomoravská stavební spořitelna, Raiffeisen stavební spořitelna, Sazka, Home Credit, Western Union a Všeobecná zdravotní pojišťovna. Česká pošta tedy těmto privátním subjektům poskytuje nejrozsáhlejší prodejní síť v zemi a také tisíce obchodních zástupců v pošťáckých uniformách, kteří mají i tu výhodu, že pro ně pracují prakticky zadarmo. Nic jiného jim totiž většinou nezbývá. Výplatu, byť bídnou, potřebují a fronta na úřadu práce je dlouhá.

Až šest kilo v brašně

Výše popsané skutečnosti potvrzuje i poštovní doručovatelka z jedné jindřichohradecké pobočky České pošty. Na této poště pracuje necelá dvacítka doručovatelek, jejichž rajón tvoří část Jindřichova Hradce a několik vesnic v jeho okolí.

„Pracovní den začíná v šest ráno,“ říká doručovatelka, která si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenována. „Poštu třídíme podle částí města a podle vesnic a dále podle čísel popisných, to abychom se během doručování nemuseli vracet. Když pak připravíme balíky, rekomanda, letáky, noviny a další věci, co se ten den roznáší, vyrážíme do terénu.

Náš náklad, který nezřídka váží i šest kilogramů, nosíme na ruce nebo v brašně a nemusím snad říkat, že se hezky proneseme. V rukách máme i menší balíky, auto vozí jen ty větší. Odpoledne, když se vrátíme na poštu, musíme ještě vyúčtovat peníze a domů se většinou dostaneme kolem šesté.“

Neprodáš? Zaplatíš!

A jak je tomu s prodejem aliančních produktů? „Je to tak,“ přikyvuje informátorka. „Poštovní doručovatelka musí s lidmi uzavírat pojistné smlouvy, smlouvy o stavebním spoření atp. Pokud tak neučiní, je jí z platu strženo až 3.000 korun. Když splní polovinu plánu, strhnou jí 1.500 korun atd. Chtějí po nás výkony jako po pojišťovácích, jenomže my jsme pošťáci a práce máme už tak nad hlavu. Plat poštovní doručovatelky se pohybuje mezi deseti a patnácti tisíci korunami čistého, a pokud kvůli neplnění plánu prodeje produktů přijde třeba o 2.000 korun, je to velmi znát. Druhá věc je, že většina klientů České pošty požaduje po poště poštovní služby a vnucování finančních produktů je obtěžuje. Lidi mají často naspěch a pošťačka je zdržuje s pojistkou. Vůbec přitom nejspíš netuší, že to ta paní má nařízeno shora a dělat to musí.“

Pauza na oběd?

Nereálný luxus!

Dalším neveselým aspektem práce poštovního doručovatele, respektive doručovatelky, je časový pres, ústící nevyhnutelně ve stres psychický.

„Mohu-li mluvit za sebe, mám práce tolik, že přes den nemám čas vůbec na nic jiného,“ posteskla si doručovatelka. „Nemám kdy si dojít na toaletu, nemám kdy se najíst, napít… Ani není kde. Jsem pořád na ulici a ve spěchu. Zhltnout pár soust mohu jedině během přejezdu mezi vesnicemi. Pravda, na oběd máme oficiálně půl hodiny, ale nikdo z nás tuhle pauzu nevyužívá. Na takovou dobu vysadit nemůžeme, půlhodina by nám chyběla. A toto všechno v kombinaci s fyzicky náročnou prací nedělá tělu právě dobře. Zavání to otročinou a já silně pochybuju o tom, že je tenhle stav v souladu se Zákoníkem práce. Mimochodem, tzv. dvanáctky nejsou žádnou výjimkou, ale na proplácení přesčasů pracovníci pošty nárok nemají. Za přesčasy si sice můžou vzít náhradní volno, jenže v praxi to udělat nemohou. Ze stejného důvodu, z jakého nevyužívají pauzu na oběd.“

Držet hubu, držet krok!

Ještě hůř než zaměstnanci pošty jsou na tom údajně brigádníci. Tito prý nemají nárok na dovolenou, na stravenky ani na pracovní ošacení. Brigádníci chodí v civilu, což znamená, že si za své peníze musí pořídit pevné nepromokavé boty, nepromokavou bundu, pokrývku hlavy… „Pošťačky v trvalém pracovním poměru to v tomto směru taky nemají nijak skvělé,“ připomíná roztrpčená doručovatelka. „Nárok na pracovní oděv sice mají, ale pokud ho opotřebují a zažádají si o nový, čekají na něj i půl roku. Stížnosti u vedoucího, nejen na nefungující ošatné, nemají smysl. Vedoucí má zase svého nadřízeného a má de facto svázané ruce. Chyba není ve vedoucích, chyba je v systému. Jenže když budu proti systému protestovat, nic nezměním a dosáhnu nejspíš jenom toho, že se ze mě stane nezaměstnaná. Na poště to sice za moc nestojí, ale práce to je. Takže jak se říká: držet hubu, držet krok. Sama nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“

Příliš důvodů k veselosti pracovníci České pošty asi nemají. A není divu. Fyzicky namáhavá práce, hmotná odpovědnost, stres, velká vytíženost, časová náročnost, nevalné finanční ohodnocení a beznaděj. Tedy nic pozitivního. Smutné je, že konkrétně na Jindřichohradecku vypadá trh práce tak, jak vypadá, a do kouta zahnaný našinec proto nakonec musí sklopit uši a přijmout i bídně placené otroctví.

- Svatopluk Doseděl -