...další články

Simona Stašová: Radost a smích jsou pilíře lidského života. Mého taktéž

Doba není právě veselá. Ceny všeho letí nahoru a pořadatelé kulturních akcí do budoucnosti příliš optimisticky nehledí. Je divadelní branže v ohrožení?

S. Stašová: Chápu, že kultura je zbytná. Člověk se potřebuje především najíst a být v teple, teprve pak může myslet na zábavu. Ale o divadlo se přesto nebojím. Je to živý organismus, který televize ani kino nenahradí. Divadlo je tady od antiky a zatím přežilo všechno. A všechno taky přežije. Je ale jisté, že herci musí divákům za jejich peníze předkládat kvalitní věci. Já si takové každopádně vybírám. Je dobře, když lidi mají po představení potřebu o něm mluvit, když je obsah hry nějak zasáhne a nutí je přemýšlet.

Dnes jste tu s činoherní klasikou Na Zlatém jezeře, to je jistě ten případ. Jedná se sice o komedii, ale obsahově hlubší…

S. Stašová: Ano. S humorem zde ukazujeme, jak přežít životní trable. Trable tří generací a trable partnerské. Diváci se smějí i slzí. Dostávají potravu pro zamyšlení. Takové komedie s přesahem mám ráda a užívám si je.

Současná doba komediím nahrává?

S. Stašová: Jistě. Lidi mají vlastních dramat dost a v divadle se chtějí smát. Když chtějí vidět tragédii, pustí si televizní zpravodajství. Já si je nepouštím. Hrdinové vůči druhým můžeme být jen do určité míry. Máme i svůj život, který chceme prožít. Přijde čas, kdy člověk přestane řešit, co se děje někde jinde, a mnohem víc se začne soustředit na to, co se děje v jeho rodině. Může to působit sobecky, ale není tomu tak. Je to naprosto přirozené. I samaritánství má své meze. Být solidární s cizími je v pořádku, ale musíme být solidární i sami se sebou. Už jsem dost stará na to, abych tohle mohla říct. Proto dávám lidem humor. Tím jim totiž dávám i naději. A naděje je nesmírně důležitá.

Před devíti lety jste mi řekla, že politiku sledujete jen povrchně. Změnilo se od té doby něco? Pod tlakem okolností?

S. Stašová: V podstatě ne. Samozřejmě vím, co se doma i ve světě děje, ale zpravodajství věnuju denně maximálně dvacet minut. V zájmu uchování duchovní rovnováhy. Nechci se nechat semlít. Ale nejde jen o politiku, jde o veškeré dění. Na začátku maléru člověk zprávy hltá, jenže postupně zjistí, že to jeho psychice nesvědčí a konzumaci negativních informací omezí. To byl případ covidu, teď je to případ Ukrajiny a příště to bude zase něco jiného. Nabouranou psychikou nikomu nepomůžu. A já pomáhat chci. Z jeviště a vší silou.

V roce 2007 jste získala cenu Thálie za postavu Evy Mearové ve hře Drobečky z perníku a vloni jste dostala cenu od Společnosti Vlasty Buriana. Co pro vás ta ocenění znamenají?

S. Stašová: Je to krásné. Je to radost. Třešínka na dortu. Těmto oceněním předcházelo obrovské úsilí a zjištění, že si mého nasazení někdo všiml a rozhodl se na ně upozornit, je velice příjemné. Na druhou stranu, kdybych ty ceny nedostala, hrála bych pořád stejně. Abych tak řekla, z metálů neomdlévám.

Cenu od Společnosti Vlasty Buriana získala před časem i vaše maminka Jiřina Bohdalová, že ano?

S. Stašová: Ano. Že jsme ji dostaly obě, je krásné.

Zahrály jste si někdy společně?

S. Stašová: V Divadle Na Jezerce jsme spolu hrály tuším pět let. V Paní plukovníkové a v Láskách paní Katty. Společně jsme si zahrály i v jedné pohádce. Hrát s maminkou je příjemné a velmi inspirující. Pokaždé jsem ji sledovala z portálu, když byla na jevišti s někým jiným, a hltala jsem její profesionalitu. Máma je pro mě vzorem toho, jak se má herec soustředit, aby podal nejlepší výkon. Ani dnes ve svých jednadevadesáti letech nic neošidí, a to je pro mě ponaučení.

Měla jste v počátcích své kariéry pocit, že musíte vystoupit ze stínu slavné maminky?

S. Stašová: Na začátku asi ano. Cítila jsem to tak ještě na škole. Když mi říkali: „Tak ty seš dcera Bohdalky? No tak se ukaž.“ Ale když mi teď někdo řekne, že máme podobná gesta a že ji něčím připomínám, jsem na to hrdá.

Pocítila jste i nějakou protekci?

S. Stašová: Když jste dítě úspěšné herečky a jdete v jejích stopách, je na vás strašně vidět. Lidé vás sledují a jsou plni očekávání. Klade to na vás velké nároky. Máma za mě nikdy neorodovala, ale prostě byla. Snažila jsem se neudělat jí ostudu a tvrdě jsem na sobě pracovala. S rolemi mi na začátku pomáhala. Doma jsem jí předvedla, jak já jsem si to představovala a ona mě zkorigovala a dodala mi nápady. Jsem jí za to vděčná. Pomohla mi k hereckému růstu. Děkuju jí za to dodnes.

Hrála jste i ve filmových trhácích, ale slávu jste si vydobyla hlavně prací v divadle. Nemělo by to tak ale ve vaší branži být? Myslím brát divadlo jako základ práce a kariéry?

S. Stašová: Každý podle svého. Podívejte se, kolik je seriálů. A i hraním v nich se spousta herců poctivě živí. Hraní v seriálu a hraní v divadle jsou ale úplně odlišné disciplíny. Seriál potřebuje především civilního herce, který umí hrát sám sebe, což na jevišti vůbec nestačí. Tím však nechci říct, že jedno je lepší než druhé. Někteří herci se zkrátka hodí do divadla, jiní do televize či filmu. Já patřím do divadla. Film natočíte a tím váš výkon končí, s výsledkem už herec nic nenadělá.  Zatímco v divadle se učíte každou reprízou. Druhý den můžu své chyby opravit, a to mě strašně baví.

Zásadní moment ve vaší kariéře přesto představoval film. Samozřejmě Pelíšky…

S. Stašová: Takhle bych to neformulovala. Spíš bych řekla, že si mě v tu chvíli všimli filmoví režiséři. Pelíšky mě posunuly do filmové první ligy. V divadle či dabingu jsem do té doby šla z role do role, ale po Pelíšcích jsem začala dostávat i role filmové.

Řekla jste: „Divadlo je živý maso, tam jdete na kořen, na nerv, jinak se ničeho nedoberete.“ Znamená to, že buď hrát naplno, nebo raději vůbec?

S. Stašová: Chce-li divadelní herec předat nějakou emoci, musí svou roli prožít. Pokud ji prožije, prožijí ji i diváci. A o to jde. Nejdůležitější je být poctivý. Ono to ale platí pro každé povolání. Buď je dělejte pořádně, nebo je nedělejte vůbec a věnujte se něčemu jinému.

Kritika o vás napsala, že zejména v tragikomických rolích podáváte výkony, k nimž mnohé vaše kolegyně s úctou vzhlížejí. Víte o tom?

S. Stašová: Ne, nevím, ale je to hezké. Pochvala udělá radost každému.

Hra Shirley Valentine už má stovky repríz. Jaké to je? Hrát takhle dlouho jednu roli? Není to vyčerpávající? Nebo dokonce řehole?

S. Stašová: Těch repríz už bude osm set, tu hru hraju čtrnáct roků. Role je to vyčerpávající, ale já ji miluju a každou reprízu si užívám. Dnes bych řekla, že Shirley Valentine a Simona Stašová jsou jedna osoba. Přijala jsem její myšlenky a jí dala své city i názory na život a svět. Ona jsem já.

Relativně nedávno jste s Luckou Bílou otevřela Divadlo Lucie Bílé. Jak se to přihodilo?

S. Stašová: Lucie Bílá mě oslovila a já jsem šťastná, že tak učinila. Jedná se totiž o bývalé divadlo DISK, což bylo divadlo Divadelní fakulty múzických umění, v němž jsem na DAMU hrála celý rok ve svých absolventských představeních. Dnes zde hraju svůj repertoár a 4. prosince tu budu mít premiéru francouzské komedie Třináct u stolu, v níž účinkuju s kolegy Miroslavem Etzlerem a Simonou Postlerovou.

Přes váš nesporný úspěch jste se prý nechala slyšet, že kdybyste mohla volit znovu, na herectví byste se nedala. Je to pravda?

S. Stašová: Takhle… Ničeho nelituju a myslela jsem to trochu jinak. Tak, že kdybych se znovu narodila, zkusila bych úplně obyčejný život ženské se spoustou dětí, s chlapem, který by nás uživil, život na venkově, blízko přírodě a v klidu. To je moje představa o příštím životě.

Váš tatínek je autorem řady bonmotů. Například… Smích nic moc nevyřeší, ale naštve lidi kolem, takže stojí zato si ho užít. Nebo život bez radosti je jako cesta bez hostince. Podepíšete se pod ta moudra?

S. Stašová: Samozřejmě! A oba tyto výroky zazní v dnešním představení. Tátovy bonmoty do her aplikuji často, jsou totiž skvělé. Radost a smích jsou pilíře lidského života. Mého pochopitelně taktéž.

- Sváťa Doseděl -