01.05.2021
K široce diskutovanému kácení městských stromů ve Slavonicích se vyjádřil i starosta města Hynek...
01.05.2021
V minulém vydání jsme v rámci reportáže o prosincovém vandalském činu na hradeckém kostele sv....
01.05.2021
Napsal knížku s Milošem Zemanem, stříleli po něm sovětští vojáci, psal reportáže z Palachova pohřbu...
Publikováno: 01.05.2021
Napsal knížku s Milošem Zemanem, stříleli po něm sovětští vojáci, psal reportáže z Palachova pohřbu a zkoušel mluvit s mužem, který havaroval s Alexandrem Dubčekem. Spisovatel Jan Bauer (76), který má na svém kontě téměř 200 knih, vzpomíná, jaké to bylo živit se jako novinář v roce 1968 i 1989 i na to, jak se dostal k psaní historických detektivek. „Záviděl jsem knihy svému příteli Vlastovi Vondruškovi, ale neměl jsem v oblibě jeho hlavního hrdinu, jenž je takový ctnostný, nepijící a nesouložící tvor,“ říká Bauer s tím, že hrdinové jeho knížek jsou pravým opakem.
Jsi rozhodně nejproduktivnějším žijícím českým spisovatelem. Kolik knih už jsi napsal?
J. Bauer: Přesně 197. Možná, že už tento rok to budou dvě stovky. Špatně se to počítá, protože některé knížky, hlavně zpočátku, mi vycházely pod pseudonymem. Psal jsem například jako Felix Krumlowský. V Českém Krumlově jsem s rodiči bydlel a prožil tam mládí i první lásky. Město sice v té době nevypadalo tak atraktivně jako dnes, ale i tak mělo své kouzlo. Psal jsem i pod pseudonymy ženskými. Viola Slavíková nebo Anna Březinová. To je jméno mé vnučky. V té době jsem tvořil milostné historické romány a v nakladatelství usoudili, že coby ženě mi bude čtenář věřit víc.
Na to, že jsi spisovatelským rekordmanem, máš dokonce i papír…
J. Bauer: Ano, v roce 2017 jsem od pelhřimovské agentury Dobrý den získal certifikát o českém rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172.
A jak ses dostal k historickým detektivkám, jimiž sis získal tisíce čtenářů?
J. Bauer: Inspiroval mě můj přítel Vlasta Vondruška. Jeho knížky jsem mu prostě záviděl, ale neměl jsem v oblibě jeho hlavního hrdinu Oldřicha z Chlumu. Je to takový ctnostný, nepijící a nesouložící tvor. Tak jsem potřeboval vymyslet takové postavy, které budou živé a plné touhy po nějakém dobrodružství. A tak vznikl Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius, jehož jsem nakladatelům slíbil obnovit v nějaké nové řadě, královský soudce Melichar z Roupova a soudní písař Lukáš Trobl z Květnice.
Jakou máš novinku?
J. Bauer: Teď mi zrovna vyšla Královská štvanice ze série Případy královského soudce Melichara. A další knížku z této série píšu, jmenuje se Ztracený diadém.
Vystudoval jsi zemědělskou fakultu. Jak se z tebe stal novinář a spisovatel?
J. Bauer: Vždycky jsem chtěl studovat spíš žurnalistiku, lákala mě i divadelní režie nebo historie. Rodiče ale usoudili, že bude lepší, když budu studovat v Českých Budějovicích, nedaleko od domova. A tak jsem si vybral zemědělskou fakultu. Později jsem se stal redaktorem Zemědělských novin, takže to úplně mimo můj obor vlastně nebylo.
Pracoval jsi i v bulváru…
J. Bauer: Ano, byl jsem dokonce jedním ze zakládajících redaktorů Blesku. Petr Schönfeld, můj dlouholetý kolega v Zemědělských novinách, se stal jeho prvním šéfredaktorem a nalákal mě na představu barevného deníku se švýcarským kapitálem v zádech. Zároveň chtěl, abych sháněl další lidi do redakce. Jeho pozdějšího nástupce jsem koupil za tři rumy.
Za tři rumy?
J. Bauer: Skutečně. V redakčním bufetu jsem se tehdy potkal s básníkem Jaroslavem Holoubkem, který hledal práci. Mé nabídce se zprvu bránil, že to nepřipadá v úvahu, on básník a bulvár? A já se ho zeptal: „A rum si dáš?“ Po třetím panáku se mě zeptal: „Honzo, kam mám zavolat?“ A do roka se stal v Blesku šéfredaktorem. Takže ano, koupil jsem českého básníka do Blesku za tři rumy.
Coby novinář jsi se jistě setkal se zajímavými lidmi…
J. Bauer: To je pravda. S některými jsem napsal i knihy. Například s Milošem Zemanem, to byla Zpověď bývalého prognostika, nebo s herečkou Janou Nagyovou Byla jsem Arabela. Knižní rozhovor jsem dělal například i se známým kriminalistou policejním radou Miloslavem Dočekalem.
To on vyšetřoval vraždu dítěte, kterou spáchal muž, jenž se předtím dostal z vězení na Havlovu amnestii?
J. Bauer: Ano. Tenkrát se v jedné pražské nemocnici ztratilo novorozeně a kriminalisté zjistili, že v nemocnici nevědomky zaměstnali pedofila, který byl propuštěn na velkou amnestii počátkem roku 1990. Našli ho na ubytovně, mrtvé dítě měl schované pod postelí. Vím, že Havel tehdy přijal rodiče novorozeňátka, plakal s nimi, ale život dítěti samozřejmě vrátit nemohl. Tou dobou hrozně vzrostla zločinnost, protože z vězení pustili i lidi, které pouštět rozhodně neměli. Havel potřeboval před Západem ukázat, kolik tady bylo politických vězňů, že to nebylo pár desítek, že jich byly stovky. Chtěl se ukázat jako prezident svobody a demokracie. A tady mu to holt nevyšlo.
Také rok 1968 byl pro novináře jistě zajímavý…
J. Bauer: Já zrovna končil na fakultě a hned po promoci nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Ve svých článcích jsem samozřejmě chtěl co nejvíce podporovat demokratizaci. A 21. srpna mě poslali do Prahy na mimořádné zasedání Národního shromáždění. To byl asi můj největší novinářský zážitek, protože tehdy byly na nás upřeny zraky celého světa a já byl přímo u toho. Nic významnějšího jsem jako novinář už nikdy nezažil. V noci jsem se v jedné kanceláři krčil pod psacím stolem, na který dopadalo sklo z rozstříleného okna, a vyděšeně poslouchal střelbu ze sovětských samopalů. Byl jsem i na Palachově pohřbu a také o něm psal. V roce 1970 byla v Jihočeském krajském muzeu výstava o kontrarevoluci a já tam měl svoji vitrínku. Budějovice už pro mě nebyly bezpečné a já tedy unikl do Prahy a začal pracovat ve Večerní Praze.
Znal jsi se s bratrem generálního tajemníka komunistické strany Milouše Jakeše. Jaký byl?
J. Bauer: Jan Jakeš byl ředitelem Závodu elektrotepelných zařízení v Praze a byl to velice inteligentní a průbojný chlap. Zaměstnával skvělé odborníky, byť třeba politicky na tom nebyli nejlépe. K Miloušovi byl velmi kritický a tu kritiku říkal i jemu do očí. A když jsem se ho ptal, co Milouš na to, tak se smál a říkal, že se cuká. Kdysi jsme se potkali v jednom JZD na Mladoboleslavsku, kde měl předseda družstva v knihovně srolovanou tapiserii s podobiznou Klementa Gottwalda, kterou dostal za nějaké výsledky v obilovinách. On to ale vystavit nechtěl. A Jakešův bratr tapiserii rozbalil a povídá: „Jo, to znám, to mám na chalupě, ale jako rohožku před dveřmi.“ Když jsem se ho zeptal, jestli to Milouš viděl, tak prý ano. Prý se na to nenávistně díval a bratr mu poradil, že pokud mu to vadí, může to obrátit.
Už v minulosti jsme se spolu bavili o nejasnostech kolem tragické autonehody Alexandra Dubčeka…
J. Bauer: Hned po té havárii jsem jel za Dubčekovým řidičem do nemocnice v Humpolci. Seděl na posteli zády ke mně a odmítl se mnou mluvit. Primář mi sdělil, že původně byl velmi hovorný, ale pak za ním přijel z Prahy nějaký muž v obleku, cosi mu řekl a od té doby řidič zarputile mlčí. Tajemstvím je obestřena i aktovka, již měl mít Dubček u sebe a která po havárii zmizela. Těch záhad je víc, ale bez důkazu těžko spekulovat.
Jaké bylo tvé setkání s paní Mečiarovou?
J. Bauer: To bylo v červnu 1992. Margita Mečiarová je dětská neuroložka a já s ní dělal rozhovor v jedné bratislavské kavárně. Zapůsobila na mne velice příjemným dojmem. Rozhodně odmítala rozpad Československa a svému manželovi leccos zazlívala.
Nesetkával ses ale jen s politiky, nýbrž i s umělci. Jaký byl například Karel Gott?
J. Bauer: S Karlem Gottem jsem se potkal několikrát. Jedno letmé setkání se uskutečnilo v čínské restauraci v Praze-Holešovicích, v době, kdy jsem zrovna pracoval v Blesku. Šel jsem za ním s kolegou fotografem a Mistr tam seděl s jakousi dívčinou. Zajásali jsme nad úlovkem a zeptali se, jestli si je můžeme vyfotit do novin. A Karel na to: „Chlapci, já vás mám rád, ale tohle nedělejte. Já bych byl nerad, kdyby tady ta dáma z toho měla problémy. Víte co? Já vám pošlu dva koňaky a vy si mě nebudete všímat. Jako, že mě nevidíte.“ Tohle byl celý on, slušný, milý a vstřícný.
- Veronika Pohanková -
(redakčně upraveno)