...další články

Stanislav Beran: Říká se, že termín bývá nejlepší múza, u mě to neplatí.

Máš na kontě devět knih, ale prý jsi dlouho neměl rád, když se ti říkalo spisovatel. Proč?

S. Beran: To už je dávno. Nakladatelství Host, kde mi vyšla první prozaická knížka, dělalo svým titulům hodně artovou propagaci a dávalo najevo, že kdo u něj publikuje, je skutečný literát. Vydávali třeba díla Jana Balabána. Mě bylo tehdy třicet let a za spisovatele jsem se fakt nepovažoval a proti tomu označení se ohrazoval. Později jsem ale přijal logický názor, že kdo píše knížky a vydává je, spisovatel prostě je.

Co psaní jako obživa?

S. Beran: Jsem rád, že jsem se na to nedal. Svou nechuť živit se psaním cítím po letech ještě intenzivněji. Každé zaměstnání se časem stane rutinou a já nechci, aby se mi to přihodilo se psaním. Píšu, protože mě to baví, a tak to zůstane. Nemám zájem psát proto, abych vydělal peníze na zaplacení složenek. Je to moc zavazující a jistota potřebného příjmu je zde z mého pohledu nedostatečná. Zejména, když mám rodinu.

Kam by ses žánrově zařadil?

S. Beran: Převážně jsem vnímán jako povídkář, ale napsal jsem i romány, které lze nejspíš zařadit do škatulky realistická próza se sociálně-historickým přesahem. S historií pracuju skoro vždycky, ale stěžejním tématem mých knih není.

Kdo bývá tvůj první kritik?

S. Beran: Zástupce šéfredaktora vydavatelství Host Martin Stöhr, který je opravdu přísný a nic mi neodpustí. Než však rukopis do redakce pošlu, přečte si ho moje partnerka nebo můj velmi kritický kamarád z Jihočeské televize. Konstruktivní kritiku ze strany lidí, co ví, o čem mluví, jedině vítám.

Kteří autoři tě k psaní motivovali?

S. Beran: Těžko být konkrétní. Člověk, který chce psát, by měl mít dost načteno, což já jsem nejspíš měl, a říct, že mě ovlivnil ten či onen autor, je proto obtížné. Miloval jsem klasiky, tuzemské i zahraniční. Hltal jsem ruské autory. Dostojevského, Bulgakova, Puškina… Pak jsem objevil již zmíněného ostravského Jana Balabána, a když jsem si ho přečetl, pochopil jsem, proč mě k němu přirovnávají. Sociální témata, periferie, postavy ne zcela líbivé… A úplně mě dostal Raymond Carver, etalon americké povídky. Zpětně jsem tedy zjistil, že jsem reprezentantem jakéhosi balabánovsko-carverovského stylu povídek, aniž bych ovšem o těch dvou pánech předtím věděl. Brzy poté, co mě tak začali označovat v recenzích, jsem na to začal být doslova alergický.

Tvým literárním debutem byla básnická sbírka Zlodům, která vyšla v roce 2002. Proč jsi začal právě poezií?

S. Beran: Předpokládá se, že autor absolvuje určitý vývoj a ten většinou začne u poezie. Já jsem poezii psal asi od šestnácti let. Na vysoké škole jsem se pak seznámil s učitelem, který byl v severních Čechách etablovaným básníkem, a když už jsem byl ze školy rok pryč, tento učitel se mi ozval s tím, že jakési regionální vydavatelství v Ústí nad Labem dostalo grant na vydání dvou básnických sbírek a on si vzpomněl na mě, moje básničky se mu prý líbily. A tak mi vyšla sbírka Zlodům. Mám ale dojem, že se ani nedostala do distribuce.

A pak už přišla próza…

S. Beran: Ano. Prvotina byla sbírka povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa.

Kde čerpáš inspiraci?

S. Beran: Jak kdy. Historická složka příběhu, pokud tam je, je vždy reálná. A svým způsobem je reálný i ten zbytek. Ty příběhy jsou prostě ze života, něco nažito už mám. Spoustu jsem toho zažil, hodně jsem viděl, četl, slyšel… Pak už záleží na zvolené kompozici příběhu. Snažím se psát tak, aby popisované situace byly uvěřitelné a představitelné i pro někoho, kdo nic podobného neprožil, neslyšel ani neviděl. Ve sci-fi příbězích, které bývají neověřitelné, si může autor dovolit mnohem víc než autor příběhů tzv. civilních, ověřitelných mnohem snáz.

Nezjistíš někdy, že píšeš tak trochu o sobě?

S. Beran: Ne, tohle se mi neděje. Pozoruhodné ale je, že se do mých příběhů postupně stále víc dostávají ženy. I coby hlavní postavy, respektive vypravěčky.

Potřebuješ být při psaní pod tlakem, nebo naopak musíš mít klid?

S. Beran: Tlak na splnění termínu odevzdání rukopisu by mi zcela jistě nevyhovoval, na psaní potřebuju mít čas. Fakt ale je, že termíny odevzdání nedostávám. A nikdy bych nakladateli například neposlal první polovinu rukopisu s tím, aby se na to podíval, a já potom v případě jeho zájmu knížku do půl roku dopíšu. Říká se, že termín bývá nejlepší múza, ale u mě to neplatí. Souvisí to i s tím, že mám své zaměstnání a nemůžu se na celé měsíce zavřít doma a jen psát.

Dlouho jsi psal pro dospělé čtenáře, ale pak ti vyšly dvě knížky pro mládež, jedna je úplně čerstvá. Proč takové vybočení?

S. Beran: Tyto knížky - Ztracený v povětří a Strach nad řekou - jsem sice napsal pro děti od deseti let výš, ale ze zpětné vazby vyplývá, že je jsou schopni bez problémů číst i rodiče. O velké vybočení se tedy asi nejedná. Otázka je, jestli je to přesně to, co jsem chtěl. (smích) Pravda je, že psát příběh pro malé čtenáře jsem se učil za pochodu a ledacos jsem musel zpětně zásadně upravovat.

K čemu bys tyhle knížky přirovnal? Název druhé evokuje Foglara…

S. Beran: Ta představa se sice nabízí, ale není tomu tak. S foglarovkami nemají ty příběhy společného nic, snad jen dětského hrdinu. Nehledě na to, že původní názvy byly jiné. Druhá knížka volně navazuje na první, ale třetí do trilogie neplánuju.

Už nám není dvacet. Co ty a moderní technologie? Třeba sociální sítě?

S. Beran: Sociální sítě beru jako nutné zlo. Společnost se vyvíjí a tyhle věci jsou toho vývoje součástí. Relativně nedávno jsem si založil profil na Facebooku, ale tím jsem se sociálními sítěmi skončil. Na Facebooku jsem zejména kvůli mému psaní. Abych se spřízněnými dušemi mohl komunikovat i touto cestou. Žádné osobní názory, komentáře či fotky tam rozhodně nezveřejňuju.

Pracuješ pro farmaceutickou společnost a v rámci zaměstnání trávíš hodně času v autě. Co za volantem posloucháš?

S. Beran: Nejvíc poslouchám rádiovou stanici Vltava a od doby, kdy je tu digitální vysílání, pouštím si Český rozhlas Jazz nebo hudbu dle vlastního výběru z aplikace Spotify. A když mám hlavu vyčerpanou, neposlouchám nic, respektive poslouchám ticho.

Audioknihy si nepouštíš?

S. Beran: Ne. Audioknihy mě nebaví. Vyrostl jsem na knížkách z papíru a audiokniha je pro mě šidítko. Nehledě na to, že když si přečtu recenzi na knihu, kde největší pochvalu sklidí ten, kdo načetl její audioverzi, řeknu si, že je něco špatně.

Zajímáš se o dění v Hradci, zejména o dění v oblasti kultury. Tento měsíc začal fungovat městský odbor kultury, po kterém jsi osobně dlouho volal. Co si od toho slibuješ?

S. Beran: Oceňuju, že se to vůbec stalo, to předesílám. A slibuju si od toho, že tam budou lidi v prostředí Jindřichova Hradce velmi dobře zorientovaní, kteří dokáží zkoordinovat veškeré kulturní aktivity, jež byly dosud hodně roztříštěné a společně neorganizované. Doufám, že pozice nového odboru kultury a cestovního ruchu bude dostatečně silná, a to nejen z hlediska finančního. Že tady bude plán s jasnou koncepcí, podpořený městskými institucemi, které si nebudou vzájemně konkurovat. Hlava mi nebere, když zjistím, že například v atriu Muzea fotografie vystupovaly dvě opravdu pozoruhodné kapely, ale přišlo na ně asi deset lidí, protože o akci nikdo nevěděl. Takové věci by se stávat neměly a od odboru kultury očekávám, že se o to postará. Stejně tak bych uvítal, kdyby nový odbor začal spolupracovat s městskou knihovnou.

Bydlíš v Janderově ulici, která letos prošla kompletní rekonstrukcí. V minulosti ses v této věci dost angažoval. Jsi s výsledkem rekonstrukce spokojen?

S. Beran: Nejsem. Dle mého názoru se bohužel potvrdilo to, co jsme předem připomínkovali a co nebylo městem vyslyšeno. Z hlediska bezpečnosti nic pozitivního nenastalo. Pokud by byla ulice udělána jako jednosměrná, bezpečnostní problém by to vyřešilo, stejně jako problémem s parkováním. A byl by výrazně snížen počet aut, jejichž řidiči si tudy jen zkracují cestu přes město. A kdyby se tudy nesmělo jezdit vůbec, vyjma dopravní obsluhy, a vznikla tu pěší zóna, vůbec nic by se nestalo. Janderova ulice by neměla být tranzitní, je to centrum se školami, úřadem a parkem. Ale teď už z ní jednosměrku nikdo neudělá.

Z Hradce se s rodinou nezřídka přesouváš do České Kanady…

S. Beran: Ano, zrekonstruovali jsme tam chalupu. Před pár lety nás na ni vyhnal covid a my v tom nuceném azylu její rekonstrukci dost urychlili. Paradoxně jsem také zjistil, že je tento poněkud zastrčený region kulturně aktivní do té míry, že by se v určitém ohledu mohl Hradec dost přiučit.

K České Kanadě vždycky patřila úzkokolejka, jejíž situace je už nějakou dobu neslavná. Tvůj komentář?

S. Beran: Jsem z toho smutný. Obávám se, že pokud se někdo pokusí lokálku oživit, neuspěje. Podívej se na loňskou letní sezónu. Zprovoznit šest kilometrů trati? Jako turistická atrakce fajn, ale ekonomicky to smysl zjevně nemá. A z hlediska dopravní obslužnosti už úzkokolejka ztratila smysl dávno. Během tří let si lidi zvykli, že lokálka nejezdí a přeorientovali se na autobusy nebo začali jezdit po vlastní ose auty. My teď můžeme sledovat trapné debaty kolem reorganizačního plánu, tahanice u soudů a přehazování viny. Úzkokolejku někdo vytuneloval a zplundroval a tím to asi končí. Mrzí mě to, lokálkou jsem jezdil rád. Říkám: Vytrhat pražce, upravit násep a mezi Hradcem a Novou Bystřicí vybudovat cyklostezku.

Jedním z pojmů současnosti je korektnost. Nemyslíš, že se to s ní často hodně přehání? S. Beran: Jsme generace, která vyrostla v jiné době, ale lidé mladší hyperkorektnost, o níž zajisté mluvíš, neberou jako něco špatného. Běžně s ní žijí, berou ji jako normu. Vůbec nechápou, co my na tom nechápeme. Je to jako bavit se slepým o barvách. Za našeho dětství či mládí nikdo neřešil, jestli se chlap cítí být ženou nebo obráceně, nebyly navrhovány unisex záchody, nezpochybňovalo se, že jsou jen dvě pohlaví, Sněhurku nemusela hrát mulatka atp. O environmentálním šílenství nemluvě. Lidi vykřikují něco o ochraně životního prostředí, ale sami pro to nic nedělají. Museli by se totiž omezit, a to už je zase moc. Mně je hyperkorektnost cizí, ale jsem tolerantní, nikoho kvůli ní neurážím a nikoho neprovokuju. Ani v životě, ani ve svých knihách. Svůj postoj bych popsal asi takto… Nemám problém se zřizováním unisex toalet, dokud mě nebude jakési neosobní nařízení v rámci boje za rovné příležitosti nutit močit na nich vsedě. Korektnost je taková kouřová clona. Elity řeší pitomosti, aby tím zakryly, že vážné problémy řešit nezvládnou.

Skončeme pozitivně, u literatury. Na co se od tebe můžou čtenáři těšit? A kdy?

S. Beran: V nakladatelství Host už pracují na redakci mého nového rukopisu. Jedná se o román, tentokrát už opět pro čtenáře dospělé, a zatím vše nasvědčuje tomu, že se na pultech knihkupectví objeví ve druhém pololetí tohoto roku. Těším se na něj a věřím, že se bude líbit alespoň tak, jako moje knížky předešlé.

- Sváťa Doseděl -