Starosta Beneš: Čekání na to, až se Robertovi stane něco zlého, se mi nelíbí.

Proč se Robertovým opatrovníkem stala právě vaše obec?

R. Beneš: Bohužel je to běžná praxe. Pokud více či méně nesvéprávný člověk nemá nikoho, kdo by se mohl stát jeho opatrovníkem, přidělí soud tuto funkci obci, v níž je tento člověk trvale hlášen. Robert Erhart bydlel (ještě se dvěma spolubydlícími) v bytě, jenž se sice nachází na hradeckém sídlišti Vajgar, ale patří občanskému sdružení Proutek se sídlem v Plasné, která je jednou z místních částí Pluhova Žďáru. A Robert má trvalé bydliště právě v Proutku.

V té době se ale zřejmě něco pokazilo…

R. Beneš: Ano. Robert se s jedním ze spolubydlících, s Františkem M., shodli, že jsou dostatečně schopní a dohled asistenta z Proutku, že je nadměrně otravuje. A začali lumpačit. Z bytu se začaly ztrácet věci (televize, počítač atd.) a já, coby zástupce opatrovníka, musel trávit hodiny na policii. Zkontrolovat obsah protokolu ti dva prostě nedokázali. Časem se mi to začalo zdát divné. Byt vypáčený nebyl, nikdo cizí klíč neměl… Na Františka jsem proto udeřil, jestli ty věci náhodou neodnesl do bazaru. Tvrdil mi sice, že ne, ale když se ho na totéž následně zeptali i policisté, televize byla najednou zpátky. Někdo ji údajně vrátil k výtahu.

Co se dělo dál?

R. Beneš: Jejich chování a nakládání s majetkem začalo být zcela neslučitelné s předpisy Proutku. František tedy odešel do bytu v hradeckém městském domě pro sociálně slabé, do tzv. Šindelny, a dá se říct, že o něm od té doby nevíme. S důchodem vyjde a v rámci svých možností normálně vegetuje. S Robertem je to bohužel horší.

V jakém smyslu?

R. Beneš: Podle rozhodnutí soudu může nakládat se třemi tisíci korun měsíčně. Zbytek Robertova invalidního důchodu spravujeme my a hradíme mu z něj životní náklady. Svého času například i bydlení u Proutku. Co ale máme dělat, když Robert v současné době nikde bydlet nechce? Když chce být na ulici a chodit po kámoších? V létě budiž, ale co v zimě? Jenže pokud pro něj máme něco udělat, musíme vědět, co reálného vlastně chce. On říká, že Hradec je malý a že chce byt v Českých Budějovicích nebo dokonce v Praze. A žádnou garsonku, rovnou čtyři plus jedna s balkonem! Na takové bydlení jeho důchod pochopitelně nestačí a tak naštvaně courá po Hradci nebo Českých Budějovicích a spí bůhvíkde. Nechceme, aby někde umrzl, ovšem i na soudu mi bylo řečeno, že pokud jsme pro něj udělali maximum, máme to de facto pustit z hlavy. Od toho, abychom Roberta neustále nechávali hledat a kontrolovat policií, tu prý skutečně nejsme.

Telefon nemá?

R. Beneš: Ne. Jakmile mu ho za jeho peníze koupíme, pravděpodobně ho prodá nebo ho někomu dá. Takhle to nejde. Když se mu to snažím vysvětlit a třeba i zvýším hlas, rozzuří se a je schopen vzít mě něčím po hlavě. Pokud bere svoje léky, je to celkem dobré. On je ale na ulici neužívá. Říká, že je nepotřebuje.

Své peníze má tedy na obecním úřadu?

R. Beneš: Ano. Taky se stalo, že si k nám pro ně z Hradce přijel taxíkem plným romských kamarádů. Později jsem se dozvěděl, že taxíkem odjeli i do hospody v Kardašově Řečici, kde Robert pro kámoše uspořádal hostinu a pak jim ještě zaplatil vlak do Hradce. Mimochodem, taxikáři dal dýško 80 korun! Jak máme takového člověka kočírovat? Situace se posléze stala neúnosnou. Nebylo možné vydávat mu peníze, kdykoli si umane. Chodil si pro ně i za mnou domů nebo do našeho penzionu, kde před hosty vřískal, že mu nechci dát jeho peníze, že jsem zloděj a bůhvíco ještě. Tohle jsem nebyl ochoten snášet a zřídil mu bankovní účet, z něhož mohl třikrát v měsíci vybírat částku, kterou bych v jeho zájmu nerad upřesňoval. Někdo by na ty peníze mohl dostat zálusk a Robert je snadno zmanipulovatelný. Ovšem, na co vybrané peníze použil, to už šlo mimo mne. Zaplatil si jimi nocleh? Pohostil za ně kamarády? Jak jsem to měl zkontrolovat? Pro úplnost připomínám, že noc v jedné hradecké diecézi stojí Roberta 30 korun, což je částka i pro něj zcela únosná. Na matraci pod širákem rozhodně spát nemusí. Navíc jsou i další možnosti, ale Robert všechno odmítá.

O Robertově účtu mluvíte v minulém čase…

R. Beneš: Ona už to taky minulost je. V bance, kde účet měl, ztropil Robert nedávno pěkný cirkus, protože mu na přepážce nechtěli vydat víc peněz, než měli povoleno, a ve finále skončil na policii. Vedení banky, jejímž zaměstnancům Robert před klienty vynadal do podvodníků, se to pochopitelně nelíbilo a následně bylo rozhodnuto, že se Robertův účet zruší. Peníze máme tedy zase v obecním trezoru, z čehož osobně žádnou radost nemám. Pokud totiž Robert přijde na úřad a bude kvůli svým penězům vyvádět jako v bance, může se stát malér. Já už si s Robertem nějak poradím, trochu se však obávám o bezpečí své kolegyně.

Ještě k Robertovu bydlení… Do Proutku se tedy vrátit může?

R. Beneš: Může. Bylo mu to nabídnuto už několikrát. Vždy odmítl. Mohl by bydlet v teple, mohl by pracovat v chráněné dílně, vydělat si tam nějaké peníze a ještě pobírat nemalý invalidní důchod. Domnívám se, že mnohá žena za pultem a s dítětem na krku by mu z finančního hlediska mohla závidět.

Máte nějaký nápad, co podniknout?

R. Beneš: Nemám. Pokud mi však někdo poradí, co můžu udělat pro to, aby to s Robertem fungovalo, moc rád to vyzkouším. V tuto chvíli to ale neví ani soud, ani lidé z občanského sdružení Proutek, ani úředníci na odboru sociálních věcí a nevím to ani já. Jediné, co by snad mohlo pomoci, je nařízení ústavní péče, jenže tento proces určitě nebude jednoduchý. Jisté je, že čekání na to, až se Robertovi něco zlého stane, se mi nelíbí o nic víc než vyčkávání chvíle, kdy on udělá něco zlého nám nebo případně někomu jinému.

- Svatopluk Doseděl -