Štěpán Kahoun: Nelíbí se mi, když se rodiče dětí montují do trénování

„To, že se v klubu Házená JH platí členské příspěvky, je pravda,“ konstatuje Štěpán Kahoun s tím, že se informoval a zjistil, že co se týče hradeckých sportovních klubů, platí se příspěvky téměř v každém. „Házenkářský tým mini absolvoval minulý rok dvanáct turnajů. To je neskutečně moc. Ze sedmi týmů klubu Házená JH neodehrál tolik turnajů žádný. Když někdy nebyl k dispozici autobus, který by děti na místo konání závodu dopravil, nastoupili rodiče se svými automobily, to je taky pravda. Jenže paní Kneslová už neuvedla, že vždycky, když taková situace nastala, byl rodičům v případě jejich zájmu proplacen cesťák. Pokud jízdu klubu nevěnovali a o cesťák zažádali, peníze vždycky dostali.“

Hradecký házenkářský klub, jak už bylo řečeno, má sedm týmů a všechny týmy pochopitelně chtějí jezdit na turnaje. Každá účast samozřejmě něco stojí a finanční možnosti klubu jsou dle Kahouna omezené. „Účast jednoho týmu na dvanácti turnajích ročně, kompletně finančně krytá klubem není možná,“ vysvětluje Kahoun. „Chtějí děti na dvanáct turnajů? Ok, nikdo jim v tom nebrání, ovšem klub to zaplatit nemůže. Tolik peněz zkrátka nemá. Rodiče dětí tudíž v takových případech platí startovné, nocležné, stravné atd. Je to od nich hezké, ale je to jejich volba.“

Náš informační zdroj, který si v minulém vydání nepřál zveřejnit svou identitu, leží Kahounovi také v žaludku. „Kdyby byl skutečně natolik v obraze, jak tvrdí, nepochybně by věděl o dva roky starém případu, kdy byly děti skutečným rukojmím a věc se táhla půl roku,“ krčí rameny. „Nechci ty dva kluby jmenovat, ale jednalo se taky o házenou a rovněž šlo o přestup hráček. V případě našem nebyl vůbec žádný problém a všechno bylo vyřízeno dejme tomu během čtrnácti dnů.“

Upřednostňování jednoho týmu a na úkor druhého v hradeckém klubu dle Kahouna nepřichází v úvahu. „Všech sedm zdejších týmů musí mít stejné podmínky,“ tvrdí Kahoun. „Není možné, aby byl některý z nich nějakým způsobem privilegován. Na začátku sezóny dostanou všechny týmy peníze na maximálně možné množství závodů, ale chce-li se tým mini zúčastnit dvanácti turnajů a navíc ještě zápasů krajských, tak to už je na klubové možnosti moc. Nemluvě o trénincích. Tým mini měl zajištěn trénink třikrát týdně, jenže trenérce a rodičům se to pořád zdálo málo. Tak si zařídili ještě nedělní trénink ve škole na sídlišti Vajgar. Když předsedkyně klubu paní Krupicová řekla, že tento trénink už jim klub nezaplatí, rozhodli se, že si tenhle nadstandard zaplatí sami. Učinili tak dobrovolně, tak proč se najednou zlobí? A to není všechno. Od klubu dostaly děti sportovní soupravy, ale ony chtěly i jednotná trička, jednotné kloboučky, taštičky… Nic z toho ostatní týmy nemají a nedostal to ani tým mini. Takže jim to zase zaplatili rodiče. I zde říkám: Proč ne? Ať to všechno svým dětem klidně koupí, ale z jakého důvodu si stěžují do novin?“

Poslední Kahounova výhrada míří rovněž k rodičům malých hráček. „Trenéři jsou lidi, kteří něco umí, a proto trénují,“ říká a uzavírá: „Podle mě je jeden z největších odborníků na mládežnickou házenou Karel Petržela, který trénuje v klubu, každý trénink má připravený a nepotřebuje rady od rodičů, kteří zjistili, že házená existuje, až když dceru na tento sport dali. Nelíbí se mi, když se rodiče do trénování montují. Když trenérovi vnucují svoje představy, radí mu, diktují, na který turnaj děti pojedou atd. Proč si nepořídí trenérskou licenci a netrénují sami? Klub má svoji ekonomiku a jeho vedení v čele s paní Krupicovou ho kvůli přáním rodičů nemůže přivést na buben. Nemůže a nesmí.“

- Svatopluk Doseděl -