...další články

Štěpán Rak exkluzivně pro Žurnál

Ve vašem životopise stojí, že jste česko-ukrajinského původu. Otec Čech, maminka Ukrajinka. Vaše biologické rodiče jste ale nikdy nepoznal, je to tak?

Š. Rak: Ano, je to tak. Dokonce ani to, že byl můj otec Čech nevím s jistotou.

Podařilo se vám ovšem vypátrat poměrně hodně informací o vaší mamince. Její osud byl opravdu pohnutý…

Š. Rak: Moje maminka, která žila na Ukrajině, chtěla, coby šestnáctiletá dívenka, vstoupit do Rudé armády a v jejích řadách bojovat proti fašistům. Jenže Rusové ji paradoxně chytili a poslali do Gulagu. Málokdo si asi umí představit, co tam musela prožít. A když pak generál Ludvík Svoboda prováděl v těchto pracovních táborech nábor, byla maminka mezi těmi šťastnými, co byli vysvobozeni a skončili pod Svobodovým velením. Sloužila jako zdravotnice v první linii a z Buzuluku prošla přes Duklu až do Prahy. A na této strastiplné cestě, někdy v listopadu 1944, jsem byl počat. Narodil jsem se 8. srpna 1945 v pražské nemocnici U Apolináře.

Tím ale trable neskončily.

Š. Rak: Bohužel ne. Maminka se totiž dozvěděla, že její rodina umírá hlady a v březnu 1946 proto odjela domů zachránit, co se dalo. Já, protože jsem dostal záškrt, musel zůstat v Praze. Maminka mě svěřila své spolubojovnici, která shodou okolností kojila dítě stejně staré jako já a slíbila, že se o mě do maminčina návratu postará. Maminku ale na Ukrajině přepadli, obrali ji o peníze, o dokumenty, sebrali jí vojenská vyznamenání, zmlátili ji… Trvalo dlouho, než vůbec mohla prokázat svou totožnost. A během té doby zavřel Stalin hranici na západ a maminka už se pro mě vrátit nemohla. Já byl následně dán k adopci manželům Rakovým.

Co bylo s maminkou dál?

Š. Rak: Když byla hranice časem zase otevřena, dopátrala se přes různé vojenské kontakty, kde jsem, a denně hodiny a hodiny klečela před naším domem a mé adoptivní rodiče prosila, ať mě jí vrátí. Jenže to už nešlo. Tou dobou mi byly asi čtyři roky.

Jak jste se tohle dozvěděl?

Š. Rak: Moje adoptivní maminka nechala u mého kamaráda dopis s tím, aby mi ho po její smrti předal. A v tomto dopise mi všechno napsala. Jak jsem se jmenoval, jak se jmenovala maminka, jak o mě bojovala… Na Ukrajině se mi později podařilo najít svého bratra Voloďu a sestru Ljubu. Povedlo se to díky televiznímu pořadu, který je obdobou naší Pošty pro tebe. Mimochodem, vynikající etnolog Mikuláš Mušinka z Prešova, jenž se dostal ke spoustě materiálů, včetně záznamů maminčiných výslechů v Gulagu atp., vydává letos o mé mamince knížku.

Na Ukrajinu máte tedy stále vazbu. Co říkáte tomu, co se tam teď děje?

Š. Rak: Neříkám nic, protože nemám slov. Jakékoli zasahování do suverenity státu je pro mě nepřijatelné.

V hudbě jste začínal s houslemi. Proč jste přešel na kytaru?

Š. Rak: Důvod byl jednoduchý. Neuniklo mi, že kluci, co hráli na kytaru, měli u dívek výrazně větší úspěch, než já s houslemi. Takže asi takhle.

První písničky jste se učil na trampské osadě a duší jste trampem pořád. Co vám tramping dal?

Š. Rak: Především mi umožnil poznat pravé kamarádství a to, že dané slovo může platit i bez sepisování smluv. Trampské podání ruky stačí. Na osadě jsou si také všichni rovni. Nikoho nezajímá, kdo má jaké tituly, všichni si tykají a žijí v souladu s přírodou.

S trampingem souvisí skauting a ke skautingu patří samozřejmě Jestřáb Jaroslav Foglar. Jeho knížky jste určitě četl…

Š. Rak: No jistě! A nejen to. S Alfredem Strejčkem jsme dokonce všechny Jestřábovy knížky zhudebnili a nahráli pro Český rozhlas. Fred je četl a já k tomu hrál na kytaru. Bohužel, tenhle projekt se zatím do vysílání nedostal. Nevím proč. Někde je to zablokované.

Slyšel jsem vás skvěle hrát melodii z filmu Vinnetou. Lze z toho usuzovat, že vás v dětství oslovily i mayovky?

Š. Rak: Samozřejmě!

Foglar, May, tramping… Můžete o sobě říct, že jste romantik?

Š. Rak: Jsem romantik a vůbec se za to nestydím.

Vaši první kytaru (trampskou) vám prý nechtěně roztřískali v hospodě.

Š. Rak: Jojo. Kamarádi se trochu připili a strkali se tak dlouho, až mi na kytaru upadli a rozmačkali ji. Výborný kytarář Václav Svoboda ji ale dal zase dohromady a můj syn Matěj na ni hraje dodnes.

Trampům jste vzdal hold vaším cédéčkem Teskně hučí Niagara…

Š. Rak: Ano. A zajímavé je, že mi je vodou z Niagarských vodopádů pokřtil právě pan Foglar. Bylo to v roce 1997 v pražské Lucerně. Vodu jsme nabrali s Alfredem Strejčkem během našeho pobytu ve Spojených státech a v Kanadě, takže žádný podfuk.

Svého času jste si přičichnul i k bigbítu a málem jste se dokonce stal členem Olympicu. To se asi moc neví?

Š. Rak: Ale je to pravda. Kluci tehdy hledali doprovodného kytaristu a já se k tomu nějak nachomýtnul. Doma u Petra Jandy už jsme dávali všechno dohromady, jenže mně pak nakonec došlo, že víc chci hrát muziku klasickou a skončil na konzervatoři.

Kolik kytar dnes máte?

Š. Rak: Moc. A je mezi nimi i jeden světový unikát – španělská kytara z mramoru. Vyrobil ji vynikající sochař a umělecký kameník Jan Řeřicha. Jardovi Svěcenému udělal z mramoru housle, mě kytaru. Krk je ze dřeva, tělo z kamene. Na serveru YouTube je ta paráda k vidění i slyšení. Kytary, na něž hraju nejvíc, jsou z dílny již zmíněného pražského kytaráře Václava Svobody. Jsou to skvělé nástroje.

S vaším jménem je spojen pojem kytaroterapie. Jedná se o formu psychoterapie?

Š. Rak: Dá se říct. Kytaru používám k harmonizaci osobnosti a mysli člověka. Na svých seminářích hraju a hudbu prokládám povídáním o věcech tzv. mezi nebem a zemí. Jsem vlastně takový kytarový léčitel.

Zabýváte se i astrologií, numerologií atp. Jak jste k těmto oborům přišel?

Š. Rak: Přivedl mě k nim profesor Štěpán Urban, u něhož jsem studoval na konzervatoři, a který byl výborný astrolog a kabalista. Tento pán zavedl do astrálního světa i mě a dal mi základy jak astrologie obecné, tak astrologie odborné. Tyto věci beru ovšem jako záležitost inspirativní, nikoliv fanatickou.

Údajně jste předpověděl velké zemětřesení v Japonsku v roce 2011…

Š. Rak: Je to tak. Hrozbu posunu země – v konkrétní den – jsem vytušil půl roku dopředu. Lidé, kteří byli u toho, to mohou potvrdit. Planeta Uran vstoupila do znamení Berana a mě se zmocnila obava, že se opravdu něco hodně zatřese.

Jak vidíte naši budoucnost? Nevypadá to úplně nejlíp. Již zmíněná krize na Ukrajině, Islámský stát, invaze imigrantů do Evropy…

Š. Rak: Já budoucnost nerad předpovídám, mohu pouze říct, kam se ubírají planety. A teď se ze znamení Střelce vrací planeta Saturn a míří do vodního znamení Štíra. Když se to stalo naposledy, obával jsem se zkažených vod nebo tekutin. A vypukla dramatická aféra kolem lihu. Nyní se bojím další otravy. Včetně otrávených vztahů, otrávené nálady a otráveného světa vůbec.

Po roce 1975 jste strávil pět let ve Finsku, kde jste vytvářel základy pro studium hry na kytaru. Co vám pobyt Finsku dal?

Š. Rak: Hlavně mi dal dva syny, kteří se mi tam narodili. Štěpána a Jana-Matěje. A taky obrovské zkušenosti a obrovské kamarádství na celý život. Rovněž jsem napsal a nahrál spoustu skladeb, při jejichž tvorbě mi bylo Finsko velkou inspirací.

Finsky tedy umíte?

Š. Rak: Umím. Finština je po angličtině můj druhý cizí jazyk. Skandinávské turné jezdím každým rokem.

Počet zemí, které jste s kytarou navštívil, je úctyhodný. Jaké je přesné číslo?

Š. Rak: Dvaasedmdesát.

Zaznamenal jste během koncertů po světě nějaké rozdíly?

Š. Rak: Víte, já to moc neporovnávám. Všude se snažím hrát stejně. Nerozlišuju, jestli hraju v kostele v Jindřichově Hradci nebo ve vězení ve Valdicích. Mimochodem, tam jsem hrál už dvacetkrát.

Jako Johnny Cash ve Folsomu a v San Quentinu…

Š. Rak: Přesně.

Vaše hraní kanibalům už ale nejspíš ničím netrumfnete… Jak jste se k tomu dostal?

Š. Rak: Zdůrazňuji, že se jednalo o „funkční“ kanibaly z ostrůvku Milingimbi (nad Austrálií, pozn. red.). A jak jsem se tam dostal? Člověk z australského rádia Aborigin mě umluvil k pořízení nahrávky, tuto pak začal pouštět ostrovanům a obyvatelé ostrova Milingimbi se následně rozhodli, že mě k sobě pozvou. Na místo mě dopravilo letadlo s chlapem, který se staral o to, aby bylo rádio na ostrově provozuschopné. Když po mě domorodci závěrem chtěli, abych jim zahrál něco z „našeho ostrova“, vystřihl jsem Škoda lásky a oni byli spokojeni. Já koneckonců taky. Hrál jsem na kytaru, náčelník mě doprovázel na didžeridu, šaman klepal do rytmu kouzelnými hůlkami, holky kolem tančili břišní tanec a nad hlavou nám k tomu svítil Jižní kříž. To nemělo chybu. Když jsem to vyprávěl Pepovi Vejvodovi (autor písně Škoda lásky, pozn. red.), byl z toho úplně vedle.

Na posvátné australské hoře Uluru, na Ayers Rocku, jste byl?

Š. Rak: Byl.

A přinesl jste si odtamtud na památku kámen?

Š. Rak: Kdepak! To se nesmí!

Já vím, právě proto se ptám…

Š. Rak: Lidem, kteří si z té červené hory kámen odnesou, se zpravidla začnou dít hrozné věci, a nepřestane to, dokud kámen na Uluru zase nevrátí.

Závěrem ještě k vašemu životnímu jubileu. Letos v srpnu vám bude sedmdesát let. Jak to oslavíte?

Š. Rak: Samozřejmě několika narozeninovými koncerty. Ten hlavní se uskuteční 21. prosince ve velkém sále pražské Lucerny. Mými hosty budou Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Spirituál kvintet, Jaroslav Hutka, Hana Maciuchová, Ondřej Vetchý a řada dalších. Více se zájemci dozví na mém webu www.stepanrak.cz.

- Sváťa Doseděl -