11.05.2021
Jelikož má redakce Žurnálu zájem o maximální objektivitu, nabídla prostor k vyjádření i starostovi...
01.06.2021
Hojně diskutovanou personou hradeckého městského úřadu se minulý měsíc stal šéf odboru dopravy...
01.06.2021
Jak stojí v předchozím článku, dlouholetý vedoucí hradeckého městského odboru dopravy Zbyněk Heřman...
Publikováno: 06.10.2012
„Od mých šesti let jsme byli s tátou sami a jeho výchova byla někdy docela drsná,“ vzpomíná světoznámý veslař Václav Chalupa (45) a vzápětí dodává: „Ale ne že bych si snad stěžoval. Na rozdíl od jiných jsem se zase naučil dřív protloukat životem a v dospělosti mě pak jen tak něco nepřekvapilo.“ Václav žije s manželkou a dvěma syny v Račicích u Roudnice nad Labem, kde vlastní firmu na opravu veslařských lodí, ale do rodného Jindřichova Hradce se často a rád vrací. Sympatický sportovec, k jehož největším úspěchům patří osm medailí z mistrovství světa (pět stříbrných a tři bronzové) a stříbrná medaile z olympiády v Barceloně, zvažoval nedávno i vstup do politiky, ovšem dle svých slov pustil tento nápad brzy k vodě. Říká: „Politika by mě asi strašně rychle semlela a taková představa se mi nelíbí.“
Tradiční hradecký Chalupa Cup je v podstatě váš projekt. Co vás k němu přivedlo?
V. Chalupa: Pravidelná akce tohoto typu tady chyběla. Mám na mysli uvolněnou sportovní akci bez nervozity, kde nejde o žádnou zvláštní prestiž ani o zlatý pohár. Já a několik mých přátel jsme zkrátka chtěli uspořádat závod, na němž si veslaři zazávodí, udělají tak trochu i show pro lidi a sami se u toho pobaví. První Chalupa Cup se konal v roce 1993 a vzhledem k tomu, že se letos koná už dvacátý ročník, lze zřejmě konstatovat, že náš nápad dopadl na půdu mimořádně úrodnou.
Je pořádání takového podniku finančně náročné?
V. Chalupa: Poměrně ano. Od peněz se totiž odvíjí kvalita akce. Množství zajímavých závodníků je přímo úměrné množství peněz, které se nám podaří dát dohromady. Nejde o to, že bychom veslařům vypláceli nějaké horentní sumy, je ale třeba uhradit jim cestovné, mnohdy i letenku, slušné ubytování atd. Jeden závodník nás tedy přijde třeba až na 30.000 korun.
Letošní ročník Chalupa Cupu bude kdy?
V. Chalupa: V sobotu 6. října.
Vycházelo vám město od začátku vstříc, nebo tu byly nějaké ty klacky pod nohama?
V. Chalupa: Kdepak, žádné klacky. S městem jsme vždycky vycházeli velice dobře.
Bydlíte poblíž Prahy. Cítíte se přesto hradečákem?
V. Chalupa: Cítím. Nikdy jsem jím nepřestal být. Polovinu svého života bydlím sice jinde, ale pořád vymýšlím, jak se do Hradce vrátit.
Co vám v návratu brání?
V. Chalupa: Práce. Fakt je, že s prací, která mě teď živí, bych se do Hradce přestěhovat mohl, ale jsem příliš závislý na zkušených spolupracovnících, kteří se sem se mnou určitě nepřestěhují.
Kdy jste vlastně Hradec opustil?
V. Chalupa: Do Prahy jsem odešel v roce 1987. Na vojnu. Od té doby jsem žil střídavě tam a v Račicích, kde jsou pro veslování opravdu vynikající podmínky. Časem jsem v Račicích koupil domek na sezónní bydlení, ale nakonec jsem se v něm s rodinou usadil nastálo.
Do Hradce se pořád vracíte. Co říkáte na to, kam se od roku 1990 posunul?
V. Chalupa: Hradec se mi moc líbí. Když sem přijedu po delší době, jsem často hodně překvapený. Samozřejmě příjemně. A líbí se tady i mým zahraničním kamarádům, které sem čas od času přivedu. Ano tvář Jindřichova Hradce se opravdu velmi změnila a já z toho mám velkou radost.
Chystal jste se ke vstupu do politiky. Co vás nakonec přivedlo k rozhodnutí odstoupit od záměru kandidovat za Věci veřejné v podzimních senátních volbách?
V. Chalupa: Mám dojem, že jsem se s touto kandidaturou poněkud unáhlil. Když jsem si to všechno nechal rozležet v hlavě, dospěl jsem k názoru, že bych to asi nezvládl. Politika by mě asi strašně rychle semlela a taková představa se mi nelíbí. Poctivý politik musí mít ostré lokty, a když si za něčím stojí, musí si to umět prosadit. A tohle já bych zřejmě neuměl. Jsem totiž typ, co nemá rád konflikty a raději se s každým dohodne. Co se tedy mého odstoupení od kandidatury týče, myslím, že jsem udělal dobře.
Váš život byl vždy úzce spojen s Ratmírovským rybníkem. Je to tak?
V. Chalupa: Je to tak. Můj děda tam ve čtyřicátých letech postavil chatu, na které jsem strávil opravdu hodně času.
K veslování vás přivedl otec?
V. Chalupa: Ano. Když mi bylo třináct let, přišel s tím táta a jeho kamarád – můj učitel – Pavel Hazuka. Ti dva udělali nábor na školách, začali děti trénovat a zahájili nelehký proces oživování veslařského klubu, který tou dobou moc dobře nefungoval. A právě v tu dobu jsem začal s veslováním i já.
Váš otec chodil rád mezi lidi, v hospodě se uměl chopit kytary a byl všeobecně oblíbený. Jaký to byl táta?
V. Chalupa: Takovej trochu zvláštní. (smích) Od mých šesti let jsme byli s tátou sami a jeho výchova byla někdy docela drsná. Táta si rád zašel za kamarádama a na pivo a já určitě neměl takové to obyčejné dětství jako moji vrstevníci. Ale ne že bych si snad stěžoval. Na rozdíl od jiných jsem se zase naučil dřív protloukat životem a v dospělosti mě pak jen tak něco nepřekvapilo. Nehledě na to, že ta chlapská výchova byla možná i za mojí touhou něco dokázat. Jak sobě, tak ostatním.
Otec byl také úspěšný sportovec…
V. Chalupa: To je pravda. Coby veslař byl v československé reprezentaci a dvakrát se zúčastnil olympijských her – v Římě a v Tokiu. Do mého odchodu na vojnu mě také trénoval.
Máte dva syny. Doufáte, že půjdou ve vašich stopách a naváží na sportovní úspěchy rodiny Chalupů?
V. Chalupa: Ani ne. Starší syn už veslování zkusil, ale nijak zvlášť ho to neoslovilo. Domnívám se, že jeho hendikepem bylo jeho jméno. Jmenuje se po mně a všichni asi od Václava Chalupy očekávali něco výjimečného. On ale žádné výjimečné výsledky neměl, jeho výsledky byly úplně normální. Václava ten tlak nejspíš přestal bavit, a proto toho nechal. Jestli bude k veslování bráška, to se teprve uvidí, zatím je ještě moc malý.
V roce 1992 jste na olympiádě v Barceloně dojel těsně druhý za německým veslařem Thomasem Langem. Co se honí hlavou sportovci, který v přípravě udělá maximum, má vrcholnou formu a v cíli ho soupeř předjede o délku lodě?
V. Chalupa: Když na krku visí nějaká medaile, je to vždycky obrovský úspěch. Ale je pravda, že stříbro a bronz lidi mnohdy nedoceňují. Na zmíněný závod si vzpomínám moc dobře. V první moment jsem byl strašně naštvanej. Připravoval jsem se opravdu poctivě, přebudoval jsem svoji závodní strategii a věřil, že Langeho dostanu. Pořád jsem vedl, jenže on tam pak strčil svoji loď a já už s tím nic nenadělal. Moje naštvání však nemělo dlouhého trvání a já si dodnes myslím, že stříbro byl úžasný úspěch.
Letošní olympiády v Londýně jste se zúčastnil coby spolukomentátor. Proč jste se tentokrát nechopil vesel?
V. Chalupa: Protože už mi bude pětačtyřicet. Čím je člověk starší, tím sportu musí obětovat víc času a sil. Musí hodně trénovat i odpočívat a regenerovat. Musí se zkrátka hodně věnovat sám sobě a to já už nechtěl. Mám rodinu a ta má u mě přednost.
Říká se, že klasický doping začíná mít odzvoněno a na řadu, že přichází zatím neodhalitelné genetické úpravy sportovců. Nehrozí zánik spravedlivého sportu?
V. Chalupa: Na tohle nedokážu odpovědět. Věřím, že ne. Kontroloři se taky zdokonalí. Problém vidím jinde. Když jsem končil s aktivní kariérou, byl jsem neustále v hledáčku protidopingové kontroly. Jen jsem vystoupil z auta, už po mě skočili. A na těchto kontrolách jsem se potkával se sportovci s Bulharska, Rumunska, Ruska… Nikdy jsem tam ale neviděl Angličana, Američana nebo třeba Kanaďana.
Naznačujete, že výběr kandidátů na protidopingový test není zcela objektivní?
V. Chalupa: Připadá mi to tak.
A zmíněný „genetický“ doping?
V. Chalupa: Tvůrci dopingových metod se vždy snažili být krok před protidopingovou kontrolou. Jinak řečeno – lidi stále vymýšlí něco, co ještě není zakázáno nebo něco, nač jsou stávající detekční možnosti kontroly krátké.
Na letošní olympiádě bylo pro sportovce připraveno 150 tisíc kondomů, což je o 50 tisíc víc než před čtyřmi lety v Pekingu. Jak vlastně vypadá život sportovců mimo sportoviště?
V. Chalupa: Tohle množství kondomů je skutečně solidní, ale já musím říct, že jsem se v olympijských vesnicích s žádnými sexuálními orgiemi nikdy nesetkal. Naopak, každý se tam, pokud vím, soustředil na svoje výkony sportovní. Samozřejmě s úspěchy přichází euforie a lidi mají tendenci slavit, v olympijské vesnici to ale nejde. Za povyražením se musí ven. K čemu tolik kondomů, to opravdu netuším.
Zpátky domů… V Jindřichově Hradci funguje veslařský klub. Jak vidíte jeho budoucnost?
V. Chalupa: Budoucnost takovýchto klubů záleží vždy na lidech, kteří pro klub pracují. Záleží na jejich chuti, vytrvalosti a elánu. Já jsem přesvědčen o tom, že v hradeckém veslařském klubu je toto v naprostém pořádku. A dětí je v klubu poměrně dost, což je také nesmírně důležité, bez nich by to nešlo. Stejně jako by to nešlo bez lidí jako je trenér a správce Miloslav Navrátil nebo předseda klubu Martin Jedlička a řada dalších. Důležitá je pochopitelně i vstřícnost města a přízeň sponzorů. Bez peněz dnes totiž nejde nic, to snad ani říkat nemusím.
- Sváťa Doseděl -