...další články

Václav Kopta exkluzivně pro Žurnál

Lidmi jste vnímán především jako herec, ale vy jste také hudebník, říkám to správně?

V. Kopta: Já jsem vlastně ledacos, jako Ferda Mravenec. Devatero řemesel, desátá bída. Vystudoval jsem herectví, celý život hraju na piano a především píšu texty, což je činnost, která mě svého času dominantně živila. Píšu libreta, muzikály, písňové texty…

V tomto směru jste tedy po svém otci-textaři…

V. Kopta: Ano.

Muziku tedy děláte spíše jen sporadicky?

V. Kopta: Dalo by se říct. Máme sice kapelu, ale jedná se o vyloženě amatérskou záležitost. Říkáme si Wooden Shoes. Znamená to „dřeváci“ a vzhledem k našim schopnostem je to název veskrze výstižný.

Textař jste ale bezesporu úspěšný…

V. Kopta: Textaři jsou tak trochu v pozadí. Lidi tuhle profesi tak trochu opomíjejí a tím pádem jsou opomíjeni i textaři. Viditelný bývá autor hudby, autor textu je zpravidla na chvostě. Ale představte si, že by textaři nebyli? Co by se pak stalo? Nebyly by písničky, které si zpívá celý národ! Od Karla Hašlera, přes Osvobozené divadlo až třeba po Semafor.

Právě jste zmínil trojí klasiku… Co ale říkáte na texty současné?

V. Kopta: Co na ně říkám? Některý jsou krásný, jiný úplně blbý. Jenže tak tomu bylo vždycky a vždycky tomu tak i bude. Globální odsouzení současných textů je nesmysl. Někteří textaři jsou schopní a talentovaní, jiní jsou břídilové a kýčaři. Domnívám se, že úroveň dnešních písniček tristní rozhodně není.

Nedávno jste byl hostem koncertu kapely Bluesberry. Je právě tohle ta vaše muzika?

V. Kopta: V Bluesberry jsem hrál asi šest let na piano a jejich muziku mám hodně zadřenu pod kůží. Ano tohle je ta moje muzika, a pokud mi to čas dovolí, moc rád se koncertů Bluesberry aktivně účastním. Spojuje nás nejen hudba, ale i dlouholeté přátelství.

Proč jste se muzice nevěnoval naplno? Divadlo máte raději?

V. Kopta: To máte jednoduché. Byl jsem lempl a muzice se člověk musí věnovat naplno. Piano vyžaduje osm až deset hodin cvičení denně, jinak to nemá cenu. Jedním z mých nejlepších přátel je pianista Petr Malásek, a já moc dobře vím, jakou daň v dětství a v mládí za své špičkové umění zaplatil. A na to já neměl. Jsem přitom přesvědčen, že na hudbu mám největší talent. Bohužel jsem ho nechal zakrnět.

Zalitoval jste toho někdy?

V. Kopta: Lituju toho velmi často. Třeba, když jsem v jazzovém klubu a vidím, jak to kamarádům ze špičkové ligy jde. Tehdy si říkám: Vidíš, blbče, kdyby ses víc snažil, mohl sis teď zahrát s nima.

Když si doma pouštíte muziku, upřednostňujete před cédéčky vinyl nebo vám je to jedno?

V. Kopta: Pouštím si cédéčka, ale vinylové desky jsem nevyhodil a o návratu k nim už nějakou dobu uvažuju. Nejdřív si však musím znovu pořídit gramofon. Vinylové desky, to byla celá kultura. Krásný zvuk, krásné obaly… Cédéčka mě nikdy moc nechytly.

Co posloucháte nejraději?

V. Kopta: V posledních letech poslouchám nejvíc moderní jazzovou muziku. Říká se tomu moderní jazz, ale ona je to hudba z poloviny minulého století. Mám rád i B. B. Kinga, Johna Lee Hookera a blues všeobecně. Co se týče rocku, nepřestal jsem milovat to, co mě přivádělo do extáze už v pubertě – starý dobrý Deep Purple nebo Led Zeppelin.

Hudební publicista Miloš Skalka říká, že (cituji) starý desky jsou hezký, starý desky nepatří do popelnice, starý desky patří na gramofon. Souhlasíte s ním?

V. Kopta: Zcela jednoznačně.

Jak se vám líbí současná hudební nabídka. Mám na mysli zejména tuzemské interprety, mnohdy vzešlé z talentových show.

V. Kopta: Víte, ono tady něco podobného bylo vždycky. Nevzpomínáte si na „hvězdnou“ pěveckou stáj Františka Janečka z osmdesátých let? A na to, jak jsme nad tou partou kroutili hlavami? Nemyslete si, za první republiky byla taky spousta příšernýho škváru. Každá doba přinese něco dobrého i něco děsného. A doba současná není v tomto směru výjimkou. V šedesátých letech udělala obrovský kus práce pro kultivaci písničky dvojice Suchý & Šlitr a později zase sehrála významnou roli například celá plejáda písničkářů. Karel Plíhal, Jarek Nohavica, skupina Nerez atd. Fakt, že se po celou dobu objevovaly i tzv. rychlokvašky, není až tak zásadní.

Snad všichni si vás spojujeme s filmem Sněženky a machři, stejně jako třeba kolegu Duchoslava. Neleze vám proto tenhle film na nervy?

V. Kopta: To víte, že mi leze na nervy. A dělám všechno pro to, abych ten obraz zamindrákovanýho blonďáka zadupal do země. Na druhou stranu si uvědomuju, že jen platím daň za to, že se mi poštěstilo hrát ve filmu, který je v podstatě nesmrtelný.

Co je podle vás důvodem úspěchu toho filmu?

V. Kopta: Všechny generace absolvovaly lyžařský kurz. Všechny generace se na takovém kurzu vožraly a všechny generace tam objevily první lásku. Prošli jsme si tím všichni a všichni se proto v tom filmu tak trochu poznáváme. To bude asi ten důvod.

Sněženky a machři byli trhák a film je populární dodnes. Ale co jeho pokračování? Kritika dvojku dost rozcupovala. Myslíte si, že oprávněně?

V. Kopta: Z valné části ano. Režisér, kameraman i my herci jsme tomuto pokračování věnovali maximum, jenže scénář, jak se říká, šustil papírem a byl až příliš popisný. Přesto však mohu konstatovat, že mi film Sněženky a machři po 25 letech dost pomohl. Dal jsem o sobě vědět a začal zase víc natáčet.

Pominu-li divadlo, tak vás poslední dobou vídáme spíš v televizních seriálech. A teď se zdá, že jste právě na seriálovém poli solidně zabodoval. Mám na mysli cover anglického seriálu Kancl, kde máte hlavní roli. Sedí vám postava šéfa-zmetka?

V. Kopta: Jo, sedí. On je fakt velkej úchyl. Musím však říct, že tohle natáčení bylo hodně dlouhý, náročný a únavný. Na obrazovce to vypadá, že jsme se tam jen tak sešli a natočili ptákovinu, pravda je ale taková, že jsme v místě natáčení čtyři měsíce bydleli a tvrdě makali. Myslím, že to asi nebude až taková pecka, ale přesto jsem za tu roli moc vděčný. Populární postavu sice nehraju, ale to nevadí, populární postavu hraju v Ulici, takže se to vyrovná.

Jak jsem řekl, jedná se o seriál převzatý z Anglie. Českou verzi režíroval Milan Šteindler. Jaké měl vlastně možnosti? Mohl do převzatého díla dostat své představy a svůj humor?

V. Kopta: Moc ne. Když koupíte licenci na nějaký výrobek, musíte ho potom vyrobit tak, aby odpovídal výrobku originálnímu. A tohle je přesně ten případ. Zkontrolovat nás přijel dokonce supervizor z anglické BBC. Hlídal nám mantinely a trochu nám do toho krafal. Došlo jen k menšímu – a schválenému – uvolnění ve scénáři. Například v tom smyslu, že se v něm objevilo několik postav, které v originále nejsou. Dalo by se říct, že došlo k určitému počeštění.

Je o vás známo, že jste fanda do autobusů. Jak to bylo s tím vaším narozeninovým dárkem?

V. Kopta: Ono se vlastně nejednalo o narozeniny. Před rokem mi přátelé jen chtěli udělat radost a tak mi půjčili starý autobus a já ho mohl chvíli řídit. Byla to paráda.

Vy máte na autobus řidičák?

V. Kopta: Teď už jo. Když jsem si řízení autobusu vyzkoušel, nadchlo mě to natolik, že jsem si ty papíry udělal. Bylo poměrně náročné. Žádnou protekci jsem v autoškole neměl, hezky natvrdo. Spousta lidí asi nepochopí, proč jsem do toho šel, ale to je mi jedno. Mám to!

Uvažujete o koupi autobusu?

V. Kopta: Ano, uvažuju. Člověk ale uvažuje o ledasčem a u úvah nakonec jen zůstane. A tohle může dopadnout stejně. Uvidíme.

Jak jste strávil Silvestra? Pracovně?

V. Kopta: Kdepak. V Semaforu jsme si na silvestrovská představení naštěstí nikdy nepotrpěli, a protože tentokrát nehrála ani moje žena, strávili jsme Silvestra opět u našich přátel v Jizerských horách.

Jste příznivcem novoročních předsevzetí?

V. Kopta: Nejsem, ale onehdy jsem si jedno dal a dodržel ho. Celý život jsem hodně kouřil, vlastně od třinácti let, jsem totiž z rodiny, kde nekouřily akorát kočky. A před třemi roky, právě na Silvestra, jsem s tím seknul. Byl jsem jedním z posledních, kdo chodili před vlastní barák hulit mokrýho vajgla na déšť, a když jsem zaslechl, jak manželka říká, že mám slabou vůli a že s tím nikdy nepřestanu, povídám si: A to teda ne! Od té doby jsem si nezapálil. Žádné odvykání, žádné náplasti. Rovnou a hned!

Závěrem k tuzemské politice. Co na ni říkáte?

V. Kopta: Jsem z ní velmi rozčarován. Mé rozčarování se však netýká jen toho, kdo zrovna sedí na hradě atp. Česká politika mě nesmírně zklamala obecně. Vadí mi politická úroveň, vadí mi to, jak s náma politici cvičí, že z nás udělali ovčany a ne občany… Všechno mě to hrozně štve a mrzí mě, že jsme si zase nechali všecko ukrást. Možná to ale odpovídá našemu naturelu. Jak se praví, politici jsou zrcadlem občanů. Je mi to každopádně moc, moc líto.

- Sváťa Doseděl -