...další články

Václav Vydra exkluzivně pro Žurnál

Do Jindřichova Hradce jste s Janou Paulovou přijeli s představením Nikdy není pozdě. V tomhle divadelním kusu hrajete pouze vy dva. Je hraní ve dvou náročnější, než s celým ansámblem?

V. Vydra: Je to náročnější, ale na druhou stranu i zajímavější. Tohle je první hra tohoto typu, která se mi dostala do repertoáru. A zatím jediná. Původně byla napsána pro šest herců, ale my jsme se rozhodli, že ji dáme ve dvou. Přišlo nám to vtipné a, jak jsem řekl, zajímavé. A vypadá to, že jsme měli pravdu. Tu hru hrajeme už dva roky před vyprodanými sály.

S paní Paulovou jste zabodovali v komediální sérii Kameňák. Tyto filmy se setkaly s nadšením, ale i s kritikou negativní. Jak byste to okomentoval?

V. Vydra: Naše role v těchto filmech byly hezké a práce to byla mimořádně příjemná. Co se nás dvou týče, tak to ovšem žádná výjimka nebyla. Jestli můžu mluvit sám za sebe, tak když se s Janou profesně potkáme, vždycky je to fajn. Věřím, že ona to cítí stejně. V sérii Kameňák si ale hezky sedlo všechno. Názory na výsledek se samozřejmě různí, což je normální. Jak jste řekl, někomu se ty filmy líbí, někomu ne. Opakuji, je to normální a není k tomu co dodat.

Zdeněk Troška, režisér oněch filmů, mi řekl, že si s negativní kritikou hlavu neláme. Důležité jsou prý pro něj plné kinosály a neustálé televizní reprízy.

V. Vydra: Má pravdu. To podepíšu. Filmaři dělají práci pro lidi, a když lidi na jejich filmy nechodí, je ta práce marná. Ať už kritika dílo ocení nebo ne. A o divadle platí totéž. Co diváci nevidí, to je mrtvé. Filmy Zdeňka Trošky mrtvé zcela jistě nejsou.

Jste tzv. na volné noze nebo máte v nějakém divadle stálé angažmá?

V. Vydra: Mám stálé angažmá v Divadle na Vinohradech. Kromě toho hraju ještě v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Hybernia, v Divadle Bez zábradlí a v Divadle Kalich. Plus scény zájezdové.

Jste z herecké rodiny. Tatínek Václav Vydra, maminka Dana Medřická, váš dědeček byl po válce dokonce ředitelem Národního divadla v Praze. Bylo herectví vaše jasná volba?

V. Vydra: Kdepak. Když se mě v dětství tetičky a strejdové ptali, čím bych chtěl v životě být, kýžené odpovědi, že hercem, se nedočkali. Tehdy jsem chtěl být hasičem, ošetřovatelem v zoologické zahradě atp. (smích) Pak ovšem nastal čas rozhodnutí, kam z deváté třídy pokračovat, a já zjistil, že kdybych se měl vydat na dráhu malíře nebo spisovatele, což by se mi snad líbilo, musel bych absolvovat gymnázium, a to byla potíž.

Tuším, kam míříte. Na vaši volbu studijního oboru prý měl zásadní vliv váš nepřátelský vztah s matematikou, fyzikou a chemií.

V. Vydra: Já bych tomu snad ani neříkal nepřátelství. Byla to moje naprostá neschopnost. V matematice jsem tou dobou nebyl schopen zvládnout víc než trojčlenku. Na konci devítky jsem to sice dotáhl na dvojku, ale spíš jenom zázrakem. S chemií a fyzikou to až tak strašné nebylo. Jenže to bylo tím, že jsem měl dobrou paměť a například se zapamatováním názvů chemických prvků jsem problém neměl. Ledacos z těchto dvou předmětů si pamatuju dodnes.

A na konzervatoři uvedené předměty nebyly…

V. Vydra: Nebyly. Takové škole říkám s oblibou útulek pro matematicko-fyzikální kriply. A když jsem se dozvěděl, že se otevírá hudebně-dramatický ročník pro herce, tak jsem se přihlásil, uspěl a uchýlil se tam.

Byli slavní předci z branže vaší výhodou? Nebo představovali spíš profesní komplikaci? Nemusel jste čelit srovnávání atp.?

V. Vydra: Takovému srovnávání jsem čelit nemusel. Buď jsem to jen nevnímal, nebo se to prostě nedělo. Domnívám se, že to bylo to druhé.

Herci z hereckých rodin, se kterými jsem na to téma mluvil, se shodují, že nějaké protěžování či protekci nezažili. Je to i váš případ?

V. Vydra: Ano. Pokud jsou rodiče trochu soudní, tak vědí, že protěžování potomka k ničemu dobrému nevede. Můžou ho sice někam protlačit, ale když mu bude chybět talent, tak to stejně skončí neslavně. Žádný režisér si nenechá zničit představení nebo film jen kvůli tomu, že do něho obsadí netalentované dítě úspěšných rodičů. Možná se to stane jednou, dvakrát, ale víckrát určitě ne. Tohle ovšem platí i o celé řadě jiných profesí.

Filmy a seriály, ve kterých vaše maminka hraje, se poměrně často reprízují. Díváte se na ně někdy?

V. Vydra: Když jsem v příslušnou dobu zrovna doma, tak se kouknu moc rád, ale že bych je přímo vyhledával, to zase ne.

Dana Medřická byla jednou z našich nejlepších hereček. Její výkony byly fenomenální. Jaká byla máma?

V. Vydra: Taky fenomenální. Dávno jsem pochopil, že to, kolik času mi při své vytíženosti věnovala, nebylo tak důležité, jako intenzita kontaktu a péče, když na mě čas měla.

Kvalita důležitější než kvantita.

V. Vydra: Přesně.

V pubertě vám prý maminka slíbila motorku. Za vylepšení vysvědčení. Ale nakonec cukla a místo motorky vám koupila psa.

V. Vydra: Ona asi ani nedoufala, že to na tu dvojku z matematiky dotáhnu, o což šlo, a když jsem to zvládl, dostala strach, že se na motorce zabiju. A tak přišla s tím, že mi místo motorky koupí psa, kterého jsem tehdy taky moc chtěl. Jenže tady jsme narazili na problém v podobě nesouhlasu táty. Tu scénu v kuchyni mám před očima dodnes. Já brečel, máma přemlouvala, táta vzdoroval… Nakonec však rezignoval. Řekl nám, ať si děláme, co chceme, ale on že s tím psem ven chodit nebude. Což opravdu dodržel.

Lze říct, že jste v podstatě vyloženě komediální herec?

V. Vydra: Nevím. Většina rolí, které jsem dostal, každopádně komediální byla. Ale odehrál jsem i pár rolí dramatických. Na některé z nich rád vzpomínám. Ve dvou televizních seriálech jsem si zahrál dokonce i vrahouna. (smích)

Jste i žádaný dabér. Když jsem se díval na vaše portfolio, zjistil jsem, že jste daboval velké množství kreslených postav. Je dabing kreslounů v něčem jiný? Náročnější? Postavičky všelijak skřehotají, ječí atp.

V. Vydra: Moje dabování je už spíš minulostí, ale nadaboval jsem toho celkem dost. A těch kreslounů, jak říkáte, jsem namluvil víc, než herců živých. A jestli je to náročnější? Mě to každopádně bavilo. Dává to víc prostoru pro fantazii. Herci živému je třeba se přizpůsobit. Teď se bohužel děje to, že zahraniční produkce trvají na tom, aby hlas dabéra byl co nejvíce věrný originálu. Což kreativitu dabujícího dost potlačuje.

Váš hlas a hlas vaší manželky Jany Bouškové jsou hlasy nekonečného televizního pořadu Prostřeno. Jeden díl se vysílá každý všední den. Je tahle práce časově hodně náročná?

V. Vydra: Ani ne. Komentář natáčíme zhruba jednou týdně po čtyřech dílech najednou. Jde o několik hodin ve studiu. Děláme to patnáct let, takže je to v podstatě rutina a řekl bych, že nás už skoro nic nepřekvapí.

S Janou Bouškovou jste se oženil v roce 2006, po 23 letech vztahu. Proč až po takové době?

V. Vydra: Nepovažoval jsem to za podstatné. Jednou ženatý už jsem byl a měl jsem pocit, že ten úřední papír vztah spíš pokazí. Něco se může změnit. Navíc Jana pobírala vdovský důchod, což taky nebyl zanedbatelný argument. (smích) Fakt je, že občas vyrukovala s tím, že svatba by byla fajn. Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy spadla z koně a zlomila si asi čtyři žebra. Ležela v nemocnici, celá modrá, a když jsem za ní přišel, nemohla se ani pořádně nadechnout. Podívala se na mě těma svýma očima a s námahou ze sebe vypravila: „Já nechci umřít jako vdova. Vezmeš si mě?“ (smích) Co na to má člověk říct? Tak jsem odpověděl: „No, jestli už se chystáš…“ Svatba byla za měsíc.

Koně jsou vaší velkou zálibou. Vlastní máte od roku 1998, je to tak?

V. Vydra: Je. V současnosti jich mám pět, ale na statku, který spoluvlastním, jsou ustájeni i koně cizí. Celkem je v naší aktivní stáji na pětadvacet koní.

Chov koní je jistě časově i finančně náročný. Bylo by reálné pověsit herectví na hřebík a věnovat se jenom koním?

V. Vydra: Nebylo. Bez příjmů z mého zaměstnání by to šlo velmi obtížně. Statek, tak, jak jej provozujeme, není podnik v pravém slova smyslu rentabilní. Na provoz si sice vydělá, ale na investice a opravy už ne.

Před více než deseti lety jste se v souvislosti s koňmi dostal do sporu tuším s ochránci zvířat…

V. Vydra: Nikoliv s ochránci zvířat. Byl jsem ve sporu s asociacemi podkovářů, chovatelů koní atp. Nelíbilo se jim, že propaguji metodu německé veterinářky Hiltrud Strasserové, spočívající zjednodušeně řečeno v tom, že se koně nekovou, kopyta se jim upravují výhradně naboso v souladu s jejich anatomií a fyziologií tak, aby mohl fungovat jejich mechanismus, a nechají se pohybovat svobodně ve společnosti koní ostatních. Paní doktorka, jako průkopnice těchto věcí, narážela na problémy taky a potýká se s nimi pořád. Setrvačnost konvenčního chovu koní je drtivá a přesvědčit třeba dlouholetého koňáka, že to dělá špatně, je úkol mnohdy nadlidský. Přitom argumenty, které předkládáme, jsou zcela logické a neprůstřelné. Ale situace už se přece jen dost zlepšila. Jak řekl Arthur Schopenhauer: Každá pravda prochází třemi stádii. Nejdřív je zesměšňována, pak zatracována a nakonec je přijata jako naprostá samozřejmost.

Ustál jste to tenkrát?

V. Vydra: Ustál, ale poškodilo nás to. Zájem o tu metodu byl velký.

Po loňském ročníku Velké pardubické, kde při překonávání Taxisova příkopu zemřel kůň, se opět rozhořela debata o zrušení této překážky. Jaký na to máte názor?

V. Vydra: Jisté je, že pokud kůň nebo jezdec udělá na takovéto překážce chybu, bývá tato chyba fatální. Vzhledem k tomu, že jde o sport a o zábavu, bylo by asi záhodno toto nebezpečí eliminovat. To znamená, že za překážkou třeba nutně nemusí být příkop jako jáma na mamuta, může tam být doskočiště mnohem bezpečnější. Kůň, který běží v takto náročném dostihu, by měl být řádně disponován a ve formě, jež mu závod bezpečně umožní. Jenže všichni přihlášení koně v takové kondici nejsou. Jejich majitelé ovšem chtějí, aby Velkou šli, a trenéry platí za to, aby je na ni připravili. Ale ono to někdy prostě nejde.

Co váš pravidelný Memoriál generála Custera, jehož 7. kavalérie se v roce 1876 utkala s Indiány u Little Big Hornu? Tahle akce pokračuje?

V. Vydra: Ano. 20. ročník memoriálu se uskuteční buď letos, nebo v roce příštím. Vymyslel jsem to bezmála před pětadvaceti lety. S přáteli jsme si chtěli vyzkoušet, jaké to je jet ve vojenském útvaru. Volba padla na slavnou US 7. kavalerii. A další jezdci se postupně přidávali. Podniku se účastní jak kavaleristé v dobových uniformách, nebo alespoň v jejich replikách, tak Indiáni, rovněž příslušně dobově oblečeni. Už nás jelo i na dvě stovky a v rámci 10. a 15. ročníku jsme projeli Prahou. Ze Stromovky, přes Staroměstské náměstí a zpět. Během 20. ročníku bychom si to chtěli zopakovat.

Mezi vaše záliby patří i střelba. Na začátku devadesátých let jste dokonce spoluvlastnil obchod s loveckými a sportovními zbraněmi. V souvislosti s nedávnou tragédií na filosofické fakultě bych se chtěl zeptat, co říkáte na návrh omezit možnosti nákupu střelných zbraní a přístupu k nim?

V. Vydra: Není to dobrý nápad. Takové omezení kvůli excesu jednoho člověka je principiálně špatné. Když nějaký blázen najede autem na tramvajový ostrůvek a zabije dvacet lidí, taky nebude důsledkem to, že získání řidičáku bude pro všechny obtížnější. Nebo všem zakážeme jezdit autem? Asi těžko, že? A se střelnými zbraněmi je to podobné. Nemluvě o černém trhu, na němž si lze zbraň sehnat taky. Navíc je tu ještě druhý aspekt. Zbraň se dá použít k útoku, ale taky k obraně.

Poslední doba přinesla dost negativních věcí. Covid, válku na Ukrajině, zdražování energií a všeho ostatního, inflaci… Dělá vám to všechno starosti, nebo se to z hlavy snažíte spíš vytěsňovat?

V. Vydra: Není-li člověk hlupák, tak tahle negativa z mysli vytěsnit nemůže. Kam přivedlo svět schovávání se před problémem? Druhá světová válka, válka v Jugoslávii, teď válka na Ukrajině… Historie se opakuje. Jakmile se vypustí ten příslovečný džin z lahve, je to špatné. Zlo se začne strašně rychle šířit. Lidi, kteří k němu inklinují, najednou dostanou povolení s razítkem, že můžou, zlo se v nich uvolní a oni je začnou páchat. A zastavovat takto rozbujelé zlo je mnohem těžší, než když se tak začne činit v době, kdy je ještě jen v zárodku.

Na závěr pozitivně. Co je pro vás ta pravá relaxace? Jsou to koně? Osedlat, nasednout a vyrazit do přírody?

V. Vydra: Jo, ale stárnu a moji koně taky. Mnohdy už na nich ani nepotřebuju sedět. Stačí mi vypustit je na voňavou louku mimo ohrady a být tam s nimi. Pěšky, na čtyřkolce, s mými psy… Dívám se, jak si koně volně běhají, chroupou trávu, a je mi u toho tak dobře jako jim.

- Sváťa Doseděl -