...další články

Vendula Fialová exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste tu s ansámblem Divadla pod Palmovkou, kde hrajete v šesti inscenacích. Dá se říct, že je toto divadlo vaší domovskou scénou?

V. Fialová: Ano, beru je jako svou domovskou scénu, a to i přesto, že jsem od září na volné noze. Divadlo pod Palmovkou je moje první angažmá v Praze. Po sedmi letech v Olomouci a dvou letech v Šumperku.

Proč jste šla na volnou nohu?

V. Fialová: Protože hostuji ještě v jiných pražských divadlech, což se se stálým angažmá dost těžko zvládá. Takhle si čas plánuji sama a to je pro mě důležité.

Vystudovala jste hudebně dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a zároveň i veřejnou správu na obchodní akademii v Mariánských Horách a regionální politiku na Slezské univerzitě v Opavě. Jak to šlo všechno dohromady?

V. Fialová: Bylo hlavně náročné zvládnout to časově. A moc mi přitom pomohl skútr, který jsem si v šestnácti letech pořídila a mezi školami na něm přejížděla. Když jsem dostala školní rozvrhy, musela jsem prostě začít plánovat, jako to všechno nejlépe stihnout. Ty dvě odborné školy s konzervatoří dohromady na pohled opravdu moc nešly, ale zvládla jsem to. Výzvy mám ráda.

Proč nakonec zvítězilo herectví?

V. Fialová: Herectví vyhrálo už na začátku, ale protože jsem pragmatik, tak si myslím, že je dobře mít v životě zadní vrátka. Divadelních škol je hodně a jejich absolventů je každoročně ještě výrazně víc. Uchytit se v branži je zkrátka těžké a každému to rozhodně nevyjde. Já jsem měla a mám štěstí, můžu hrát, to musím zaklepat na dřevo, ale na druhou stranu si uvědomuji, že tomu tak nemusí být napořád.

Když už jsem zmínil vaše studium politiky… Nechci zabředávat do bahna, ale co říkáte na tu současnou tuzemskou?

V. Fialová: Já do bahna taky zabředávat nechci, takže jen krátce. Tuzemská politika mi přijde fakt směšná až tragická. Žasnu, co si někteří lidé dovolí a za jaké hranice jsou ochotni zajít. Jmenovat nebudu, každý si jistě nějaké jméno dosadí, výběr je velký. Zatím děti nemám, ale byla bych velmi nerada, kdyby si jednou z takových lidí brali příklad.

Od roku 2010 jste byla v angažmá v Moravském divadle Olomouc a zároveň jste začala působit jako moderátorka počasí v pořadu Dobré ráno na ČT2. Role televizní rosničky vás asi dost proflákla, že?

V. Fialová: Nevím, jak moc, ale stávalo se, že ve mně lidi rosničku poznávali, to je pravda. Na druhou stranu jsem si určitě nemyslela, že jsem bůhvíjaká celebrita. O to mi koneckonců nešlo nikdy. Vždycky mi šlo především o to, aby tam, kde zrovna pracuji, byl dobrý kolektiv. A v tomto ohledu jsem měla zatím pokaždé štěstí.

Pravidelná účast v televizním Dobrém ránu vyžadovala časné vstávání. Snad někdy ve tři ráno… Nebylo to v kombinaci s divadlem neúnosné?

V. Fialová: Víte co? Já to dodnes nechápu. Jak jsem to mohla zvládat. Na trase Olomouc-Ostrava (Dobré ráno vysílalo ostravské televizní studio, pozn. red.) jsem jezdila sedm let. V Olomouci jsem večer dohrála představení, doma jsem byla kolem půlnoci, zalehla, ale už o půl čtvrté jsem zase vstávala a vyrážela do Ostravy s úsměvem povídat o počasí. Ve studiu jsem končila v osm a už jsem uháněla na zkoušku, která mi v Olomouci začínala v devět. Ráno, pochopitelně. Nicméně, jak vidno, když se chce, všechno jde.

V Divadle pod Palmovkou jste od loňského roku. Do té doby jste byla v Olomouci a v Šumperku. Co vás k odchodu z Moravy přimělo?

V. Fialová: V Olomouci jsem byla sedm let a už jsem potřebovala změnu. Nehledě na to, že v olomouckém divadle došlo ke změně na postu uměleckého šéfa a nové vedení mě řekněme příliš neoslovilo. Když mi pak přišla nabídka hostování v Divadle pod Palmovkou, nebylo co řešit.

Takže nešlo o přesun do nejistoty…

V. Fialová: Stálé angažmá jsem sice hned zpočátku jisté neměla, ale cítila jsem, že když už ten krok udělám, dobře to dopadne. Risk je zisk, a kdo je připraven, není překvapen. A já připravena byla.

Váš kolega Lukáš Příkazký mi řekl, možná s nadsázkou, že nikdo nechce hrát mimo Prahu. Že každý herec bude raději v Praze obsluhovat v baru a čekat na příležitost. Má kus pravdy? Je angažmá v Praze opravdu tak zásadní?

V. Fialová: Vidíte, já to tak nikdy nebrala. A určitě nejsem ten typ, co půjde za bar čekat na šanci. Je ovšem fakt, že takových lidí je poměrně dost, to má Lukáš pravdu. Herci chodí na castingy, ale tím se neuživí. A na složenky si člověk nějak vydělat musí.

Líbí se mi vaše motto: Všechno dobře skončí, a jestli ne, tak to ještě není konec. Daří se vám, řídit se jím?

V. Fialová: Já myslím, že daří. Jsem optimista a tohle je motto optimistů.

V neveselém dramatu Maryša bratří Mrštíků jste hrála Maryšu. Do té doby jste však zhusta ztvárňovala úplně jiné role. Různé naivky atp. Představovala pro vás postava Maryši problematickou změnu?

V. Fialová: Ne. Po rolích naivek byla Maryša role za odměnu. Byla to pro mě hodně citová záležitost a moc ráda na ni vzpomínám.

Co vy, jaká jste nátura? Měla byste pochopení pro ženskou jako Maryša? Myslím pro takovou, co nesnesitelnému chlapovi strčí pod čumák otrávené kafe od Žida…

V. Fialová: No, já bych to teda neudělala určitě! A takto extrémní řešení neutěšeného partnerského vztahu by se mi nelíbilo ani u jiných. Na světě jsme jenom jednou a všechno jde řešit i bez mordování.

Když připustím, že ideální chlap neexistuje, jaké vlastnosti by měl mít chlap optimální?

V. Fialová: Pro mě je snad nejdůležitější, aby mě dokázal rozesmát. Což v mém případě, jak sám vidíte, není problém. Moji rodiče jsou spolu čtyřicet čtyři let a svým životem se v podstatě prosmáli. A přesně to je podle mě nesmírně důležité.

A opačně… Optimální žena by asi měla umět vařit. Co vy a sporák?

V. Fialová: Teď mám konečně novou kuchyň, která mě motivuje k tomu, abych vařila víc, než dřív. A myslím si, že vařím dobře. Sebekriticky řečeno. Všem alespoň zatím chutnalo. Moc nepeču, ale s vařením problém nemám.

Vedle divadla máte stále další aktivity?

V. Fialová: Ano. Třeba o víkendech moderuji na Hitrádiu City. Od ledna zde má dojít k nějakým změnám, ale já doufám, že tuhle práci budu moct dělat i potom. Taky načítám audioknihy, různé časopisy… Nebo teď jsem s Janem Hřebejkem točila kriminálku pro Českou televizi, což byla velmi zajímavá zkušenost. Název je zatím jenom pracovní, takže ho ani říkat nebudu. A pro televizi Prima jsem se zúčastnila natáčení seriálu Einstein. Větší roli mi přisoudili v díle pátém, tak se dívejte. A o prázdninách jsem pracovala i s německým štábem, kde jsem na place měla dokonce svůj vlastní karavan! Jako hvězda! Poprvé a doufám, že ne naposledy.

Myslíte si, že zůstanete herectví věrná?

V. Fialová: Nikdy neříkej nikdy. Ale řeknu vám, jaký mám sen. Od malička. Mým největším snem je moderovat večerní zprávy. Tak uvidíme, jestli se mi tento sen vyplní.

Jak ve volném čase relaxujete?

V. Fialová: Hlavně ve fitcentru. To je pro mě ta pravá relaxace. Jsem živel a preferuji aktivní formu odpočinku. Gauč není nic pro mě. Klid mám ráda, ale stejně ho vyměním za neklid.

V minulosti jste závodně tancovala. Povězte mi k tomu něco…

V. Fialová: Jedenáct let jsem tancovala disco-dance a show-dance v tanečním klubu Akcent Ostrava. Jezdili jsme po celém světě, byli jsme mistři republiky, Evropy i světa… S nástupem na střední školy jsem s touto činností bohužel musela skončit, časově to nešlo zvládnout. Tanec mě ale baví pořád.

Když se někdy dívám na televizní taneční soutěž StarDance, žasnu nad tím, jak lidé, kteří se tanci nikdy nevěnovali, najednou skvěle tančí. Dá se tanec skutečně takhle dobře naučit? A takhle rychle? I když člověk nemá bůhvíjaké vlohy?

V. Fialová: Nějaké pohybové předpoklady člověk mít musí, to je jasné. Pravda ovšem je, že někteří soutěžící to v tomto pořadu uhráli na to, že byli neodolatelní a vtipní.

Máte na mysli třeba komika Lukáše Pavláska?

V. Fialová: Přesně! Byl vtipný a ze své účasti v soutěži udělal de facto komickou roli. Ale co se tance týče, dřevo je tenhle chlap prvotřídní. Ten se asi tančit nenaučí.

A když jsme u toho učení… Pořád se smějete a vyzařuje z vás pozitivní přístup k životu. Někde jste řekla, že vás to naučili rodiče. Jak jde tohle naučit?

V. Fialová: Už jsem o tom myslím mluvila. My jsme se doma chechtali pořád, a to se potom člověk naučí optimismu a pozitivnímu přístupu k životu snadno. Jsem si jistá, že takový život je určitě lepší.

- Sváťa Doseděl -