...další články

Věra Martinová exkluzivně pro Žurnál

Vaši uměleckou kariéru odstartovalo vaše hostování v programech orchestru Gustava Broma, což byl excelentní big band. Taková prestižní spolupráce, to byl solidní start, že?

V. Martinová: Určitě ano. Tato spolupráce mi velmi pomohla i při studiu na konzervatoři. Orchestru Gustava Broma si tam velmi vážili a fakt, že jsem s ním zpívala, měl velkou váhu. Bylo to v podstatě doporučení, které nešlo přehlédnout.

Já vás zaregistroval až se Schovankami, když jste zpívala nelsonovku Pláčou tvoje modré oči. Za originál té písničky Blue Eyes Crying in the Rain dostal Willie Nelson v roce 1975 cenu Grammy. Vybrala jste si ji tehdy vy?

V. Martinová: Já tu písničku zpívala ještě před Schovankami s jinou partou, bylo nám sotva dvacet let. A k téhle věci, byť s jiným textem, mě tehdy spoluhráči přivedli. Jejich coververzi jsem tedy znala dřív než originál Willieho Nelsona.

V roce 1986, tedy po pěti letech, jste Schovanky opustila. Proč?

V. Martinová: Protože jsem se chtěla osamostatnit. Sólová dráha mě vždycky lákala.

Nebyl přechod na sólovou dráhu trochu risk?

V. Martinová: Ale to víte, že ano. Mě však to riziko za to stálo. Bez občasného zariskování se člověk nikam neposune. A mě to naštěstí vyšlo.

Říká se, že stoprocentně ženský kolektiv obnáší problémy. Jak tomu bylo u Schovanek?

V. Martinová: Žádné zásadní problémy určitě nebyly. Byli jsme dobrá parta a z toho, že holky dodnes hrají ve stejné sestavě, lze usuzovat, že jsou dobrá parta pořád a funguje jim to.

Po amerických originálech saháte sporadicky a zpíváte převážně písničky původní. Do jaké míry se na nich autorsky podílíte vy sama?

V. Martinová: Napsala jsem si poměrně dost věcí, ale zdůrazňuji, že jen hudbu, psaní textů přenechávám jiným. Na kvalitu textů jsem náročná a vím o řadě výrazně lepších textařů, než jsem já.

Před rokem 1990 bylo bezplatné přebírání a přetextovávání zahraničních originálů zcela běžné. Teď už to ale takhle nejde. Co musíte udělat, když se vám líbí americký hit a vy ho chcete nazpívat česky?

V. Martinová: Musím se obrátit na Ochranný svaz autorský (OSA), který příslušného majitele autorských práv požádá o předběžný souhlas. Pokud OSA tento souhlas získá, je třeba český text písničky přeložit do angličtiny a překlad zaslat majiteli autorských práv, aby věděl, o čem se v české coververzi jeho písně bude zpívat a mohl se k tomu vyjádřit. Pak už nezbývá než čekat, jak to dopadne.

Většina country muzikantů klasickou kytaru na konzervatoři určitě nestudovala, ale vy ano. Co vás přivedlo od klasiky k country?

V. Martinová: Klíčovou roli sehrála nabídka spolupráce od Schovanek. S country jsem se ale setkávala už od dětství. Chodila jsem do skauta a tam se country písničky samozřejmě hrály a zpívaly, spíš to tedy byly písničky trampské, ale to je jen malý kousek vedle. A moc se mi líbily tehdejší party Greenhorns a Rangers, jež zde americkou country music opravdu parádně zpopularizovaly a ukázaly cestu dalším. I mě.

Mezi hudební hvězdy vás odpálil Malý dům nad skálou. Tušila jste, že to bude taková pecka?

V. Martinová: Absolutně ne. Mě se ta písnička vlastně ani moc nelíbila a její úspěch jsem vůbec nepředpokládala. Byla složena a natočena na zakázku mého tehdejšího manažera a já se pak nestačila divit. Třeba písnička Až na vrcholky hor už se mi líbila moc, ale Malý dům nad skálou mě zpočátku opravdu nenadchnul.

Na vašem prvním albu Dál jen vejdi z roku 1989 není slabý kousek. Ta deska se podstatě jeví jako výběr hitů…

V. Martinová: Tohle elpíčko de facto výběrem hitů bylo. Tenkrát se nahrávalo mnohem víc písniček, tyto vycházely na singlech, které hrála rádia, zněly v televizi… A album Dál jen vejdi bylo sestaveno právě z těchto věcí, jež už lidi znali a stihli si je oblíbit.

V roce 2020 jste natočila zatím poslední album Meritum. Připravujete další?

V. Martinová: O dalším albu sice přemýšlím, nabídku jsem dostala, ale stále váhám. Album Meritum se mi totiž zdá nevytěžené. Kvůli covidu jsem dva roky prakticky nevystupovala a písničky z tohoto alba tedy lidem nepřinášela. Pro lidi jsou vlastně pořád nové. Když cédéčko nepodpoříte koncertním turné, vůbec mu to nesvědčí.

Vaše kamarádka Pavlína Jíšová mi řekla, že není zrovna nadšená z neoficiálního titulu první dáma českého folku. Vy to s první dámou české country máte podobné, je to tak?

V. Martinová: Máte pravdu. Nemám ráda, když jsem někam zaškatulkovávána. Já nezpívám jen country. Mám věci inklinující k blues, k folku, Batalion je středověký popěvek… Proto se mi titul první dáma české country opravdu moc nezamlouvá. Můj žánrový záběr je širší. Jsou rádia, která mě nechtějí hrát s tím, že country nehrají, přitom některé moje věci by se do jejich vysílacího formátu klidně vešly. Ale že by mě to označení nějak výrazně omezovalo, to ne.

Ve Spojených státech je country music stylově mnohem pestřejší a dost tamních country hvězd dělá v podstatě spíš pop nebo rock.

V. Martinová: Přesně tak.

Za první dámu country music byla svého času považována Loretta Lynn. Když jste hrála v Americe, setkala jste se tam s nějakou takto slavnou kolegyní? Nebo s kolegou?

V. Martinová: Ne. Já tam vždy hrála pro krajany a na těch vystoupeních se americké country hvězdy nevyskytovaly.

Navštívila jste Grand Ole Opry?

V. Martinová: Bohužel ne, nebyla jsem ani v Nashvillu. Ze Spojených států jsem viděla jen část východního pobřeží, včetně New Yorku, a Kalifornii. USA jsou obrovská země a kvůli dlouhým přejezdům se v omezeném čase všechno zvládnout nedá.

Máte nějaký americký hudební vzor?

V. Martinová: Mám moc ráda dámy Emmylou Harris a Alison Krauss.

Ve čtvrtek 18. srpna jste zpívala v areálu pivovaru v Kamenici nad Lipou. Jaké to bylo?

V. Martinová: Zpočátku to vypadalo na pěkný průšvih, protože, když jsme měli začít hrát, přišel déšť a hodinu všechny smáčel. Publikum bylo ale naštěstí skvělé, nerozuteklo se a akce nakonec dopadla na jedničku.

Když už jsme u pivovaru… Máte ráda pivo?

V. Martinová: Takhle, rozhodně nejsem pivař, raději si dám víno, ale musím konstatovat, že pivo, které vaří v Kamenici, je vynikající. A majitelé pivovaru jsou skvělí taky. Je vidět, že to dělají s láskou a obrovským nasazením.

Zmínila jste vaši návštěvu New Yorku. Je známo, že 11. září 2001, v době teroristických útoků na dvojčata, jste se nacházela poblíž World Trade Center. Byla pro vás ta situace nebezpečná?

V. Martinová: To ani ne, v inkriminovanou chvíli jsem byla na centrálním Manhattanu, ale zřícení druhé budovy jsem viděla. Bylo to tak neskutečné, až jsem si říkala, že to skutečné být nemůže. Byl to šok. V přímém ohrožení jsem nebyla, ale strach jsem měla, samozřejmě, asi největší v životě. Hlavně nikdo nevěděl, jestli tím ta hrůza končí. Rychle se objevily fámy, že teroristé otrávili vodu a panika se šířila.

Štěstí jste měla i v případě Černobylu, že?

V. Martinová: Ano, se Schovankami jsem odtamtud odjela domů asi deset dní před tím, než to bouchlo. Velká klika. Pak ta moje autonehoda… Doufám, že už mám katastrofy vybrány.

K vašim zálibám patří četba. Jakou literaturu máte ráda?

V. Martinová: V posledních letech už bohužel tolik nečtu. Je to smutné, ale prostě není čas. Moje asi nejzamilovanější knížka je román Láska je jen slovo německého autora Johannese Mario Simmela, vlastně mám ráda všechno, co napsal. A pak se mi moc líbí severská trilogie norského spisovatele Trygve Gulbranssena Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jiné cesty. Krásně napsaná sága.

Když jsem hledal podklady pro tento rozhovor, zjistil jsem, že jste pozornosti bulváru sice neunikla, ale nic hrozného že to není. Bulvár vás nechává na pokoji?

V. Martinová: No tak já se hlavně snažím nedávat bulváru příležitost k tomu, aby si na mě mohl smlsnout, to je základ. Fakt ovšem je, že bulvár si občas prostě něco vymyslí. Takže se třeba dočtu o svých neexistujících úrazech a nemocech, které vůbec nemám, a tak podobně. Snažím se žít v poklidu a pro bulvár tím pádem asi nejsem zajímavá. Ta skutečnost mě tedy ani trochu nemrzí.

Nicméně mnohé známé osobnosti z oblasti šoubyznysu na bulvár sice naoko žehrají, ale ve skutečnosti v něm být chtějí. Berou to zřejmě tak, že i drbavý článek je reklama. Co na to říkáte?

V. Martinová: Pár svých kolegů z branže, kteří bez bulváru nemůžou být, znám. Když je bulvár opomíjí, jsou z toho nešťastní, a když je pak rozmázne, předstírají, jak jsou dopálení a ohání se soudem. Asi to prostě potřebují. A když se bulvár věnuje jim, my ostatní od něj alespoň máme pokoj. Každý svého štěstí strůjcem.

Koncertujete, hostujete na festivalech, jistě zkoušíte… Měla jste vůbec dovolenou?

V. Martinová: Ale jistě! Tři týdny jsem strávila na Rozkoši, takový pobyt je pro mě ta nejlepší relaxace. Je tam prima koupání, blízko jsou Orlické hory, které miluju, dá se tam dělat spousta výletů na kole, v areálu je tenisový kurt… Nemám důvod hledat něco lepšího. Kus světa už jsem zcestovala a teď mi Česká kotlina ke štěstí úplně stačí. Je tu krásně a i doma je pořád co objevovat.

- Sváťa Doseděl -