Voříšek Punťa měl v boku vykousnutou díru a zoufale kňučel...

Miroslav Helebrand bydlí v bytovém domě na Bobelovce (část Otína u J. Hradce), v jehož těsném sousedství stojí rodinný dům Romana Fišera. Helebrand poznamenává, že psa má v tomto poklidném koutě každá druhá rodina, ale k žádným psím potížím že zde přitom nikdy nedošlo. Tedy až do minulého měsíce. „Náš Punťa je kříženec vlčáka a jezevčíka,“ říká. „Je mu sedm let a je to hodný a chytrý pejsek, jak už voříšci bývají. Není v něm kapka agresivity, je bezproblémový a lidi z našeho okolí ho mají rádi.“ Poté pejskař krvavý incident popsal.

Souboj s časem

a bitva o život

„Bylo 4. listopadu, pár minut po poledni,“ vzpomíná Helebrand pohnutě. „Přivedl jsem Punťu ze zahrady před dům, nakázal mu, ať tam na mě počká a odešel do garáže. Když jsem se ani ne za deset minut vrátil, ležel Punťa na boku a kňučel. Potom jsem uviděl krev a pochopil, že je zle. Odnesl jsem naříkajícího pejska domů, a protože nemám řidičský průkaz, zatelefonoval jsem manželce a řekl jí, že Punťa akutně potřebuje doktora. Manželka obratem zavolala příteli mé dcery, Romanu Möhwaldovi, který k nám domů urychleně přijel a odvezl nás k veterináři Fialovi. Ten, jakmile Punťu spatřil, jenom kroutil hlavou. Pes prý je na tom opravdu špatně a jeho přežití je velmi nejisté.“

Punťa poté strávil přes čtyři hodiny na operačním sále a během zákroku se ukázalo, že má prokousnutý hrudník, protrženou bránici a pět zlomených žeber. Operace stála čtyři a půl tisíce korun, o penězích za další léčbu nemluvě. „Zaplacení takové částky je nad naše finanční možnosti,“ konstatuje Helebrand s tím, že situaci zachránil opět Roman Möhwald, a to tak, že ze svého vše zaplatil. „Jak moc jsme mu vděční snad ani říkat nemusím,“ připomíná Punťův majitel a dodává, že pejskův boj o život trval sice dlouhé tři dny, ale rodinný mazel že z něj nakonec vyšel jako vítěz. „Veselé to však pořád není,“ zdůrazňuje Helebrand. „Od operace uběhl už týden (nahráváno 11. listopadu, pozn. red.) a Punťa stále nemůže pořádně ležet, nechce žrát a celé dny a noci prochodí nebo prostojí. Je na něj smutný pohled.“

Místo odškodnění

pohrůžka zabitím

Pes, jenž na Punťu zaútočil, je dle Helebranda labrador, tedy zvíře několikanásobně větší a těžší, a jeho majitelem je prý buď výše zmíněný soused Roman Fišer nebo jeho dcera. „Kdo z nich psa neuhlídal, není podstatné, v tom domě bydlí oba dva,“ míní Helebrand a pokračuje: „Šel jsem za panem Fišerem a zajímal se, jak se k věci postaví. Očekával jsem, že se dohodneme na nějakém odškodnění, ovšem k tomu nedošlo. Byl jsem asi metr za hranicí jeho pozemku a pan Fišer na mě spustil, ať koukám vypadnout, jinak že zavolá policii. Já mu odpověděl, že z policie obavu nemám, a on mě vzápětí vystrkal na silnici. Nakonec mi řekl, doslova: Mě ten tvůj zasranej chcípák absolutně nezajímá! A varuju tě, jestli něco uděláš psovi mýmu, byť jen škrábaneček, tak tě zabiju, ty hajzle jeden! Podotýkám, že na psovi bych se rozhodně nikdy nemstil. Za tyhle průšvihy může zpravidla majitel, tak proč si chladit žáhu na psovi?“

Situace jako produkt

arogance a hulvátství?

Další kroky zavedly Miroslava Helebranda na policii, kde se ale nic potěšujícího nedozvěděl. „Pokud prý podám trestní oznámení, dostaneme pokutu oba,“ uvedl Helebrand. „Já i pan Fišer. Řádně uvázaný totiž nebyl ani jeden pes. A na městském úřadě, kam mě policisté posléze odkázali, jsem taky neuspěl. Navíc jsem tam měl nepříjemný pocit, že můj problém vůbec nikoho nezajímá. Rozhodl jsem se tudíž, že zkusím tisk, konkrétně Žurnál, jehož redakce se občanským kauzám nevyhýbá.“

Dodejme, že v pátek 8. listopadu se pánové Helebrand a Fišer potkali znovu a přátelská debata, že to opět nebyla. „Začal na mě řvát a ohánět se policií,“ krčí rameny Helebrand a uzavírá: „Vysvětlil jsem mu, že policisty klidně zavolat může, protože já už u nich byl a všechno jim vylíčil. Načež mi pan Fišer sdělil, že až na mě narazí příště, hezky mě zmáčkne. Já na to, že to snad přežiju, ovšem on že může jít taky bručet do chládku.“

Současný stav má tedy k optimálnímu hodně daleko a Miroslav Helebrand je přesvědčen o tom, že za to – stejně jako v řadě podobných případů – může především arogance jednotlivce, jeho hulvátství a neochota komunikovat. Je-li tomu tak, pak nezbývá než říct: Smutné, zbytečné a velice tristní.

- Svatopluk Doseděl -