Zdeněk Pohlreich exkluzivně pro ŽURNÁL

Měl jste čas omrknout hradecké restaurace?

Z. Pohlreich: Bohužel neměl. Stihnul jsem akorát rychlou večeři v grill-baru vedle knihkupectví, kde se konala autogramiáda. A bylo to tam v pohodě. (Jak se nám podařilo zjistit, šéf Pohlreich si objednal burger a jedenáctku Pardála, pozn. red.)

Dočetl jsem se, že se s manželkou chystáte na několik měsíců do Švýcarska. Co je na tom pravdy?

Z. Pohlreich: Měl byste zapřemejšlet o tom, jaký čtete noviny. Moje stěhování do Švýcar je výmysl bulvárního tisku a já vůbec netuším, jakou má ta informace podstatu. Fakt nevím, kde to vzali.

Pořad Ano, šéfe tedy definitivně nekončí?

Z. Pohlreich: V tuhle chvíli je dotočeno šedesátý pokračování a můj osobní názor je, že potenciál tohohle formátu, v podobě, v jaký ho děláme, je v podstatě vyčerpanej a u konce. Ale jak říkám, je to jenom můj názor, takže se uvidí.

Nedávno jste se rozvedl a zase se oženil a bulvár si na vás kvůli tomu trochu smlsnul. Vadí vám takové propírání nebo vás nechává v klidu?

Z. Pohlreich: Seru na to.

Naposledy zaujal bulvár váš svetr za 30 tisíc korun…

Z. Pohlreich: Jo, to vím, ale co je komu do toho? Je mi pětapadesát let. Proč bych si do prdele nemohl koupit svetr? A kolik stál? Já myslím, že by to mohlo bejt každýmu jedno, ne?

Ještě se vrátím k vašemu údajnému stěhování z republiky… Myslíte si, že výsledek posledních voleb může být pro někoho důvodem k emigraci?

Z. Pohlreich: Důvodů k emigraci samozřejmě přibývá, ale výsledek posledních voleb bych zase tak nepřeceňoval. Vím, že spousta slušných lidí, které znám, k volbám vůbec nešla a celé volby byly spíš o procentuální podpoře levicových stran. Ale ještě k vaší otázce… Utéct před tím, co se stalo, je to nejjednodušší řešení. A nakonec proč by ne?

Vy jste volil?

Z. Pohlreich: Koho asi? Ne, nevolil.

K restauracím patří i alkohol. Jak byste okomentoval nedávnou metylovou aféru?

Z. Pohlreich: Víte, já jsem přesvědčenej o tom, že něco podobného se děje i s potravinami, jenom to není tak vražedně toxický. Podle mě už se někdo měl dávno zabývat tím, co se v tomhle byznysu děje. Myslím si, že není úplně normální, aby alkohol prodávali lidi, kteří pro to nemají příslušnou licenci. Jedná se o strašně nebezpečnou věc a já nechápu jak je možný koupit si tady kořalku v trafice nebo na tržišti. Česká republika potřebuje jasnou a sjednocenou koncepci potravinářství a restauračního byznysu. Ale to není nic nového.

V televizi je k vidění přibližně deset pořadů o vaření. V čem podle vás spočívá neutuchající obliba tohoto televizního žánru?

Z. Pohlreich: V celým světě se z jídla stalo obrovský téma a my svět prostě jenom následujeme. Všechny televize tuší, že pořady o vaření mají velký potenciál a všechny toho zkouší využít. Více či méně úspěšně. Jídlo je důležitá věc, hodně lidí ho řeší a zajímá se o ně. A oblíbenost pořadů o vaření je toho asi odrazem.

Co vlastně máte proti kolegovi Babicovi?

Z. Pohlreich: Proti panu Babicovi nemám osobně vůbec nic. Jeho vaření je samozřejmě šokující, ale koho to baví a má chuť se na to koukat, tak ať si poslouží.

Ještě k Ano, šéfe… Pořad působí dojmem, že je natáčen bez scénáře. Jak je to doopravdy?

Z. Pohlreich: Každý díl má dramaturgickou kostru, víme, co v jednotlivých natáčecích dnech chceme natočit, ale to je celé. Na takovouhle věc pevný scénář prostě napsat nejde. Fungují zde samí neherci, včetně mě, a scénář je tudíž velice vágní.

Můžete mluvit do výběru restaurací nebo je to čistě záležitost produkce?

Z. Pohlreich: Ne, do výběru restaurací vůbec nezasahuju.

Stalo se někdy, že vám ruply nervy a vy jste natáčení vzdal?

Z. Pohlreich: To se nestalo nikdy, ale občas to bylo o prsa.

Ano, šéfe není originální český projekt, je to tak?

Z. Pohlreich: Je to tak. Jde o projekt Kitchen Nightmares (Noční můry kuchyně) kuchaře Gordona Ramsayho, který natočil několik sérií ve Velké Británii a v USA. Ten projekt byl velice úspěšný a zdá se, že tohle téma a jeho zpracování oslovilo spoustu lidí i u nás.

Při sledování vašeho vaření, má člověk dojem, že vaříte velmi jednoduše a výsledek přitom působí skvěle. Proč mají kuchaři tendenci vařit složitě?

Z. Pohlreich: Já odjakživa tvrdím, že největším nepřítelem českých kuchařů je jejich vlastní fantazie. A proč vaří složitě? Myslím si, že mají pocit, že na každém talíři musí ukázat veškeré svoje umění. A to nikam nevede. Leda tak do pekla. Jídlo má bejt jednoduchý.

Když přijdete do restaurace jako běžný host, usadíte se a personál si vás všimne, co následuje? Poplach?

Z. Pohlreich: Ani ne. A k poplachu taky nebývá žádnej důvod. Jako host jsem úplně normální. Pokud se mě někdo zeptá na můj názor na jídlo, tak mu ho pochopitelně řeknu, ale určitě nemám potřebu někde machrovat a exhibovat. V restauraci se chci jen dobře najíst.

- Sváťa Doseděl -