...další články

Zdeněk Troška: Úspěch se v téhle republice neodpouští!

Do Kamenice nad Lipou jste přivezl vaši talk-show Úsměvy Zdeňka Trošky s písničkami Simony Klímové. Jak dlouho už s tímto programem po republice jezdíte?

Z. Troška: Tuším, že asi rok a půl. Jeho náplní je moje vyprávění „historek z natáčení“, vesměs veselých, samozřejmě, vyprávění o mně, o mých studiích, o vaření atp. Snažím se přitom komunikovat s publikem a vést s ním dialog, ale protože se lidi často stydí mluvit, řeší se to zpravidla anonymními dotazy na lístečcích. Funguje to. A aby se pořád jen nepovídalo, jezdí se mnou šikovná zpěvačka a kytaristka Simona Klímová, která program svými písničkami příjemně okořeňuje. Zájem lidí je tak velký, že bych nemusel dělat nic jiného, než jezdit po vlastech českých.

Vaším zatím posledním filmovým počinem jsou Čertoviny. Je to zase trhák?

Z. Troška: Premiéra byla letos v lednu a z distribuce mi po půl roce napsali, že v prvním pololetí byly Čertoviny nejnavštěvovanějším českým filmem. A to se přitom pohádky oproti jiným filmům promítají omezeně. V květnu šly Čertoviny do prodeje na DVD a staly se taky nejprodávanějšími. Takže nemůžu být nespokojen.

Za tento film jste dostal Cenu dětského diváka i Cenu hlavní poroty v Ostrově nad Ohří. Co pro vás takové ceny znamenají?

Z. Troška: Mám z nich velikou radost, pochopitelně. Stejně jako vysoká návštěvnost dokazují, že jsme svoji práci udělali dobře. U předání se mnou byla mladá herečka Sára Sandeva, která hraje jak v Čertovinách, tak v předchozích Strašidlech, a já jí obě ty ceny dal. Už mám doma tolik cen, že bych si mohl otevřít střelnici.

V dohledné době bychom se měli dočkat vašeho filmu Čachtická paní, je to tak?

Z. Troška: Bohužel není. Film je sice kompletně připraven, samosebou včetně scénáře, ale chybí ještě taková maličkost. Peníze. Obstarat peníze pro film je dnes strašně těžké. Peníze se dávají do sportu, ale film jakoby nikoho nezajímal.

Film Bathory Juraje Jakubiska, zatím poslední na motivy Čachtické paní, se na stejné téma dívá z dost z jiného úhlu. Scénář vaší Čachtická paní se drží knižní předlohy?

Z. Troška: Ano. Sáhli jsme po slavném románu Joža Nižnánského, který poprvé vyšel ve třicátých letech minulého století a coby romanticko-dobrodružný příběh s prvky hororu se stal bestsellerem. Scénář je v podstatě přepisem tohoto románu a já chci věřit, že se tenhle kousek do kin jednou dostane a bude se líbit.

A co nová pohádka? Bude?

Z. Troška: Pohádka bude. Paní producentka Čertovin i jiných mých filmů mě pověřila, abych dal dohromady pohádku další a já ji moc rád poslechl. S kolegou Markem Kališem jsme napsali scénář a v těchto dnech už začínají přípravné filmařské práce. Vybírají se exteriéry, herci, spolupracovníci… Pracovní název je Zakleté pírko.

Ještě se vrátím k financování filmů. Řekl jste, že získat peníze je velmi obtížné. Vy ale představujete symbol komerčního úspěchu, tak bych předpokládal, že byste to měl mít se získáváním finanční podpory jednodušší. Jinak řečeno, že váš film je dobrá investice…

Z. Troška: Úspěch… No právě. Úspěch se v téhle republice neodpouští, to nevíte? Ve světě, když se někomu něco daří, tak si ho hýčkají, ale u nás?  Něco se ti povedlo? Seš úspěšný? Tumáš klackem po palici! Já jsem u vrchnosti v nemilosti a žádného grantu se tudíž nedočkám. Závist je tak strašná věc, že se mi o tom ani nechce mluvit.

Sledujete konkurenční české pohádky? Abyste byl v obraze?

Z. Troška: Určitě.

Líbí se vám?

Z. Troška: Některé ano, jiné ne. Tak je to se vším. Pohádka je křehký útvar a nesnese žádné švindlování. Pokud ji někdo točí jako melouch, nestojí to za nic. Pohádka má své pevné zákony, které se musí dodržet. Není například možné cpát do ní psychologii, filosofii a další věci, co do pohádky nepatří. Pohádka je jednoduchý, přímočarý příběh o boji dobra se zlem, přičemž tento boj musí vždycky dobře dopadnout.

Pohádky prý dodnes rád i čtete?

Z. Troška: No jistě! A pořád si kupuju nové. Hlavně v antikvariátech. Oba moje byty, v Praze a v Hošticích, jsou v podstatě obytné knihovny. Na televizi moc nekoukám, ale jak jen to jde, tak čtu.

Pokud vím, chtěl jste točit pokračování úspěšné komedie Doktor od Jezera hrochů, ale tento záměr vloni zhatila předčasná smrt hlavního protagonisty herce Jaroslava Šmída. Znamená to definitivní odpískání dvojky, nebo to nějak vymyslíte?

Z. Troška: Kdepak, tohle nevymyslíte. Scénář dvojky je přímé pokračování prvního filmu a jeho zfilmování bez pana Šmída vlastně ani možné není. Což je škoda, domnívám se totiž, že druhý díl mohl jedničku trumfnout.

Vaším fenomenálním úspěchem je trilogie Slunce, seno… Je pravda, že první díl vznikl trochu jako vzdorovitá odpověď na italskou komedii Cukr, med a feferonka? Jako, že my to umíme taky? Jak to tenkrát bylo?

Z. Troška: Je to pravda. Když jsem tu komedii viděl v kině, úplně mě to nadzvedlo. Říkal jsem si, proč se vyhazují devizy za nákup takových věcí, když si podobnou volovinu můžeme natočit sami? A líp. No a krátce na to jsme měli na Barrandově obligátní výroční schůzi a já se na ní se svým názorem svěřil tehdejšímu řediteli. Ten mě chvíli poslouchal a pak se zeptal, jak to myslím. Já na to, že tak, jak to říkám. Italové natočili Cukr, med a feferonka, tak my můžeme natočit třeba Slunce, seno, jahody. Srandu z jihočeské vesnice. K tomuto rozhovoru došlo někdy v polovině března a 19. července už se natáčelo.

Byl jste úspěchem filmu překvapen?

Z. Troška: Obrovsky. Takový úspěch nepředpokládal asi nikdo, já taky ne. A to byl film ještě prostříhán. V rámci cenzury zmizelo asi deset minut, které byly cenzory nenávratně zničeny.

V čem podle vás ten úspěch spočívá?

Z. Troška: V tom, že je to ryze český. Lidi se ve filmu už tehdy poznávali a věřili mu.

Následovala neméně úspěšná dvojka a trojka. Uvažujete o čtyřce?

Z. Troška: Ne. Ctím číslo tři a říkám do třetice všeho dobrého. Kameňáky a Babovřesky jsem točil také jenom troje.

Kameňáků bylo přece víc?

Z. Troška: To sice ano, ale čtyřku, vánoční pětku i televizní seriál Kameňákov už točil někdo jiný. Pan producent Pásek mě ke čtyřce přemlouval dva a půl roku, ale marně.

Zpět k filmu Slunce, seno, jahody… Film šel do kin v roce 1984 a vy jste si v něm dělal srandu i z komunistů. Cenzurou vystřižených deset minut byl jediný problém?

Z. Troška: Ale kdepak! Bylo mi řečeno, že jsem tím filmem urazil socialistickou vesnici, socialistické družstevníky, socialistické důchodce, socialistické všechno. Řvali na mě, co jsem si to dovolil a někteří soudruzi dokonce navrhovali, abych byl potrestán alespoň pětiletým zákazem natáčení.

Vzpomenete si na nějakou kuriozitu?

Z. Troška: No jistě. Třeba ta scéna z kravína, kde jde paní Jirásková, tedy paní učitelka, a za ní pochodují její žáci prozpěvující Pionýři, pionýři, malované děti. Na to se nedá zapomenout. Jeden soudruh, náměstek šéfa přes kulturu, na mě kvůli tomu vřískal, jak jsem si mohl dovolit tu písničku použít. Koukal jsem na něj jako blázen a on pořád ječel. Že prý je to píseň československých letců v Anglii a já ji sem nemám co zatahovat. Ta písnička přitom zněla v budovatelských filmech, zpívala se na pionýrských táborech a ten chlap na mě vyrukuje s R.A.F. a našimi letci. Neskutečný!

Na druhou stranu, Václav Klaus vás po listopadové revoluci za týž film pochválil.

Z. Troška: Ano, řekl, že jsem natočil film o konci socialismu v Čechách.

Trilogií Slunce, seno… jste obrovsky proslavil své de facto rodné Hoštice, které jsou už dlouho hotovou turistickou atrakcí. Co místní lidé? Jsou rádi, nebo vás za to proklínají?

Z. Troška: Nikoliv de facto rodné… Narodil jsem se sice ve Strakonicích, ale z porodnice mě odvezli rovnou do Hoštic, které proto beru jako vísku rodnou. A tamní lidé a zájem turistů? Určitě mě za něj neproklínají. Vždyť v těch filmech skoro všichni hrají. Hoštice každopádně žijí svým životem, rozvíjí se a žádný skanzen se z nich nestal.

Hoštice proslavil i country zpěvák Michal Tučný.

Z. Troška: Ano, Michal Tučný si v roce 1978 koupil chalupu sestry mé babičky, usadil se tam a ve stodole, co ke stavení patřila, zkoušel se svou country kapelou. A občas k sobě sezval nás, hoštické sousedy, a na dvoře nám udělal takový koncert. Jenže pak kapacita dvorku přestala stačit a koncertování se přesunulo nejprve na náves a odtud následně na stráň za vesnicí. Kapel každoročně přibývalo a bylo to skvělé, jenže bohužel. Pořadatelé to kapku nezvládli, začali se víc zajímat o zisk a Stodolu Michala Tučného, jak se festivalu říkalo, poslali před pár lety do kytek. Problém jsem viděl i v tom, že byli stále více zváni muzikanti, kteří už s country neměli společného vůbec nic, a z akce se postupně stalo něco, co by se Michalovi, kdyby ještě žil, nejspíš nelíbilo. (Michal Tučný zemřel 10. března 1995, pozn. red.)

Pojďme zpět k filmu… Kritika vás mnohdy nešetří, ale vaše filmy jsou trháky. Měnil byste plné kinosály za pochvalná slova kritiků?

Z. Troška: Vůbec ne. Ani náhodou. Filmová kritika mě stírá pořád, ale mě je to úplně jedno. Spoustu kritiků znám osobně, takže dobře vím, s kým mám tu čest. Moje voloviny se budou promítat ještě za padesát let, ale po nich tu nezbyde ani trocha smradu. Oni mě nemají rádi, já nemám rád je a tím to hasne. Nedělám filmy pro kritiky, dělám je pro lidi.

To koresponduje s vašimi výroky, že nechcete točit díla pro pár diváků, a že dnes platí, že čím depresivnější film, tím větší umění.

Z. Troška: Já říkám, že se nosí kult ošklivosti. Čím je film hnusnější, tím je víc in, jak se dnes říká. Kolikrát jenom zírám. I nepříjemné věci jdou přece natočit s určitou elegancí, s nadhledem. Současní filmoví tvůrci jakoby divákům říkali: „Vy tady žijete ve sračkách, tak my vás do nich zamáčkneme ještě víc!“ Lidi přitom vesměs nechtějí koukat na bezútěšnou depku, lidi chtějí pohlazení.

Filmaři, herci a umělci vůbec se nezřídka vyjadřují k politice a ti ze strany tzv. kavárny se dost často naváží do prezidenta Miloše Zemana. Jak byste okomentoval například výroky kolegy Jana Hřebejka?

Z. Troška: Jak asi? Jsou děsné. Tihle lidé si hrají na demokraty, ale přitom se demokraticky vůbec nechovají. Jsme demokraté, tvrdí, ale běda jak vyhraje jiný kandidát než ten náš! To je demokratický přístup? Jan Hřebejk a jemu podobní vůbec neakceptují, že Zeman byl dvakrát za sebou demokraticky zvolen. Lidmi. Přímou volbou. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby býval vyhrál Jiří Drahoš, sympatizanti Miloše Zemana by prohru nesli mnohem líp. A média používají dva metry. Příklad… Asi před měsícem upadl Karel Schwarzenberg ve sněmovně a média informovala, že lehce zkolaboval. Představte si, že by se to stalo Miloši Zemanovi. To by byl poprask! Starej, nemohoucí, možná ožralej… Václav Havel byl taky starý a nemocný, navíc mnohokrát hospitalizovaný, a smál se mu snad někdo? Pokud se kdokoli Zemanovi posmívá za to, že se mu špatně prokrvují nohy, pak je to ubožák, chudák a hovado.

A co říkáte na vyjadřování a názory bývalého bulvárního novináře a čerstvého starosty pražské části Řeporyje Pavla Novotného?

Z. Troška: Tady bych se komentáře s dovolením zdržel. Pan Novotný je duševně nemocný člověk, měli by ho hlídat a jeho volební úspěch je pro mě záhadou.

Máme za sebou udílení státních vyznamenání z rukou prezidenta Zemana. Vloni jste je dostal i vy. Jaký máte názor na hysterii, která kolem toho letos byla a vlastně ještě je?

Z. Troška: Mě přijde úplně zbytečná. Když někdo dostane vyznamenání od prezidenta, má ho to těšit. Za nějaký čas beztak nikdo nebude vědět, od kterého prezidenta ten metál byl. Víte, kdo dostal vyznamenání od Havla a Klause? Sotva, že ano? Vyznamenání od prezidenta republiky je každopádně něco. Můžu s ním v ledasčem nesouhlasit, ale jednou je to prezident a vyznamenání od něj je veliká pocta. Nehledě na to, že se přece nejedná o osobní rozhodnutí prezidenta. Návrhy adeptů na vyznamenání přichází zvenčí a na Hrad jsou doručovány po celý rok. A pokud vybraný člověk přijetí ocenění zvažuje nebo je dokonce odmítne, ať teda sedí doma na prdeli a neotravuje. Je to jeho problém.

Pohoršilo vás kupříkladu vyznamenání Michala Davida?

Z. Troška: A proč by mělo? Michal David dělá desítky let líbivé písničky, na nichž vyrostlo několik generací a které všichni znají. Že se každému nelíbí? No a co? Vždyť on dělá v hudbě totéž, co já ve filmu. Podle mě si zrovna on ocenění zaslouží. Opět je tu cítit již zmíněná nepřejícnost a česká závist.

Pryč od politiky… Prý neslavíte narozeniny ani svátky všeobecně. Proč?

Z. Troška: My jsme je v rodině neslavili nikdy. Koupila se šunka, lahvinka vína nebo rumu a to bylo všechno. Jsem člověk, který hrozně nerad dostává dárky. Vždycky mám totiž blbý pocit, že mě přijetí dárku k něčemu zavazuje, že se musím revanšovat.

Asi to nebude tím, že jste lakota…?

Z. Troška: To ne! Já dárky kupuju během celého roku. Hned je ale někomu dám. Na Vánoce nebo narozeniny s darováním nečekám.

Takže Vánoce nemáte rád? Vy? Pohádkář?

Z. Troška: Nesnáším je. Nesnáším ani zimu, tmu a plískanice. Funguju na sluneční baterie, a když dovolená, pak nejlíp u moře.

Rád vaříte a napsal jste už dvě kuchařky. Je to tak?

Z. Troška: Ano. První kuchařka se jmenuje Nebe v hubě aneb Chrocht, chrocht, druhou jsem nazval Nebe v hubě 2 aneb Čertův švagr. Recepty do nich jsem posbíral od lidí, u kterých mi chutnalo, a domnívám se, že jsou mnohdy skutečně originální. Kuchařky obsahují i moje vyprávění o tom, jak jsem k jednotlivým receptům přišel, co se při tom přihodilo atp. Takže jsou to takové kuchařky neobyčejné.

Taky jste vášnivý čtenář. Co čtete nejraději?

Z. Troška: Čtu v podstatě všechno. Kromě již zmíněných pohádek mám však nejraději literaturu faktu, životopisy a literaturu historickou. Sbírám taky brakovou literaturu, které se říkalo Krváky aneb Černé romány. Jedná se o naivní kolportážní romány, tedy o romány o tisících stran, vydávané v sešitech na pokračování někdy od poloviny 19. století do začátku století minulého. Pokud někdo ze čtenářů Žurnálu nějaké takové kousky vlastní a byl ochoten je prodat, budu moc rád, když se na vaši redakci obrátí a vás bych v takovém případě poprosil o upozornění.

- Sváťa Doseděl -