...další články

Zuzana Kronerová exkluzivně pro Žurnál

Původně jste měla studovat dramaturgii. Herectví jste prý zkusila spíš z legrace. Je to pravda?

Z. Kronerová: Ano, na studium dramaturgie jsem se přihlásila, abych nenaštvala rodiče. První kolo přijímacího řízení mělo písemnou formu a kola druhého, ústního, už jsem se neúčastnila. Skutečně jen tak z legrace jsem se totiž zapsala na přijímačky na obor herectví, a ono to vyšlo. Bylo to překvapivé. Během prvních dvou kol ze tří jsem měla dojem, že na mě komise pohlíží tak trochu jako na protekční dítě, ale v kole třetím jsem ty lidi přesvědčila o tom, že žádnou protekci zapotřebí nemám.

Vaším otcem byl známý herec Jozef Kroner a herečkou byla i vaše maminka Terézie Hurbanová-Kronerová. Co na vaši profesní volbu řekli?

Z. Kronerová: Nadšeni nebyli, ale dělat už s tím nemohli nic. Měli doma studentku herectví. Vzpomínám si, že se tenkrát posadili a řekli mi: „Tak nám teda něco předveď.“ A já se před nimi uklonila, nadechla se a potom jsem v záchvatu smíchu kombinovaného s pláčem utekla. Tohle jsem jim předvedla. Nádhera. Musím však říct, že v mých plánech mi rodiče nikterak nebránili. Kritičtí ale byli, to zase ano. Moji první premiéru, na niž jsem je pozvala, doslova rozcupovali. Proto jsem je na svá představení zvát přestala. (smích)

V populárním televizním seriálu Slovácko sa nesúdí si vaši rodiče zahráli spolu. Zahrála jste si s nimi někdy i vy?

Z. Kronerová: Zahrála. V humorně laděné televizní inscenaci o králi Šalamounovi, kde tatínek hrál Šalamouna, já jeho mladou a drzou manželku a maminka moji chůvu. Něco jsme společně dělali i v rozhlase. Jen s otcem jsem pak hrála ještě v několika dalších inscenacích a televizních filmech. Nebylo toho tedy mnoho, ale pokaždé to byl zážitek.

Vaše první angažmá bylo v divadle pro děti. Bavilo vás to?

Z. Kronerová: Jednalo se o Divadlo pro děti a mládež v Trnavě. Ocitla jsem se tam prakticky s celým ročníkem mých spolužáků. Mělo to vysokou úroveň a bavilo mě to velmi. Byli jsme tuším jediné divadlo v Československu, které mělo vlastního psychologa, jenž určoval pro jakou věkovou kategorii je konkrétní představení vhodné, a my tudíž hráli divadlo i pro ty nejmenší. Navzdory době a tehdejšímu režimu nám tam bylo moc fajn. Práci pro děti miluju dodnes. Vysílám pro ně v rozhlase, namlouvám dětské audioknihy…

Kde jste vyrůstala?

Z. Kronerová: Do mých čtyř let jsme žili v Martině, kde jsem se narodila. Potom rodiče dostali angažmá ve Slovenském národním divadle a my se proto přestěhovali do Bratislavy. Tam jsem vyrůstala a chodila do školy.

V současné době žijete kde?

Z. Kronerová: S manželem žijeme střídavě v Bratislavě a v Praze. Půl na půl to mám i z hlediska pracovního. I když pravda je, že v Praze a v Brně toho teď mám trochu víc.

Jak jste před třiceti lety pohlížela na rozdělení Československa?

Z. Kronerová: Byl to nejsmutnější Silvestr v mém životě. (Československo přestalo existovat 1. ledna 1993, pozn. red.) Byli jsme tenkrát u přátel na Liptově. O půlnoci jsme si dali jednu skleničku, ale nechutnala nám. Vypadali jsme jak raněná zvířátka. S odstupem času si říkám, že jsme koneckonců všichni spolu v Evropě a že se před třiceti lety třeba až tolik nestalo. Asi to bylo nevyhnutelné. K rozdělení republiky každopádně nedošlo z vůle obyčejných lidí, nás se nikdo neptal. Došlo k němu z vůle politiků v čele s pány Klausem a Mečiarem. Jisté je, že je to realita, v níž jde naštěstí docela slušně žít.

Kdo je vám bližší? Miloš Zeman nebo Zuzana Čaputová?

Z. Kronerová: Pana Zemana si pamatuju ještě z dávných časů jako zdatného, moudrého a sympatického politika, ale to je minulost. Dnes je pro mě absolutní hvězda paní Čaputová. Berou ji i voliči jiných politických stran než té, z níž ona vzešla. Je to skvělý člověk a vynikající právnička. Navíc se hodně angažuje v oblasti ochrany přírody a má charizma. Velice si jí vážím a moc ji obdivuju.

Zpět ke kumštu… Řekla jste, že v poslední době působíte víc v Čechách. Proč?

Z. Kronerová: Shodou okolností. V roce 2000 mi nabídli roli ve hře Markéta Lazarová, kterou uvádělo Národní divadlo v Praze, a taková nabídka se pochopitelně neodmítá. A pak začaly přicházet nabídky i z jiných českých divadel. K tomu jsem začala být obsazována do českých filmů a tak se to nějak rozjelo. Nechci, aby to vyznělo nafoukaně, ale dalo by se říct, že jsem přišla do módy. (smích) Dnes si mohu z nabídek vybírat, což je krásné a jsem za to vděčná. Kvůli své pracovní vytíženosti jsem v poslední době dokonce přišla o několik zajímavých filmových nabídek, ale to se nedá nic dělat, všechno stihnout nejde.

Divadlo tedy upřednostňujete?

Z. Kronerová: Ano. Přestože film a televizní tvorba jsou pro herce lukrativnější. Podle výše honoráře se nerozhoduju. Zásadní je pro mě kvalita scénáře.

Spolupracovala jste i s legendami Milanem Lasicou a Júliem Satinským. Jaké to bylo?

Z. Kronerová: Naprosto senzační! Ty dva mistry svého řemesla jsem sledovala a milovala od mých šestnácti let a najednou jsem s nimi mohla hrát! Tuto možnost jsem dostala kolem roku 1980. Jednalo se o televizní seriál Kdosi je za dveřmi, který se později dostal i na divadelní jeviště. A následovala spolupráce na inscenacích dalších.

Váš otec jim říkal filozofičtí klauni…

Z. Kronerová: Ano. A bylo to naprosto trefné. Štěstí, že tu jejich dílo zůstane navěky.

Vaším velkým úspěchem byl film Bába z ledu. Natáčení muselo být fyzicky dost náročné a vy prý navíc máte ráda teplo…

Z. Kronerová: Scénář se mi velice líbil, ale já přesto hlasitě protestovala a na režiséra Slámu naléhala, aby vymyslel jiný sport než plavání v ledové vodě, ovšem marně. Jsem teplomilná rostlina a zima mi vůbec nesvědčí. Když jsem realitu posléze přijala, začala jsem trénovat. Byl podzim. Půl roku jsem plavala dvakrát týdně a k mému překvapení jsem záhy zjistila, že plavání ve studené vodě vůbec není drastické ani nepříjemné. Zvládla jsem to úplně v pohodě. Z celého natáčení bylo pro mě to otužování vlastně tím nejsnazším.

Vyžaduje taková role pozitivní vyjádření lékaře?

Z. Kronerová: Jistě. A z toho jsem měla strach. Myslím z toho, že mi tuhle roli lékař zakáže. Paní doktorka mi ale řekla, že se věci mají úplně jinak. Že studená voda má příznivý vliv na klouby, na krevní oběh a na další věci. A měla pravdu. Místo zdravotních problémů jsem se dočkala značných benefitů. Od doby, co jsem s otužováním začala, jsem nebyla ani jednou nemocná. Nechytila jsem ani rýmu!

Takže ve studené vodě plavete pořád?

Z. Kronerová: Přesně tak. A když nemám dostatek času, dám si alespoň studenou sprchu. Z ansámblu Báby z ledu rozhodně nejsem jediná. Koneckonců můj filmový partner Pavel Nový začal s otužováním už dávno. K otužování jsem přivedla i svého manžela a přidal se i náš už dospělý syn. Kdybych věděla, jak je to skvělé a zdraví prospěšné, vedla bych děti k otužování od malička.

V roce 2017 vám tento film přinesl Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon. Co to pro vás znamenalo?

Z. Kronerová: Byl to už druhý Český lev a já nečekala ani jednoho. A co pro mě to ocenění znamenalo? Pohlazení po duši. Není namístě zpychnout, ale moc si toho vážím.

Divadelní dramaturg, literát a životopisec Ján Štrasser s vámi udělal dlouhý rozhovor, který vyšel knižně pod názvem Optimistka z přesvědčení. Jste optimistka z přesvědčení?

Z. Kronerová: Jsem. Ale název knihy byl původně trochu jiný. Jánu Štrasserovi si líbila moje formulace, že jsem optimistka bez příčiny, což je parafráze názvu slavného amerického filmu s Jamesem Deanem (Rebel bez příčiny, 1955, pozn. red.), a chtěl tak knížku nazvat. Jenže pak jsem usoudila, že tak dramatický život jsem zase neměla a nemám, a tím pádem by se příčin k optimizmu našlo dost. Publikace nakonec vyšla pod výstižnějším názvem Optimistka z přesvědčení. Po tátovi jsem smutný klaun, optimizmus jsem zdědila po mamince. A maminčiny geny převažují.

Minulý rok nebyl zrovna veselý a ten letošní se zatím nerýsuje o moc lépe. Ani to vaším optimismem neotřásá?

Z. Kronerová: Ne. Když si zachováme veselou mysl a ostražitost a budeme dodržovat, co se dodržovat má, nějak se z toho vyhrabeme. Špatný pocit mám spíš z toho, jak se v této vypjaté době někteří lidé chovají k těm, co zachraňují životy. K lékařům a zdravotnickému personálu. O verbálních útocích jistě víte, i o tom, že výjimkou nejsou ani ataky fyzické. A rovněž mi vadí příval nepravdivých informací a konspiračních teorií, pro něž je internet živnou půdou. Některé země si s dezinformacemi poradit dokážou, ale u nás je to horší. Alespoň mám ten pocit.

Dočetl jsem se, že se angažujete v občanských iniciativách. V jaké oblasti?

Z. Kronerová: V oblasti životního prostředí, stejně jako paní prezidentka Čaputová. Prohřešků vůči přírodě bylo lidmi napácháno strašně moc, ale vládní představitelé to snad ani nevnímají. A jsem také patronkou slovenské části nadace Rozum a cit, která se zabývá problematikou náhradních, respektive pěstounských rodin. Mimochodem, patronkou části české je moje kamarádka Naďa Konvalinková.

Máte dvě děti, Terezu a Adama. Jsou to už třicátníci. V rodinné herecké tradici tuším nepokračují?

Z. Kronerová: Jen okrajově. Tereza studovala kromě anglistiky i divadelní vědu a o divadlo se intenzivně zajímá. A jak ona, tak Adam se na amatérské úrovni věnují hudbě. K umění mají tedy blízko.

Jste známá osobnost ze známé rodiny, ale o žádném vašem skandálu jsem nikdy nečetl. Jak to, že vás bulvár opomíjí?

Z. Kronerová: Víte, že ani nevím? Asi pro něj nejsem dost zajímavá. (smích) Bulvár má jistě taky právo na život, jsou však určité hranice, které by překračovat neměl. Já bulvár sice moc nesleduju, ale dobře vím, jak to chodí. Jeden bulváru něco řekne, bulvár to vyjme z kontextu, zkombinuje to s něčím, co člověk řekl před rokem a má hotovo. Není to poctivé, jenže tak to prostě je. Lepší je s takovými médii nekomunikovat.

Měla byste pro lidi do začínajícího roku nějaké přání nebo radu?

Z. Kronerová: Na udělování rad si netroufám. Všem lidem dobré vůle nicméně přeju, aby byli zdraví, aby dokázali nemyslet jen na sebe a aby měli každý den důvod k radování ze života.

- Sváťa Doseděl -